Slunečko, Petr: Lidový loutkář

Autentického lidového loutkáře jsem poprvé a naposled poznal v roce l953, kdy vystoupil v Kobylisích v restauraci Na Vlachovce. Nevím dnes, jak se jmenoval, a neznám už ani jméno pohádky, kterou pro děti tenkrát zahrál, ale byl jsem jeho vystoupením unesen zvláště, když součástí představení bylo i malé loutkové varieté. Jenom mi trochu vadilo, že třetí figura na jevišti, i když mluvila, nepohnula ani rukou. To jsem tenkrát nevěděl, že zatímco hlasů má loutkář mnoho, ruce jenom dvě. Samozřejmě jako aktivní loutkář jsem pak viděl nejrůznější vesměs pěkná představení, která z práce lidových loutkářů těžila, ať už to byla provedení amatérských či profesionálních loutkářů, z nichž řada se geneticky ke starým rodům hlásila.

Nicméně měl jsem štěstí, bývalého lidového loutkáře jsem přece jenom poznal. Jmenuje se František Fink a bydlí v jihočeských Ledenicích, kde působí mimochodem amatérský loutkářský soubor Krajánek.

František Fink už neputuje po jižních Čechách jako dříve. S loutkami hraje především pro vzpomínání a z lásky k rodu. Živí se především jako řezbář, kteréžto řemeslo dobře zvládl. Namísto tvorby loutek teď opravuje sochy světců, které poškodila ruka nenechavce, anebo jeden z našich broučků – červotoč. Svatý Jan Nepomucký, kterého jsem mohl spatřit, mu rozhodně může děkovat za svou záchranu a žehnat tak zemi další století.

Měl jsem také možnost spatřit jedno Finkovo vzpomínkové představení hry z nejmilejších, Dona Šajna. Všechny postavy vodil a všechny i mluvil. Loutky vznikly v jeho rukách a také dekorace, které se času hry už poněkud vzdalují. Jistě by mnohý dnešní loutkář vznesl k provedení četné výhrady, ale atmosféra, která na diváka dýchne, jakmile se otevře jeviště, které kryje nádherná opona s výjevem kněžny Libuše, je nezapomenutelná. Je to poučné setkání pro diváka i loutkáře. Finkův život byl velmi pestrý, o čemž vypovídají četné děkovné listy a nejrůznější potvrzení úřadů, které jsou v jeho archivu.

Maminka, která se narodila v roce l9l4 a pocházela z rodiny Dubských, a tatínek Fink putovali převážně po jižních Čechách s maringotkou a jednookým hřebcem Ábelem. Když byl náš František Fink již dospělý, maminka mu jednou vyprávěla starou příhodu.

Tehdy hráli v Miroticích a po večerním představení zpozorovala, že Ábel je neklidný, vyhlédla z okna a strnula. Naproti u zdi stál vysoký, vyhublý a nepěkný chlap hrající na nástroj podobný houslím a stále cosi mrmlal. Raději zavřela okno. V ranních hodinách, kdy byla ještě tma, se na toto místo ze zvědavosti vypravila. Ač byla značná zima a všude byl sníh, u zdi, kde v noci stál ten podivný muž, nikoliv. Najednou zjistila, že stojí vlastně u zašlého hrobu částečně odkrytého. Na jeho dně ležel kostlivec, který na ni dvakrát mrkl, i když neměl přece oči. Z místa utekla a naštěstí, když se rozednilo, odjela jejich maringotka na další štaci, kterou byly Boudy. Zde měl její manžel kamaráda rakváře a také řezbáře, který právě pracoval na loutce smrti. Z vyprávění manžela se pak dověděla, že loutka vznikala z bukového dřeva, které rakvář získal z Mirotic, když předtím velká vichřice vyvrátila statný buk, který poničil hrob pod ním. Hrob patřil sedláku Říhovi, který byl člověkem zlým a který neustále podváděl svou ženu. Té však došla trpělivost a Říhu zapíchla nožem a sama se pak vrhla do rybníka a utonula. Ten umrlec něco chce! Zase večer po velmi úspěšném představení, když starý Fink uklízel loutky, najednou ty k němu promluvily. Z jeho fundusu to byli smrtka a čert. Ti mu poradili. On ráno pak vzal rakvářovou loutku, která ještě nebyla hotova, rozsekal ji na špalíčky a vydal se do Mirotic k Říhově hrobu. Zde pak vhodil špalíčky ze smrtky do hrobu. Ábel se uklidnil a celé rodině se začalo kupodivu dařit báječně. Dokonce rakvář ve zdi své dílny, kde visela nehotová smrtka, našel dva žejdlíky dukátů. Finek i rakvář se o ně rozdělili.

Věř nebo nevěř, to všechno podle toho, jak to zažila a o tom vyprávěla maminka našeho Františka Finka, který se narodil 14. 11. l949 a dnes žije v Ledenicích.

Loutkář 1/2012, s. 5.