Loutkar.online

Dubská, Alice: Století s Loutkářem - I

S loutkářským časopisem do zápasů o české moderní loutkářství

V roce 2012 oslavujeme sto let trvání českého loutkářského časopisu. Chtěla bych první část seriálu, věnovanému tomuto výročí, začít osobním vyznáním. Věnuji se dějinám českého loutkového divadla mnoho let, publikovala jsme k tomuto tématu hodně článků i větších prací a jedním velmi důležitým zdrojem informací pro mne byly bezesporu dva ročníky Českého loutkáře a ročníky Loutkáře od roku 1917 do roku 1939. Ono je totiž zřejmé, že divadelní periodikum je specifické ve dvou ohledech. V době, kdy přichází do rukou svých čtenářů plní několik významných funkcí: informuje čtenáře o aktuálním divadelním dění, přináší recenze představení, diskuse či polemiky divadelníků i diváků a tím vším přispívá ke kultivaci divácké obce a zároveň vyhraňuje myšlení o divadle. Avšak více než v kterékoliv jiné kulturní oblasti právě divadelní periodika mají důležitou funkci historického materiálu. Literární historik může většinou pracovat s autentickou podobou literárního díla, totéž platí o historikovi umění, co však zbývá divadelnímu historikovi, jehož předmět zájmu zmizí v nenávratnu v okamžiku, kdy na jevišti spadne opona? Hledat materiály o divadle minulosti je velmi obtížné a právě divadelní periodika se stávají, samozřejmě nikoli jediným, ale jedním z velmi cenných zdrojů informací, které v tomto směru pomáhají dopátrat se pravdy o divadle minulosti. Kdykoli ve své knihovně sáhnu pro některý ročník Českého loutkáře či Loutkáře, když listuji jejich zažloutlými a často již i potrhanými listy, vzdávám hold Jindřichu Veselému i jeho pokračovatelům v redakční činnosti Vítu Skálovi a Janu Malíkovi a také všem jejich spolupracovníkům, kteří svým entuziasmem a obětavostí po léta vytvářeli toto jedinečné periodikum. Bez jejich práce by bylo naše poznání dějin českého loutkového divadla nesmírně ochuzeno.

V roce 1912, kdy v redakci Jindřicha Veselého vyšlo první číslo Českého loutkáře, revue Českého svazu přátel loutkového divadla, mělo české divadelnictví již poměrně rozvinutou tradici specializovaných divadelních časopisů. Chtěla bych upozornit na skutečnost, že když Josef Mikuláš Boleslavský založil v roce 1867 první český divadelní časopis Českou Thalii, list věnovaný dramatickému umění a společenské zábavě vůbec, byla situace českého divadelnictví teprve v nadějném rozběhu. Po letech těžkého prosazování divadla v české řeči nastal v důsledku politického uvolnění v roce 1860 konečně obrat, v jehož důsledku se českým divadelníkům podařilo v roce 1862 otevřít Prozatímní divadlo, čímž se české divadlo jako celek symbolicky zbavilo dřívější závislosti na německém divadle. Snahy o prosazení českého divadla získaly od roku 1865 významnou podporu i v Plzni a i na českém venkově během 60. let přibývaly kočující divadelní společnosti, které přinášely divadlo i na český venkov. Obnovení ústavních svobod promptně využili také divadelní ochotníci k zakládání ochotnických spolků, jejich počet slibně narůstal. Nicméně v roce 1867 to byl teprve nadějný počátek budoucího rozvoje a lze právem hodnotit mimořádnou zásluhu redaktora České Thalie, který již v této době pochopil význam specializovaného divadelního časopisu pro podporu tohoto procesu. Do okruhů autorů České Thalie se Mikuláši Boleslavskému podařilo zapojit řadu významných osobností, jako byl Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Josef Jiří Stankovský či Václav Vlček, kteří bezesporu zaručovali úroveň příspěvků věnovaných české dramatické tvorbě, pražskému a plzeňskému divadlu i osobnostem spojeným s jejich činností. Listujeme-li několika prvními ročníky, je však zřejmé, že vedle článků, které souvisely s profesionálním divadlem, byla důležitou částí časopisu i jeho orientace na činnost divadelních ochotníků. I když to většinou byly jen krátké zprávy o tom, kde a co ochotníci hráli, Divadelní databáze amatérského divadla v českých zemích, kterou na svých webových stránkách vybudovala v posledních letech ARTAMA, názorně ukazuje, jak právě tato informační činnost České Thálie a také z ní plynoucí dramaturgické podněty, se v následujících letech projevily ve velkém nárůstu ochotnických představení, často i tam, kde dříve podobné aktivity vůbec chyběly.

V jistém smyslu se podobná situace opakovala i ve chvíli, kdy u nás poprvé začal vycházet loutkářský časopis. Na jedné straně se začátkem druhého desetiletí 20. století české divadlo dostalo na jeden ze svých vývojových vrcholů. Inscenace pražského Národního divadla, spojené především s režijní tvorbou Jaroslava Kvapila, s mimořádnými hereckými výkony Eduarda Vojana, Hany Kvapilové, Marie Hübnerové, Leopoldy Dostalové a dalších hereckých osobností tvořících v intencích moderního psychologické-analytického směru i s významnými scénografickými podněty, pozvedly české divadlo na evropskou úroveň. Nezanedbatelným faktem byla i skutečnost, že na tomto rozvoji se podílela i řada mimopražských divadel, nelze pominout např. velmi podnětnou éru Vendelína Budila v Plzni, tvorbu brněnského Národního divadla či začínající uměleckou profilaci pražského Vinohradského divadla, směřující k novým uměleckým výbojům. Na druhé straně loutkové divadlo v našich zemích v té době bylo stále na okraji české divadelní kultury. V městech a vesnicích našeho venkova stále předváděla svá loutková představení se svými Fausty, rytíři, loupežníky, princeznami a nezbytným vousatým Kašpárkem řada kočovných marionetářů, ale jejich produkce stagnovaly, neodpovídaly očekávání stále náročnějšího publika, ani nepřinášely vývoji loutkového divadla nové impulsy. Přibližně od poslední čtvrtiny 19. století se loutkovému divadlu začali věnovat ochotníci, kteří svým zaměřením na děti měnili nejdříve loutkářskou dramaturgii a postupně i inscenační styl tradičních loutkářů. Nicméně jejich tvorba byla poznamenána zjednodušujícím pojetím divadla pro děti, v němž dominoval důraz na nenáročnou dětskou zábavu a didaktické záměry. A tak navzdory rostoucí činnosti ochotníků, výsledky jejich aktivit neměly úroveň odpovídající estetickým požadavkům doby. V této situaci chyběly jak osobnosti, tak další podněty, které by stanovily cíle a naznačily cesty, kterými by se loutkové divadlo dostalo z tohoto stavu.

Tím, kdo právě v této době pochopil danou situaci a svou iniciativou významně akceleroval další vývoj českého loutkářství, byl Jindřich Veselý. Středoškolský profesor, který si již od svých vysokoškolských studií zamiloval loutky a celý svůj život věnoval propagaci a podpoře loutkového divadla. V roce 1911 vydal Jindřich Veselý na základě své disertační práce publikaci Johan doktor Faust českých loutkářů, což bylo v této době ojedinělé téma vědecké práce. A rovněž v tomto roce připravil v Praze výstavu českých loutek. Svou knihou o českých variantách loutkových her o Faustovi se hlásil k tradičnímu loutkovému divadlu, a také jeho výstava, jež zejména krásou starých marionet překvapila návštěvníky a získala mimořádnou pozornost veřejnosti, byla orientovaná spíše etnograficky. Pro Jindřicha Veselého však bylo příznačné, že navzdory svému vyhraněnému zájmu o tradiční loutkářství a jeho historii, nespouštěl ze zřetele ani soudobé loutkářské aktivity. Z jeho iniciativy vznikl v roce 1911 Český svaz přátel loutkového divadla, který si vytknul za cíl řadou organizačních a propagačních akcí rozvoj českého loutkářství aktivně podporovat. Jedním z nejvýznamnějších počinů Svazu bylo, vedle rozjezdu sériové výroby loutek a dekorací pro rodinná loutková divadla, rozhodnutí vydávat loutkářský časopis, jehož redaktorem se stal Jindřich Veselý.

V mezinárodních souvislostech můžeme konstatovat, že Český loutkář byl vůbec prvním specializovaným loutkářským časopisem na světě. Do té doby nikde ve světě, ani v zemích s daleko rozvinutějším loutkovým divadelnictvím, se nikdo nepokusil o pravidelné vydávání loutkářského časopisu a trvalo více než desetiletí, než se k podobnému počinu rozhodli např. loutkáři v Německu. A v podstatě výraznější nárůst loutkářských časopisů ve světě nastal až mnohem později. Už kdysi jsem napsala, že toto prvenství Českého loutkáře je jistě zajímavé, ale nelze ho přeceňovat. Nepochybuji, že význam, který měl Český loutkář pro naše loutkové divadelnictví, by nebyl menší, ani kdyby ve světě v té době již vycházely jiné loutkářské časopisy.

Veselý si položil dva základní cíle. Především chtěl loutkářské hnutí, tak jako to kdysi dokázala Česká Thálie, podpořit všemi druhy informací. Ale je zřejmé, že zároveň, či snad ještě více, se snažil získat zájem nejširší veřejnosti o tento kulturní fenomén. Z tohoto hlediska je příznačné, že právě v prvních číslech Českého loutkáře publikoval verše řady známých českých autorů, které se tematicky nějakým způsobem vztahovaly k loutkám. Jakoby chtěl zveřejněním básní o loutkách od Antonína Sovy, Jaromíra Boreckého, Antonína Klášterského či Jaroslava Vrchlického demonstrovat kulturní význam loutkového divadla. Podobný záměr sledoval i v obrazové části publikováním grafických prácí Mikoláše Alše, Adolfa Kašpara, Josefa Váchala a dalších známých výtvarníků.

Vedle Národopisného koutku, kde se Veselému podařilo zachovat dost cenných autentických vzpomínek na lidové loutkáře, považuji za velmi cennou rubriku Zprávy, která přinášela informace o loutkářských představeních. Zprávy podněcovaly nové zájemce o loutkové divadlo a přinášely jim důležité zkušenosti z praxe. Příznivcům loutek nabídl Český loutkář také možnost, aby se v článcích o loutkovém divadle v Itálii, v Anglii, o mnichovském divadle Papa Schmida či Loutkovém divadle mnichovských umělců, o loutkářské činnosti George Sandové nebo Maurice Maeterlincka snad poprvé seznámili s vývojem loutkářství ve světě. Ale nešlo jenom o poznání loutkářské historie. Úmyslem Jindřicha Veselého jistě byla i snaha podpořit sebevědomí loutkářů. Vždyť co mohlo loutkářské ochotníky, hrající v skromných poměrech na malých divadélkách pro potěšení a zábavu dětí, více povzbudit, než jména těchto všeobecně uznávaných osobností, které věnovaly vážnou pozornost i loutkám.

První ročník Českého loutkáře vycházel od ledna do října 1912, následující druhý ročník vycházel od listopadu 1912 do června 1913, ale tím jeho historie skončila. Zavinily to jak ekonomické problémy, s kterými musela zápasit i většina divadelních časopisů, tak i neshody ve výboru Českého svazu přátel loutkového divadla.

Nicméně Jindřich Veselý se své myšlenky na loutkářskou revui nemínil vzdát. V lednu 1917 se do rukou čtenářů dostalo první číslo nového časopisu, tentokrát, pro neshody se Svazem, nazvaném již stručně Loutkář, s podtitulem Měsíčník pro povznesení českého loutkářství. Ačkoli se tento podtitul během následujících dvaceti let různě měnil, je v něm přesné vyjádření záměrů Jindřicha Veselého, jež se v průběhu dalších let neměnily. Je obdivuhodná vytrvalost a energie Jindřicha Veselého, kterému v obnovení k loutkářskému časopisu v roce 1917 nezabránily ani těžké hospodářské a sociální poměry čtvrtého roku války. Země byla zbídačená, na frontě umíraly tisíce mladých mužů a loutky mnoha spolkových loutkových divadel, jejichž členové bojovali na frontě, zůstaly opuštěny v zákulisí. Navzdory všemu nepříznivému je však důležité, že za čtyři roky, které leží mezi Českým loutkářem a Loutkářem, můžeme v našem loutkářství zaznamenat řadu zásadních událostí.

V roce 1914 začala v Praze premiérou opery F. Škroupy Dráteník činnost Loutkového divadla Umělecké výchovy, které můžeme považovat za první české loutkové divadlo s vyhraněným uměleckým programem. I když po několika premiérách muselo v důsledku obtíží spojených s válečnou situací zastavit svou činnost, rozběh k modernímu loutkovému divadlu se nezastavil. Zanícený propagátor loutek, architekt Vladimír Zákrejs, uskutečnil v letech 1916–17 své experimenty s inscenováním několika klíčových dramat činoherního divadla, které přivedly do hlediště Malostranské besedy řadu významných osobnosti kulturní Prahy. V intencích Jindřicha Veselého, který s ním ostatně spolupracoval, se pokusil přesvědčit diváky, že loutky zvládnou nejen pohádky pro nejmenší, ale i Sofoklovu Elektru či Shakespearova Hamleta nebo Macbetha. Od roku 1916 se začala loutkovým divadlem zabývat i herečka Národního divadla v Praze Liběna Odstrčilová, která viděla pokrok loutkového divadla ve zdokonalení dosud opomíjeného loutkohereckého projevu a pro konkrétní podporu svých názorů získala ke spolupráci několik dalších herců naší první scény. Mimořádně zajímavý vývoj se přitom odehrál v Plzni. V roce 1914 se krátce po svém založení spojil soubor nadšených ochotníků Loutkového divadla Feriálních osad s lidovým loutkářem Karlem Novákem a takto vzniklý poloprofesionální kolektiv dokázal těžit ze stoletých zkušeností tradičního loutkářství a zároveň přijímat podněty, zejména v dramaturgii, od mladých členů, směřujících k modernímu pojetí. Navzdory těžkostem doby i nepřízni cenzury soubor hrál nepřetržitě od svého založení po celé válečné údobí jak pro děti, tak pro dospělé, kteří ocenili zejména inscenace protiválečného a protirakouského zaměření. Lze tedy konstatovat, že Loutkář se na svém startu ocitl sice ve složité situaci, ale bylo zřejmé, že české loutkářství je připraveno po skončení války nastartovat další rozvoj, což se v následujících letech naprosto potvrdilo.

Jako redaktor Loutkáře navázal Jindřich Veselý na své zkušenosti z Českého loutkáře. Získal několik důležitých spolupracovníků, byli to dramatici, výtvarníci, aktivní loutkáři, učitelé i osvětoví pracovníci, zpočátku k nim patřili zejména Vladimír Zákrejs, Karel Mašek, Liběna Odstrčilová, Maryša Šárecká, Eugen Stoklas, Karel Kobrle, František Zátka ad., kteří spolu s Veselým dokázali pokrýt nejširší tematickou oblast. Loutkář psal o významu loutkového divadla, referoval o nových loutkových hrách, o práci souborů z měst i vesnic a jejich zkušenostech, o loutkářství v cizině. V příloze časopisu vycházely texty loutkových her a příležitostně i pozoruhodné grafické listy. Loutkář samozřejmě přinášel materiály i k historii. Byly to zejména výpisy z matrik a informace, které Veselý získal ze své bohaté korespondence s kočovnými marionetáři ke genealogii předních loutkářských rodů. Věnoval se zejména dynastii Kopeckých a Maiznerových, ale zatímco jeho pokus o životopis Matěje Kopeckého byl ještě poplatný romantickým legendám, příspěvek Josefa Stockého o životě loutkářky Arnoštky Kopecké ve 14. ročníku Loutkáře již měl charakter studie založené na badatelském průzkumu.

Je přirozené, že, jak se české loutkářství po skončení války začalo intenzivně rozvíjet, narůstal v Loutkáři prostor pro příspěvky zabývající se řadou technických otázek, jako byly malba dekorací, konstrukce scény, způsoby vedení marionet, osvětlení a ozvučení scény, různé scénické triky apod., což bylo pro mnohé odběratele nepochybně velmi zajímavé.

Poválečný vývoj českého loutkářství byl spojen s fenoménem tzv. Uměleckých loutkových scén, které si, na rozdíl od mnoha nenáročných divadel, kladla za cíl prosadit v inscenační tvorbě umělecké hodnoty. Vedle plzeňského Loutkového divadla Feriálních osad, kde se od roku 1917 stal vůdčí osobností Josef Skupa, to byla Umělecká loutková scéna Liběny Ostrčilové, založena v roce 1918, Říše loutek manželů Suchardových, která vznikla v roce 1920, a také v roce 1921 obnovené Loutkové divadlo Umělecké výchovy, k nimž se během 20. let přiřadila i některá mimopražská divadla např. v Turnově či Liberci a posléze Sokolské divadlo v Praze-Libni či Loutkové divadlo Radost v Břeclavi. Na stránkách Loutkáře dostávala právě tato divadla velký prostor; Loutkář informoval především o jejich premiérách. Zhruba od poloviny 20. let věnoval Loutkář Umělecké výchově, Říši Loutek, plzeňským Feriálkám, sokolskému loutkovému divadlu v Turnově i loutkové scéně v Žatci dokonce celá tematická čísla, která se snažila kompletně postihnout historii, dramaturgii a scénografii včetně popisu konstrukčních a technologických záležitostí těchto divadel. Jakoby právě touhle soustředěnou pozorností na jejich profil, je Veselý předkládal loutkářské obci jako vzorový příklad. Nesporně to mělo velký význam pro celek českého loutkářství. Připadá mi však, že ještě důležitějším byla prozíravost Jindřicha Veselého, který nabídl zastáncům různých směrů na stránkách časopisu platformu k výměně názorů, dokonce k vyhraněným polemikám. Je přitom příznačné, že do těchto názorových střetů nezasahoval, ačkoli od třetího ročníku Loutkáře už byl nejen redaktorem, ale i vydavatelem a jako spoluvlastník tiskárny v Chocni i jeho nakladatelem, a měl tudíž naprosto rozhodující, nezávislé postavení. Byl přesvědčen, že právě tímto způsobem se může tříbit a posouvat úroveň myšlení o loutkovém divadle. Je přitom paradoxem, že právě největší polemický střet, který v roce 1925 vznikl kolem uměleckého programu a inscenací loutkového divadla Drak, provozovaného Dělnickou akademii v Praze, skončil tím, že Ladislav Sunar, jeden z nejvýznamnějších mladých loutkářských výtvarníků, definitivně opustil loutkové divadlo. Stalo se tak po velmi ostrých útocích konzervativně cítících loutkářů na jeho scénografickou práci, ve které před popisnou věrohodností dekorací preferoval jejich dramatickou funkci. Samozřejmě Loutkář ani Veselý, který vlastně Sutnara přivedl k loutkovému divadlu, za toto politováníhodné vyznění polemiky nemohl. I v dalších letech zůstal věrný otevřenosti časopisu všem názorům.

Velký význam měla i obrazová část časopisu. Loutkové divadlo přitahovalo již od počátku 20. století pozornost mnoha výtvarníků, kteří zejména v tvorbě loutek nacházeli zajímavou příležitost realizovat své představy. Není náhodou, že v mnoha loutkových spolkových divadlech se výtvarníci, mj. Ladislav Šaloun, Vojtěch Sucharda, Vít Skála, Oto Bubeníček, Josef Skupa, Karel Vik, dostali do čela souboru a určovali jeho zaměření. Vedle této skupiny, která pracovala pro určitý soubor, zde byla celá řada výtvarníků, kteří tvořili loutky, jež nebyly intencionálně určeny pro konkrétní jevištní projekt. Rozdílný přístup k tvorbě loutek u těchto dvou skupin, bez ohledu na výtvarné kvality, určovala tehdejší provozní praxe. Skoro všechna divadla měla jakýsi stálý soubor loutek, který používala pro všechny inscenace bez ohledu na žánr hry či režijní záměr. Jejich univerzálnost v podstatě zaručovalo realistické pojetí ve výtvarném zpracování. V době, kdy nebylo zvykem vytvářet pro každou premiéru nové loutky, musela každá loutka v zásadě odpovídat standardu ostatních loutek, být s nimi kompatibilní, což vlastně výrazně omezovalo tvůrce loutek ve využití různých velkostí, materiálu a stylu loutek, aby tím zdůraznili grotesknost, karikaturu, parodickou nadsázku či poetičnost loutek vzhledem k určitému inscenačnímu záměru. Zcela jinou, svobodnější pozici měli výtvarníci, kteří tvořili loutky jako samostatný artefakt, a mohli tudíž bez omezení experimentovat a dávat průchod své představivosti. V jejich tvorbě se během poloviny století výrazně uplatnily stylové prvky současných výtvarných slohů od secese, přes dadaismus, kubismus, art deco až k abstraktnímu pojetí. Dnes můžeme obdivovat ohromou paletu nejrůznějších vynikajících výtvorů z té doby v právě vydané knize Loutka a moderna Marie a Pavla Jiráskových. Ve své době to však byl právě Loutkář, který plnil i v tomto směru významnou zprostředkující funkci. Navzdory grafickým možnostem, jaké v tehdejší době měl časopis prodávaný za lidové ceny, obrazová příloha Loutkáře přinášela čtenářům to nejlepší, někdy i podnětně provokující, co bylo v této oblasti vytvořeno, jak v jednotlivých divadlech, tak mimo ně a také v cizině, v Německu, Rakousku či Švýcarsku. Je nepochybné, že Loutkář tím postupně poznamenal proměny vztahu k loutce i narůstající přesvědčení předních tvůrců 30. let, že pro každou inscenaci by měly být navrženy nejen nové dekorace, ale i nové loutky.

V květnu 1929, kdy se v Praze konal Sjezd loutkářských pracovníků a velká loutkářská výstava, publikoval Jindřich Veselý v Loutkáři článek: Počátky nových směrů českého loutkářství, který bilancoval všechny důležité události českého loutkářství od začátku století. Aniž by to Veselý tušil, byla v tom jistá symbolika. Uzavíralo se jedno období Loutkáře, ale i našeho loutkářského hnutí. V průběhu Sjezdu byla v Praze založena UNIMA a Loutkář se jako její věstník dostal do širšího mezinárodního povědomí, změnil se také nakladatel a Loutkář přešel do nakladatelství J. R. Vilímka. Avšak nejzávažnějším jevem, jenž se přirozeně promítnul také do obsahu Loutkáře, byla skutečnost, že začátek následujícího desetiletí představuje také začátek nových vývojových proměn českého loutkového divadla. Ve 30. letech vstupuje na scénu několik mladých osobností, mj. Jan Malík, Erik Kolár, Vladimír Šmejkal, Vladimír Matoušek, Karel Baroch, Zdeněk Vyskočil. Spojoval je jednak zájem o české moderní divadlo, zejména o divadelní avantgardu, jednak chápaní loutkového divadla jako zcela rovnocenného divadelního druhu. Byli si však vědomi neuspokojivého stavu loutkářské inscenační tvorby, ve které zatím absentovala režie, jako složka integrující jednotlivé výrazové prostředky do celku určujícího významové sdělení inscenace. V průběhu 30. let právě jejich režijní tvorbou dosáhlo české loutkářství první poloviny 20. století svých vrcholů.

Z této skupiny těchto nastupujících loutkářských režisérů se prosadil Jan Malík nejen jako režisér, ale svou všestrannou činností zasáhl několik oblastí, včetně publicistky. Od studentských let byl členem sokolského loutkového divadla v Libni, kde hrál s loutkami, maloval dekorace, psal loutkové hry a režíroval. Již v roce 1931 začal přispívat do Loutkáře. V krátké době se stal vedle Víta Skály, Františka Čecha a Josefa Skupy dalším důležitým spolupracovníkem Jindřicha Veselého a svým názorovým postojem začal ovlivňovat i profil časopisu. Podobně jako Veselý měl i Jan Malík smysl pro organizační činnost, měl znalosti z divadelní historie, jeho velký přehled o loutkářských aktivitách u nás i v zahraničí se projevoval v jeho narůstající referentské činnosti v Loutkáři, avšak na rozdíl od Jindřicha Veselého byl zároveň aktivním umělcem. Zkušenosti, které získal v libeňském sokolském divadle a později ve vinohradské Umělecké výchově, se projevily v jeho hlubším pohledu na situaci českého loutkářství. Již jeho první články v Loutkáři byly zaměřeny na problémy scénografie a technologie, nicméně je důležité, že všechny otázky, které nastoloval, nazíral především z hlediska režijního přístupu, a z tohoto zorného úhlu posuzoval jejich důležitost a jejich řešení, což byl zcela nový pohled a v dané situaci důležitý faktor. V průběhu 30. let se tak na stránkách Loutkáře už zřetelně rýsovaly názory na nutnost komplexního divadelního pojetí nadřazující hereckou a režijní složku nad dříve dominující složkou výtvarnou, aniž by byl snižován její význam. Z recenzí, které komentovaly a hodnotily práce Erika Kolára, Vladimíra Šmejkala i Vladimíra Matouška se čtenáři mohli utvrdit v poznání, že tyto zásady přinášejí českému loutkářství trvalé zisky.

V září 1935 byl Jindřich Veselý ustanoven ředitelem reálky v Českých Budějovicích. Krátkou dobu ještě redigoval Loutkáře z Budějovic, ale na začátku ročníku 1936/37 se už redaktorského postu vzdal. Pro Veselého to nebylo lehké loučení, jen důvěra v okruh spolupracovníků, který s ním časopis vytvářeli, mu dával naději, že Loutkář, který byl, jak sám napsal, jeho životním osudem, zůstane věrný svému poslání. Hlavním redaktorem se stal jeho dlouhodobý spolupracovník a přítel, malíř Vít Skála, vůdčí osobnost Loutkového divadla Umělecké výchovy na pražských Vinohradech. Vít Skála jeho důvěru nezklamal, řídil časopis v duchu Veselého představ, zklamaly spíše dějiny. V narůstající složité politické situaci, kdy se jednalo o budoucnost republiky, se jak čeští loutkáři, tak jejich časopis, snažili svým dílem přispět k posílení národních sil, k povzbuzení malomyslných, avšak po mnichovské smlouvě a odtržení části území ztratil Loutkář řadu předplatitelů a dostal se do těžké krize. Krátce po obsazení země německými okupanty v březnu 1939 Loutkář 6. číslem 25. ročníku zastavil svou činnost.

Uzavřela se první kapitola jeho historie. Když jsem psala tyto řádky, měla jsem někdy pocit, že spíše než o českém loutkářském časopisu, píšu stručné dějiny českého loutkového divadla. Ale to vlastně odpovídá skutečnosti. Český loutkář a poté Loutkář od svého vzniku soustavně reagoval na dění v českém loutkářství a zároveň ho ovlivňoval. V tom byl jeho zásadní význam.

Loutkář 1/2012, s. 9–13.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.