Bábkarská Bystrica Tour 2018

Pavlovský, Petr: Od Karkulky ke Karkulce, od One Woman Show k One Man Show aneb Jedenáct do tuctu

Přelet vznikl v polistopadovém nadšení roku 1990 z iniciativy známého, původně amatérského (Divadlo Paraple) a později profesionálního (Divadlo Kejklíř) loutkáře a tehdejšího předsedy UNIMA Luďka Richtera. Tradiční podzimní akce má za cíl představit během víkendu to nejlepší a nejinspirativnější z uplynulé sezóny, z tvorby amatérských loutkářů i profesionálů ve statutárních i nezávislých divadlech.

Představení přehlídky, tak, jak šla po sobě:

Volání krve (Červená Karkulka 3) Divadla jednoho Edy z Liberce, až na samotný závěr představení jde o „divadlo jedné herečky“. Hrají: nedávná absolventka KLAD DAMU Mirka Bělohlávková a její kolega z katedry Karel Kratochvíl.

Foyer Minoru, jevišťátko jako dlaň, diváci na dosah ruky. Vlevo elektronický mixpult s ovládáním světel, odtud K. K. pouštěl hudbu, mluvil na mikrofon, zpíval a dokonce i hrál na příčnou flétnu. Jevištěm v užším slova smyslu jsou tělo a kostým protagonistky. Valná část děje se děje na jejím klobouku, na umělém těhotenském břichu, na rukávech atd. Vedle hlavních postav (Karkulka-maminka-myslivec) musí herečka ztvárnit i řadu dalších. Vizuálně si při tom pomáhá panenkami (sbor vesničanek – hračky na rukávech), antropomorfizovanými rekvizitami i částmi kostýmu (myslivec – hereččina hlava s kloboukem). Akusticky pak výraznou hlasovou charakteristikou, ať už je to zadrhávající plachý myslivec nebo hlášení vesnického rozhlasu při pátrání po zmizelé babičce.

Parafrází Karkulky, přeinterpretované na hororovou Pohádku o tatínkovi a plné postmoderních narážek na paradigma evropského umění, současného i staršího, jsem se úžasně bavil, nic nevadilo, že byla cílena výhradně na dospělé publikum – jiné v plném hledišťátku ani nebylo. Konečně Karkulka a jiné podobné pohádky původně dětem určeny nebyly. Kruťárny typu Perníková chaloupka či Zlatý kolovrat byly ještě v 19. stol. určeny dospělým. Němcová ani Erben své pohádky nepsali pro děti, dětská literatury u nás začíná až Karafiátovými Broučky. Horší bylo, že jsem se smál většinou sólově, protože diváci byly z valné části cizinci, nerozuměli. Chudáci herci!

Zlatovláska, Divadlo Minor, režie a hudba Kamil Žiška; určeno i „smíšenému publiku“, které též velký sál naplňovalo. Žel jen asi z poloviny, což je u takto hodnotné inscenace veliká škoda. V čem byla chyba? V propagaci? „Náboru“?

Představení se nadmíru vydařilo. Jde o inscenaci vysoce nadprůměrnou jak v relacích českého divadelnictví, tak i v souřadnicích Minoru. Kainarova veršovaná hra patří k necelé desítce titulů „zlatého pokladu české loutkářské dramaturgie“. Text nese některé znaky místa a doby svého zrodu. Vedle diktátorského, surového krále (pána Jiříka), nápaditě kostýmovaného a maskovaného někam k Uralu (stalinský knír), je v ní i hodný král, otec Zlatovlásky. Říká jí: Dobře si, dcerko, pamatuj: / Kdo z Dunaje jde, z tamté strany / To je host u nás nevítaný. Úlitba komunisty Kainara komunistickému režimu. Ano, kdo přicházel přes Dunaj z jihu do Brna (kde Kainarovi bydleli), přicházel z kapitalistického Rakouska, kde byly v té době (do 1955) ještě byly „okupační zóny“, sovětská a americká.

Akční scénografie Roberta Smolíka, tvořená pódiem z fošen, které herci během představení znovu a znovu přestavovali do nových a nových významů. Výtečná hudba hraná živě (housle, čelo, trombon, bicí). Všichni čistě zpívají, po smyslu recitují verše, dobře tančí. Kostýmy českých pohádek bývají (v televizi, ve filmu) většinou slohově zasazeny do rokoka, někdy i baroka, v krajním případě do renesance. Zde jsme byli v syrové gotice, v rozích hracího prostoru hořely tmavé ohně.

Divadelnost představení byla znovu a znovu podtrhována vynalézavou antiiluzí, jež občas ale ztratila míru. Tradiční maska „bába s nůší“ je sama natolik antiiluzívní, že už není třeba, aby herec z nůše tolik vyčuhoval. Hadice, představující hada, resp. úhoře, by neměla mít 3 metry a neměla by být tenká jako palec. Taková odchylka od ikonicity ruší. Loutka by měla být třikrát tlustší a 3x kratší. Dalším rušivým momentem bylo čepování živé i mrtvé vody do téže „feldflašky“. I malé dítě ví, že mrtvá a živá voda se uchovávají extra. Obligátní zoologický problém Zlatovlásky: oproti Erbenově předloze Jiřík krmí krkavčata chlebovými drobky (nikoli masem svého čerstvě zabitého koně), čímž je de facto antropomorfizuje.

Zlatovláska má hnědé vlasy, to by být nemělo. Když může mít král falešný šedivý vous, proč by Zlatovláska nemohla mít paruku, třeba i velice antiiluzívní? Také bych se přimlouval za škrtnutí posledních – ideologických – osmi veršů: Jiřík se Zlatovláskou, místo aby se ujali kralování, odcházejí z „nevlídného hradu… domů, k nám“. Vítěz a hrdina si má hrad i království ponechat a dobrotivě vládnout a žít šťastně až do smrti.

Jabloňová pohádka, Loutky bez hranic. Scénář a režie údajně „Erben a dcery“. Dopoledne, pro dětské publikum. Představení velice pěkné, děti se výborně bavily.

Na odrostlejší diváky mířil amatérský „teatrautomat“ Hluboko v lese (Tate Iyumni, Praha), Perníková chaloupka s pokračováními vždy dle volby diváků. Zdařilý experiment. Originalita spočívá v principu „teatromatu“, lidé rozhodují hlasováním o pokračování děje. Místo lístečkové metody by to ovšem chtělo nějakou on-line zpětnovazební technologii. Samozřejmě, divák by neměl nikdy vytušit, že ať se rozhodne pro červeného nebo pro žlutého motýla, výsledek bude stejný.

Back to Bullerbyn, údajně amatérský spolek Športniki a Loutkové divadlo Maribor. Režie Jakub Vašíček. Určeno především milovníkům kultovní knihy Astrid Lingrenové Děti z Bullerbynu (česky 1962), „první loutková soap opera“. První část (více-méně podle knížky) se jevila jako „holčičí lyrika“, problémy puberťáků atp. Když nejde v umění o život, jde o… Ovšem pak, od chvíle, kdy si skupina kamarádů začne budovat vlastní kapelu („ABBA“) a přijde mezi ně komerční šíbr, „talentscout“, který rozhodí mezilidské vztahy v partě a poštve lidi proti sobě (skvělý herecký výkon dramaturga inscenace Tomáše Jarkovského, tak odporného slizáka jsem na jevišti už dlouho neviděl!), od tohoto momentu o existenci jde a z představení je rázem bomba!

Amatérský status spolku je sporný, jde o vysokoškolsky vzdělané umělce a pochybuji, že vystupují stále jen zdarma. Své honoráře si určitě zaslouží! Dvojice režisér – dramaturg, společně s nedávnými absolventy KALD DAMU, užívajícími nepříliš frekventované technologie prstových loutek přidali skvělé pokračování kultovního příběhu.

Jidáš Iškariotský, zrádce – „loutkohra“ Jihočeského divadla z Českých Budějovic. „Loutkohra Jihočeského divadla vznikla 1. července 2004 jako nástupce samostatného Malého divadla […] loutkové divadlo, které vzkřísil Jevgenij Ibragimov. […] Až do jeho nástupu na pozici kmenového režiséra Loutkohry zde nevznikla čistě loutkářská inscenace.“ (Silvie Vojíková in Příloha Divadelních novin 19/2011). Silná, leč nedoložená tvrzení, nekriticky převzatá z materiálů divadla. Co se míní tím „zde“? Doufám, že pouze loutkářský soubor, existující od sezony 2004/5, který JD nazvalo divadelně diletantsky „loutkohra“? Pokud by se tím myslelo budějovické profesionální loutkové divadlo, existující už od roku 1949 (původně pod názvem Loutková scéna dr. Jindřicha Veselého), šlo by o tvrzení nepravdivé a pomlouvačné. Navíc v představeních inscenace Jidáš Iškariotský, zrádce, o čistě loutkové divadlo nejde, šedě zakuklení herci (animátoři) jsou dobře vidět v horizontu jeviště – za loutkami, diváci jim jenom nevidí do tváří.

„Kmenový režisér“ Loutkohry je v jejích tištěných materiálech uváděn jako „hlavní režisér“, což je rusismus. Pojmenování „glavnyj režisjor“ patří do ruského divadelního paradigmatu, v tom českém mu odpovídá vžitý „umělecký šéf“. Z webových stránek JD, 2004: „V září tohoto roku se stal hlavním režisérem loutkohry Jihočeského divadla Jevgenij Ibragimov, občan Ruské federace, národností Čerkés, muž, který sbírá i předává loutkářské zkušenosti po celé Evropě (naposledy v estonském Tallinu, kde byl tři roky uměleckým šéfem v tamějším Nukuteateru) a jehož umění bylo oceněno na mnoha prestižních festivalech a ověnčeno řadou cen. […] Spolu s Jidášem Iškariotským se na jeviště Malého divadla vrací v Čechách již poněkud zapomenuté výsostné loutkářské řemeslo. Dospělý divák, kterému je představení určeno, se tak může přesvědčit o tom, že kombinace živého, bezprostředního hereckého projevu s obrazovostí a hudbou typickou pro film, umí být velmi působivá a že loutkové divadlo tak může bavit, vzrušovat a dojímat nejen děti.“ Jak to s tím „v Čechách poněkud zapomenutým výsostným loutkářským řemeslem“ autor z JD myslel, není jasné. Tvrdit něco takového o českém loutkářství obecně, by byla značná drzost, nehledě k tomu, že by to navozovalo představu, že na rozdíl od Čech, na Moravě „výsostné loutkářské řemeslo“ zapomenuto nebylo. Chlubit se v divadle něčím, co je „typické pro film“, je pak přinejmenším marketingově pomýlené. Když budu chtít konzumovat něco – zde hudbu –, co je typické pro film, tak půjdu prostě do kina nebo si hudbu pustím na nějakém nosiči a nemusím se obtěžovat do budějovické „loutkohry“.

Samotná inscenace je poněkud sporná z hlediska autorského. Jidáš Iškariotský, zrádce je pokusem o novozákonní apokryf. V divadelním programu se uvádí: „námět a scénář Šauoch Ibrahim“. Teprve na webových stránkách divadla stojí, že hra je napsána na motivy novely L. Andrejeva. Překladatel není uveden, dramaturg rovněž ne. Ve skutečnosti jde o velice „pietní“ dramatizaci prózy Jidáš Iškariotský, z jeviště znějí pouze slova českého překladu L. Duškové (knižně in Velký slam, Lidové nakladatelství, Praha 1987, s. 197 a n.). L. A. sice zemřel roku 1919, ale práva překladatelky či jejích dědiců zajisté trvají. Jsou budějovickou „loutkohrou“ respektována?

Inscenace je remakem inscenace Jidáš sibiřského souboru Skazka z roku 1998, která získala údajně nejvýznamnější ruskou divadelní cenu Zlatá Maska za nejlepší inscenaci roku. Režisérem je bývalý umělecký šéf Skazky. Námět a scénář rovněž ruský muslim, Šauoch Ibrahim. Inscenace není myšlenkově moc originální, pokusů o „vyvinění“ a „pochopení“ evangelijního Jidáše už byla celá řada, např. v muzikálu Jesus Christ Superstar. Jde tu o křesťansko-židovské téma, které od tvůrců i diváků předpokládá znalost příslušného paradigmatu. Té se však tvůrcům zjevně nedostává, ačkoli všechny postavy kusu jsou Židé, většinou (až na Krista a Maří Magdalenu) pozdější apoštolové (apostolos, řec. posel).

V představení drasticky kontrastovala až „archeologicky“ detailní přesnost starověkých reálií ve výpravě, na způsob moderních hollywoodských biblických filmů (blízkovýchodní vyprahlá krajina, chudé rostlinstvo, kostýmy, ruční mletí obilí na antickém kamenném mlýnku, technologie pečení placek – chleba) s naprostými historickými lapsy:

- Jeden apoštol druhému vážně doporučuje, aby obětoval Bohu zápalnou oběť (běžná starozákonní praktika), a to selátko! (U L. Andrejeva to není!) Větší urážku Boha si mezi věřícími Židy – a jiní v Kristových dobách neexistovali – nelze představit!

- Několikrát se mluví o tom, že apoštolové, dříve rybáři, si upekli a snědli chobotnici (v knize na s. 201). Přísné košer předpisy však zakazují židům jíst jakékoli vodní živočichy, kteří nemají šupiny, dokonce mají proto zapovězeny i úhoře! Chobotnice (ulovené ovšem v moři, ne v Genezaretském jezeře) by se proto Kristovi židovští současníci ani nedotkli, i kdyby měli jinak umřít hladem! Je s podivem, že to L. Andrejev, žijící v blízkosti početných ruských společenství ortodoxních židů, nedevěděl.

- Loutka Máří Magdaleny je obdařena bohatou hřívou zlatých vlasů. Taková žena se na Blízkém východě z genetických důvodů nikdy nevyskytovala a nevyskytuje ani dnes, pokud není odbarvená; ani Židovka, ani Arabka.

Veškerý zvuk je amplifikovaný (tedy opravdu á la film), publikum tone v nejistotě, neslyší-li text také jenom z nahrávky. Vzhledem k tomu, že hercům do očí nikdy nevidíme a syžet přirozeně nedovoluje žádné smíchové reakce publika (je vyloučena jak vizuální, tak i akustická zpětnovazební komunikace), je představení krajně nekontaktní a působí de facto jako trojrozměrný animovaný film. „Kontakt v divadle existuje potenciálně vždycky, i tehdy, když se herci a diváci navzájem nevidí (čistě loutkové divadlo)“, in: Základní pojmy divadla, s. 157. Zůstalo jen u té potencionality.

Loutky jsou malí manekýni vedení poloskrytě pomocí držáků za hlavou a rukama loutek (tedy nikoli „tyčové loutky“, srov. Silvie Vojíková: Baladický příběh o temnotách lidské duše, Loutkář LXI, 2011, 2, s. 76). Představení nepostrádalo dobře zvládnuté animační řemeslo, ale to je u špičkového (festivalového) loutkářského představení podmínka nutná, leč nikoli dostačující. Inscenace se v „Erikovi“ mezi oceňované tituly vůbec nedostala.

Amberville aneb Drsné město hebkých plyšáků – plzeňské Divadlo Alfa. Bajka, jejímiž „zvířaty“ jsou plyšáci. Autorem románové předlohy je švédský anonym, podepisující se Tim Davys. Před dvěma lety vyšel český překlad (Robert Novotný) této „gangsterky“ s výrazným morálním přesahem, připomínajícím Brechtovu Žebráckou operu. Napínavý příběh se odehrává ve čtyřmilionové megalopoli Mollisan Town. Amberville je jednou z jejích čtyř čtvrtí, tou nejluxusnější. Město obývají plyšáci, ovšem po způsobu lidí.

Prózu zdramatizoval starý ostravský parťák hostujícího režiséra Radovana Lipuse Marek Pivovar, skvělá je výprava Davida Baziky. Dramaturg Pavel Vašíček se zasloužil o české světové prvenství, o premiéru Města plyšáků na prknech, která znamenají svět!

Všechny loutky jsou plyšáci, a proto mají, nezávisle na reálně bezsrstý povrch těla zvířat, která představují, povrch chlupatý; tedy i nosorožice (maminka), růžový hroch (sestra na psychiatrii), orel, tučňák (kněz), vosa, had, havran, vrána, kvočna (sekretářka Heda). Zoologická poznámka: když nějaká loutka vypadá jako buldok (tatínek), nelze o ní mluvit jako o „boxerovi Blue“! Nemaťte děti! Divadlo uvádí, že jde o inscenaci pro děti od 14 let, ale samozřejmě je určena i dospělým, kteří se jistě vždy báječně baví, stejně jako se bavilo nadšené publikum v nabitém hledišti Studia Y v sobotu večer. Najde se i bonbónek pro velice úzkou vrstvu intelektuálů – opakovaná citace z Goethova Fausta.

Zlatá husa – Buchty a loutky. Text i režie Marek Bečka a kol; Hráli Kristina Maděričová a Radek Beran. Standardní komorní loutkové marionetové divadlo s odkrytým voděním loutek. Vedle brilantních hereckých výkonů – suverénně střídané hlasy řady postav nejrůznějšího stavu, věku i „kouzelnosti“ – a vynalézavé, stylově vkusné výpravy, spatřuji jádro úspěchu ve velice dobrém textu, který má čáku na to, aby jej znovu a znovu hrála i další divadla. Syžetově zcela v normě klasické pohádky, dobro vítězí, zlo je potrestáno.

Medvídek Pú nebo tak nějak – Čmukaři, Turnov (dříve Modřišice). Scénář Jaroslav Ipser, Daniela Weissová a Romana Zemenová, kteří všichni též režírovali i hráli. Autorské amatérské divadlo v nejlepším slova smyslu. Čmukaři jsou jedním z nejzkušenějších amatérských divadel u nás, dlouholetá první liga a záruka kvality. Jako vždy perfektně kontaktní představení, přesná animace, hlasově dokonale zvládnuté, suverénní odkrytá animace. Úžasný kontakt s publikem, především s předškolními dětmi v popředí hlediště, děti komentují, napovídají. Je tu jen, s Ivanem Vyskočilem řečeno „vakl“ ohledně autorství. Na mediální interpretace má od roku 1961 autorská práva společnost Walt Disney. V našich loutkových divadlech se za „normalizace“ hrávala dramatizace sovětského autora M. M. Koroleva, kterou pro Naivní divadlo Liberec přeložila J. Klusáková (Dilia, 1983). Byl to častý titul na repertoárech českých loutkových divadel. Ekonomické kouzlo spočívalo v tom, že SSSR (na rozdíl od ČSSR) nikdy nepřistoupil ke všeobecné mezinárodní úmluvě o autorském právu, takže sovětským autorům nemusel žádný zahraniční uživatel nic platit – a ovšem, „vice versa“. Samozřejmě, od našeho komunistického režimu nebylo moc „košer“ platit Korolevovi do SSSR (nebo ani on nedostal nic?) a na Milneho kašlat. Milneho autorská práva platí, stejně jako všechna jiná, po 70 let od autorovy smrti, tedy do roku 2026. Ovšem: Čmukaři jsou „jen“ amatéři.

Plaváček (Tři zlaté vlasy Děda Vševěda) – Divadlo Lampion, Kladno. Klasická pohádka v dramatizaci M. Pavlíka, režie Karel Brožek. Reprodukovaný hudební podkres pod celým představením není, velice podezřele, uveden ani v materiálech k Přeletu, ani na webovkách Divadla Lampion. Po delším pátrání jsem zjistil, že jde o dílo B. Martinů – úryvky z baletu Motýl, který dupal. Že by opět tantiémy?

Archetypální „migrační motiv“, opuštěné anonymní dítě plovoucí v koši (srov. Starý zákon – Mojžíš). Neděle odpoledne, hlediště poloprázdné. Tatínkové zírají FED Cup? A na co zírají maminky, tetičky? Děj postupuje jako sled klíčových momentů syžetu, tvůrci zjevně a oprávněně počítají s tím, že diváci si je propojí sami. Výrazně stylizovaná výprava A. Tománka, jednotně stylizovaný pohyb i „patetická“ deklamace.

Vlk a hlad – Divadlo dobré kávy . One Man Show Jakuba Folvarčného. Skvělé „divadlo u stolu“, dramaturgicky geniální spojení klasických pohádek Kůzlátka a vlk a O Karkulce. Nádherné zakončení festivalu tam, kde jsme začali – s Karkulkou ve foyeru Minoru.

Kvalita dramaturgie každé divadelní přehlídky není dána v první řadě úrovní toho nejlepšího. Výběr je vždy omezen tím, co se urodilo, kde nic není… Naopak mezi tím kvalitním se někdy těžko rozhoduje, konečný výběr je vždy subjektivní, jako konečně každá umělecká kritika. Tzv. repertoárová či výběrová dramaturgie (srov. Základní pojmy divadla, s. 93–4) je vlastně aplikovaná umělecká kritika. Nejdůležitější je tedy opak, rozhodnutí o tom, co se nevybere, tedy eliminace děl umělecky pochybných. Dramaturgie Přeletu „ujela“, po mém soudu, jen v jednom jediném případě z dvanácti. Srovnejme to např. s prestižní plzeňskou přehlídkou Divadlo, kde bývá v hlavním programu také asi tucet titulů. Zažil jsem ročníky, kde polovina byly propadáky, navíc dovezené z ciziny, tedy pěkně drahé. Na západ od našich hranic se už dlouho uplatňuje takový model dramaturgie festivalu, že za ni zodpovídá jen jeden člověk (mohou se ovšem rok od roku měnit). Přelet to tak má, možná, že mezi našimi divadelními přehlídkami jako jediný. Dramaturgyni letošního ročníku upřímně gratuluji!

Loutkář 6/2011, s. 391–396.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.