Lešková-Dolenská, Kateřina: Baví nás zkoumat mezní situace a klást si otázky

Mladá autorská dvojice absolventů KALD DAMU, dramaturg Tomáš Jarkovský a režisér Jakub Vašíček, už se na české divadelní scéně stihla zařadit po bok renomovaným tvůrcům. Pracují doma i v zahraničí a od letošního listopadu se honosí i cenou Erik za nejzajímavější inscenaci uplynulé sezóny – Back to Bullerbyn. Jaká byla vlastně jejich cesta k divadlu?

Jakub: U mě to bylo docela jednoduše daný, ale až ve finále. Když jsem se po gymplu rozhodoval, co budu dělat, můj otec, který je dramaturg v plzeňské Alfě, mě hodně odrazoval od toho, abych to na DAMU vůbec zkoušel. Tak jsem se odradit nechal a začal jsem studovat úplně jinou vysokou školu a to sociální a kulturní antropologii. Přes spoustu následných peripetií jsem se pak nakonec dostal k divadlu proto, že to mám v rodině.

Tomáš: Já jsem to měl přímočařejší. Na gymplu jsem kamarádil se Zdendou Pechou, který v Hradci chodil do Jesliček, což je taková divadelnická líheň, a který strašně toužil sbalit mojí spolužačku. A protože po ní děsně prahnul, tak si myslel, že to půjde nejlíp přese mě, a tak mě do toho dramaťáku vzal, protože věděl, že na to asi budu chytlavý. On teda se slečnou neuspěl, ale pak když šel na DAMU, tak jsem ho prostě následoval. Mně se ta volba ze začátku hrozně líbila, protože jsem hlavně nechtěl chodit nikam do práce.

Proč padla vaše volba právě na alternativně loutkářskou katedru?

Tomáš: Já jsem se hlásil i na činohru, ale tam mě nechtěli, protože asi rozpoznali, že by to nebylo úplně ono. Zatímco na alterně měli asi pocit, že by to mohlo nějak jít, ale ono to pak dlouho úplně nešlo. Takže těžko říct, kde měli vlastně pravdu.

Říkal jsi, Jakube, že tvá cesta k režii byla sice klikatá, ale prošel jsi mnoha amatérskými soubory. Jakými?

Nejprve jsem hrál v plzeňském souboru Rámus, který založila moje maminka a kde jsem účinkoval poměrně dlouho. Pak se od něj začaly drolit různé odnože a asi ta pro mě nejzásadnější byla Pachýř Pačejoff, což byl takový loutkový punk.

Co vlastně znamená „Pachýř Pačejoff“?

Jakub: Tenkrát jsme potřebovali, aby byla na plzeňském festivalu Pimprlení, který je postupový na Loutkářskou Chrudim, celkem tři představení. My jsme sami měli dvě, ale pořád to bylo málo. Tak jsme se sešli s kamarádem Onďou (Ondřej Müller) a kamarádem Kuťákem (Tomáš Kutek) a založili jsme soubor, který se jmenoval Pachýř Pačejoff a zúčastnili jsme se té přehlídky, aby se vůbec mohla uskutečnit. Nakonec jsme ji po jednonočním zkoušení vyhráli. A když jsme hledali pro ten nový soubor název, aby byl takový štěpný, úderný, loutkářský, tak jsem se shodou okolností Ondi ptal v naší domácí kuřárně, jak se jmenuje ta věc na fajfce, co se dává do pusy. A on povídá, že pachýř. Tak to vlastně vzniklo, protože „Pačejoff“ – podle obce Pačejov – už byl jenom dílem okamžiku.

Počítám, že další historka se váže ke jménu souboru LS Věk. Co je tohle za uskupení?

Jakub: LS Věk má zase spojitost s Pachýřem, protože o nás kdysi nějaký člověk napsal dosti nelichotivou recenzi a v tom svém textu citoval různé další recenze na nás, jimiž dokládal, že jsme špatní. A jeden z těch textů, který byl, abych tak řekl, citován v nesprávném kontextu, byl připsán plzeňské novinářce Petře Kosové. Tak jsme jí zavolali a ptali se jí: „Prosím tě, Petro, co jsi to o nás napsala?“ A ona nám řekla, že to myslela dobře, jen to vytržení z celku pozměnilo význam. Pak jsme se skamarádili a vznikla inscenace Fucking Generation, kde i účinkovala, aby dokázala, že nás má ráda, protože jiný důvod nevidím. K ní jsme pak přibrali dalších asi dalších šest kamarádů z rozličných oblastí a za dva víkendy jsme to stloukli. Celou inscenaci odstartovala zásadní myšlenka, že jsme vlastně, jestli to tak můžu říct, zkurvená generace, která nezažila to, že by nám bylo dvacet v roce devadesát, kdy se všechno nově rozjíždělo, protože nám bylo jenom deset let. A nejsme ani ta generace, co umí na počítačích a válí anglicky. Jsme prostě někde na pomezí: jednou nohou v komunismu, o kterém toho vlastně moc nevíme, a druhou mezi těmi počítačovými klávesami, ale spíš tak na úrovni Didaktiku Gama. Ale vlastně jsme během zkoušení přišli na to, že ty problémy, které se v naší generaci vyskytují, jsou dost obecné, takže to nakonec oslovilo spoustu lidí a to i šedesátníky a překvapivě i patnáctileté.

Tomáš: Já myslím, že Fucking byla vlastně určující pro všechnu naši další spolupráci a že jsme si na ní mimo jiné taky s Kubou formulovali, co máme ve vztahu k divadlu společné, i když to zní zlověstněji, než jaká je skutečnost.

Studovali jste na Katedře alternativního a loutkového divadla, jaký způsob divadelního vyjádření je vám nejbližší?

Jakub: Myslím, že bylo hrozně zajímavé, čím jsme na DAMU prošli: tříročníkovou bakalářskou masírnou u Ivana Rajmonta a pak jsme strávili dva roky na magisterském studiu u Josefa Krofty. To mi přijde jako bezvadná kombinace, ale nevím, jestli to o alternativnosti něco vypovídá. Přestože na divadlo nahlíží z úplně jiných stran, tak mi ale oba ve finále vysvětlili, že když chci, aby něco na jevišti nějak vypadalo, že to tak a tak prostě nejde. Když už to takhle zpětně analyzuji, tak bylo vlastně skvělé dozvědět se, že je divadlo řemeslo. Což mi ta škola opravdu dala a myslím si, že ty ostatní věci už by měl mít člověk sám v sobě. Ale nějaké přemítání nad alternativou je mi třeba úplně jedno.

Tomáš: Lidé z Jesliček chodili převážně na alternu, takže jsem tušil, že je mnohem zajímavější, a také jsem tam i víc chtěl. Protože když se řekne Borna, Rajmont, Krobot, Krofta nebo Schmid, tak to člověka, který má rád stejné divadlo jako já, zajímá mnohem víc než třeba Schejbal a Burian. Byl jsem moc rád, že mě přijali, a o to větší náraz bylo setkání s Ivanem Rajmontem, který mě zejména vyvedl z té touhy nepracovat – i když je pravda, že na škole jsem tomu ještě docela odolával a vrací se mi to spíš až teď. On je totiž hrozný pes – nikomu nic svého nenutí, ale pořád se ptá „A jak to bude?“ „A co se teď děje?“. Dokolečka se nás vyptával a bylo mi z něj dva roky docela špatně; střídavě jsem se ho bál a střídavě mi lezl na nervy. Dneska jsem mu ale moc vděčný a rád za ním jezdím do toho jeho drážního domečku v Černošicích, protože si s odstupem času myslím, že to bylo vlastně dobré.

Jaké absolventské inscenace jste do Disku připravili a co jste si v nich vyzkoušeli nového ve srovnání s předchozí divadelní zkušeností?

Jakub: Myslím, že jsme si jako ročník docela sedli a že to bylo na té naší diskové sezóně snad i vidět. Samozřejmě mám s odstupem času na ta představení svůj názor, ale obecně si myslím, že byla spíš dobrá a bavila mě. Konkrétně můžu mluvit o dvou, kterých jsem se tak různě účastnil. První byl Spalovač mrtvol, kterého jsme dělali ve třeťáku z čisté vody. Byl to docela velký náraz o ten prostor a všechno bylo samozřejmě jinak, než jsme si představovali. Druhá byla inscenace Naida, kde jsem jenom hrál. V obou případech mám pocit, že se stalo na tom jevišti něco, co mě na divadle zajímá a baví. Také mi bylo dřív úplně jedno, jestli jsou v divadle diváci nebo nejsou, protože jsem jimi trochu pohrdal, a až u té Naidy jsem zjistil, jak je příjemné hrát před vyprodaným divadlem. Prostě už ten můj punk nějak odšuměl.

Tomáš: Já bych jen dodal, že tu Naidu jsem měl původně režírovat já, ale moc to nešlo, takže mi vytrhl trn z paty Ondra Pavelka, se kterým jsme předtím dělali inscenaci Čekání podle Čekání na Godota, a hrozně jsme si myslím sedli a bavilo nás to spolu. Takže když jsem se dostal do úzkých s Naidou, protože jsem zjistil, že asi nejsem ta správná povaha na režii, pomohl mi. Nicméně se ta původně tragická Naida stala jedním z mých nejsilnějších zážitků a taky jsem se tehdy definitivně odhodlal pořádně se věnovat dramaturgii. A kromě toho byly ty tři neděle, za který se ten průser, který jsem tam dva měsíce vytvářel, musel zachránit, hrozně intenzívní a divoké. Takhle by se to divadlo mohlo dělat pořád, to mě moc bavilo.

Uvažujete o nějakém stálém angažmá, nebo vám více vyhovuje být na volné noze a přijímat nabídky? Uvažovali jste někdy i možnosti založit si vlastní nezávislý soubor?

Tomáš: Já vlastně nevím, co že to dělám, takže ani nevím, jako kdo bych mohl do stálého angažmá nastoupit. Většinou se hlásím k tomu, že jsem dramaturg, ale v divadlech mě pak upozorňují, že svého dramaturga mají – a tihle kmenoví dramaturgové jako Vítek Peřina nebo Pavel Vašíček s námi pak na těch inscenacích spolupracují, a tak se ta má práce schovává za takové názvy jako „dramaturgická spolupráce“ nebo „autor“, což je moje nejoblíbenější pitomost, protože autorem inscenace samozřejmě nejsem a autorství textu je při našem způsobu práce dost podružná záležitost. Asi je ta naše spolupráce s Jakubem nějak netypická nebo co, takže se těžko pojmenovává v těchto kategoriích. O ten název samozřejmě nejde, ať se tomu říká třeba trumpeta, nicméně jako trumpeta asi těžko nastoupím do stálého angažmá. Kdyby byla možnost si někde divadlo založit (ostatně jedno se nám právě rodí), nebo do nějakého divadla nastoupit v týmu s tím, že bychom si mohli sami nastavit fungování a mohli se tam všichni nějak realizovat, pak ano. Ale zatím si myslím, že jsme si sami souborem s Kubou, Kamilem, Terezkou a Onďou (Kamilem Bělohlávkem, Terezou Venclovou a Ondřejem Müllerem, pozn. aut.) a že nějakou kontinuitu tvorby vlastně máme.

Jakub: Pro mě je to jedna z možných cest, protože třeba oproti Tomášovi jsem nezávislými soubory mnohem protřelejší. Je ale otázka, do jaké míry je v nich tvůrce svobodnější. Když je třeba nezávislý soubor, kde si člověk říká, že je svůj pán, pozván, aby uvedl dejme tomu pohádku, ale před ním hraje Magda Reifová a zpívá písničky z televizní Kouzelné školky, tak se mu po ní ani hrát nechce. A na druhou stranu můžeme přijít třeba do Naivního divadla nebo do Budějovic a dělat si tam úplně, co se nám zlíbí. Takže otázka závislosti a nezávislosti je vlastně dost sporná. Co je to vlastně nezávislé divadlo? Podle mě je paradoxně mnohem závislejší. Já musím sice jako režisér hostující v kamenném divadle splnit spoustu věcí, jako třeba zadání divácké adresy, což se třeba zrovna u Neklana v Naivním ne úplně povedlo ve srovnání s tím, co po nás na začátku chtěli, ale myslím, že už je to odpuštěno a dobrý.

Z vaší tvorby mě zaujaly dvě poměrně výrazné úpravy, které jste nastudovali ve statutárních divadlech – Tom Sawyer, kterého jste nastudovali v Loutkohře Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, a inscenace Neklan.cz z libereckého Naivního divadla – protože jde osobité autorské vklady. Z Toma Sawyera jste udělali děvče, neortodoxní Neklan připomínal počítačovou hru a vykládal úsvit českých dějin po svém. Jak se na takový punk tvářilo vedení divadel?

Jakub: Třeba zrovna ten Neklan byl Naivním divadlem mnohem víc tlačen do nadsázky, než my jsme vlastně původně zamýšleli. Už od začátku o něm uvažovali jako o legraci a my jsme to přitom psali na půdorys tragédie. Pro mě je to pořád vlastně docela vážné představení. Případ Toma Sawyera je pro mě zase úplně opačný. Zatímco u Neklana byly na počátku tři řádky, v nichž se dočtu, že se Neklan bál a nešel do boje, tak u Sawyera je předobrazem známé dílo světové literatury. Pro mě je ten Neklan ale nakonec mnohem větší punk, než Sawyer, který se tak jenom tváří.

Tomáš: Mně nepřijde, že by ty inscenace byly tak divoké. Ten Neklan je třeba ironický, ale vyprávěn je přeci velmi přehledně. Co ty inscenace – a myslím, že i všechny další – spojuje, je zasuté silné a bolestivé téma, které je vlastně daleko závažnější, než jak se ta forma ve výsledku tváří. A o to nám myslím jde. U Neklana nás hrozně bavilo ho kutat z těch tří řádků, které nám dal Jirásek k dispozici, a u Sawyera jsme se ho naopak snažili vytáhnout z toho množství peripetií, které nás až zas tak nezajímaly. Nakonec se ten syžet od Twaina liší skoro kompletně, ale je v jeho duchu o iniciaci a dospívání, o svobodomyslnosti, o hledání sebe sama. Proto se tam cituje Ferlinghetti a zní poměrně ostrá muzika. Ale to z inscenace přece ještě nedělá žádný úlet. Jsou to jenom prostředky sloužící k tomu, abychom ta témata, o kterých jsem mluvil, artikulovali co nejsrozumitelněji.

Když jsem si vypisovala inscenace, na nichž jste se podíleli, tak v nich byl vždy zastoupen silný autorský vklad, ať už v adaptacích literárních děl nebo šlo vysloveně o původní tvorbu. Už jste se o tom letmo zmínili, ale přesto se chci zeptat, jaká témata vás nejvíce oslovují?

Tomáš: Hrozně nás baví zkoumat mezní situace a klást si otázky. Ty naše věci se vlastně pořád po něčem ptají. Připravili jsme dokonce inscenaci do slovinského loutkového divadla v Mariboru určenou úplně maličkým dětem, s čímž jsme předtím vůbec neměli zkušenost. Protože se nás z divadla pořád ptali, o čem že to bude a jak se to bude jmenovat, a docela na nás tlačili, tak jsme si řekli, ať se to tedy jmenuje Zakaj? česky Proč? Je to inscenace, kde malý chlapeček chodí a terorizuje své okolí tím, že se všech na všechno ptá a v příbězích, mýtech, se mu odpovídá (scénář k inscenaci byl publikován v Loutkáři 4/2011, pozn. aut.). Tím jsme si myslím dokázali, že otázky jako: „Kdo jsme, odkud jsme a kam jdeme?“ mají své místo i v divadle pro děti. Obecně si myslím, že přitažlivé téma je takové, které v sobě skrývá nějakou bolest, s níž je možné se prostřednictvím inscenace spolu s diváky vyrovnávat. A týká se to stejně tak pohádek, jako absurdního dramatu. Jen ty způsoby se liší.

Máte za sebou i inscenace určené dětskému publiku, vnímáte velký rozdíl mezi tvorbou pro malé a pro velké diváky. Nebo k tomu přistupujete stejně?

Tomáš: Ano. Podle mě platí, že čím menší divák, tím víc na něj musíš myslet. Aby ti na jedné straně rozuměl a na druhé, abys ho nepodceňoval. Všimni si, že když vidíš třeba na ulici mluvit dospělého s dítětem, tak jako blbec vždycky vypadá dospělý. A to bych nerad…

Co chystáte pro tuto divadelní sezónu a kde?

Tomáš: Teď máme za sebou premiéru nové inscenace v Naivním divadle a připravujeme se na Hamleta v plzeňské Alfě. I když inscenace se tedy přesně bude jmenovat Hamleteen. A také chystáme nový kousek se Športnikama…

Jakub: …a to inscenaci Gagarin a měla by mít premiéru na jaře příštího roku.

Se svou inscenací Back to Bullerbyn jste se stali letošními nositeli ceny Erik. Pod inscenací je podepsáno společně s Johanou Vaňousovou, Elenou Volpi a Adamem Kubištou, jako Amatérský loutkářský spolek Športniki a Loutkové Divadlo Maribor. Jak to celé vzniklo?

Jakub: Tahle inscenace vznikla náhodou, skoro až omylem. Elenka Volpi, která studovala na DAMU, nastoupila do angažmá v Mariboru. A protože tam sháněli režiséra, tak si na nás vzpomněla a vznikla ta zmiňovaná inscenace Zakaj? Úplnou náhodou tam zrovna byli na stáži Elenčini spolužáci Adam a Johanka a tak jsme si jen tak bokem po večerech připravili inscenaci Back to Bullerbyn.

Volba na Astrid Lindgrenovou, jejíž populární knížku jste originálně přetavili v genezi švédské skupiny ABBA, padla náhodou?

Jakub: Pro mě je vlastně nepochopitelné, jak to vzniklo. Protože, když jsme se bavili o tom, co budeme dělat, tak Johanka tvrdila, že jsem v Hradci na festivalu říkal, že to budou Děti z Bullerbynu, což si ale vůbec nepamatuju. Tak jsme je udělali a já vůbec nevím proč. Prostě se to tak sešlo, Terezka vymyslela loutky a zjistili jsme, že to tak bude fungovat. Takže bych v tom rozhodně nehledal nějaký hluboký smysl. Ono je to tak asi lepší.

Ohlas inscenace byl přinejmenším na Přeletu velký a na jeho konci jste obdrželi cenu Erik za nejinspirativnější divadelní počin uplynulého roku. Tušili jste, že se k něčemu takovému schyluje?

Jakub: Já jsem se tím nijak nezabýval a přiznávám, že jsem úplně zapomněl, že se tam nějaká cena udílí. Ani jsme neměli v úmyslu na to vyhlášení jít. Ale máme radost, to je jasný.

Kateřina Lešková-Dolenská

Tomáš Jarkovský (1986) a Jakub Vašíček (1979), absolventi KALD DAMU. Jakub Vašíček prošel mnoha amatérskými soubory (Rámus, Rám U.S., LS Věk) a je nositelem řady cen z Loutkářské Chrudimi; účinkuje i v nezávislém divadelním souboru Mimotaurus. Po studiích oba pohostinsky režírovali v Naivním divadle Liberec (Neklan.cz, cena Skupovy Plzně 2011 za scénář a koncepci inscenace), v Jihočeském divadle České Budějovice (Tom Sawyer, Vyhnanci a vyděděnci), v Západočeském divadle v Chebu (Soudné sestry) a v Loutkovém divadle Maribor (Zakaj?). Jejich zatím poslední inscenací je pohádkový triptych Velbloud, ryba, slepice uvedený v libereckém Naivním divadle.

Loutkář 6/2011, s. 384–388.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.