Na ostravský festival jezdím velmi ráda, protože vždy velkoryse nabízel skvělé inscenace z celého světa, které bylo možné porovnávat s tuzemskou špičkou. Jenže se letošní ročník (19. – 23. 9.) stal součástí tzv. Flying Festu a místo zástupu světových es tak povinně nabral hvězdy vesměs poněkud nižší svítivosti. Ale abych nebyla nespravedlivá, dvě velká jména se v soutěžním programu přece jen objevila – do Ostravy opět zavítali osvědčení Neville Tranter a Duda Paiva. Jenže co naplat, nic nového, čím by byl tuzemský divák bezmezně uhranut, se tentokrát neobjevilo.
Nesoutěžní účast domácích
Mocně propagovaná Dívka s pomeranči podpořená besedou s autorem předlohy, charismatickým Josteinem Gaarderem, a výstavou fotografií ve foyer mě, přiznávám, trochu zklamala. Nemám ráda knihy, které jsou plné všeobjímajících frází, velkých pravd a životních mouder do památníčků, a Dívka s pomeranči pro mě bohužel spadá přesně do této kategorie. Děj knihy není příliš složitý: těžce nemocný otec vypráví v náhodou nalezeném dopise svému synovi, jak se seznámil s jeho matkou, a de facto se tak loučí se životem. V době, kdy je dopis otevřen, je už otec přes deset let mrtev.
Výsledkem převedení na jeviště je poměrně plochá a nevýrazná činoherní inscenace, v níž loutky pouze ilustrují řečené. Statičnost podporuje i fakt, že se scénografie za celou dobu nijak nemění a není k tomu ani důvod: herec představující syna sedí většinu doby v křesle v pravé části jeviště, čte si a hlas otce dopis předčítá ze záznamu. Na stěně pokoje se pak vše, co zazní, znázorňuje dřevěnými manekýny (ne náhodou podobnými panáčkům, kteří slouží výtvarníkům jako modely lidských postav; Dívka s pomeranči totiž studuje malířství). Iluzivně voděné loutky doplňuje projekce na vysoké technické úrovni, ovšem co naplat, nahraný monotónní hlas vypravěče je poměrně nevzrušivý. O to příjemnější jsou groteskní výstupy realizované stínohrou, když se vypravěč například dohaduje, na co všechno by mohla tajemná dívka potřebovat tolik pomerančů.
Inscenace Dívka s pomeranči je poměrně chladná, nicméně je sympatickým dramaturgickým počinem nabízejícím zamyšlení a rozhodně znamená vykročení ze standardního repertoáru (jakkoli předlohu po přečtení já osobně podezírám z nečestného kalkulu a efektní vypočítavosti).
Ovšem druhé vystoupení Ostravských s českou premiérou inscenace hry Israela Horovitze Lebensraum (taktéž za účasti autora a opět jde o dramaturgicky výjimečný počin) patřilo k mým nejsilnějším zážitkům celého festivalového běhu. Hra o fiktivních událostech (německý kancléř Rudolf Stroiber pozve šest milionů Židů z celého světa, aby se usadili v Německu jako symbolické odčinění viny), jakkoli se domnívám, že už bylo toto téma po 66 letech od skončení války zcela vyčerpáno, je velmi působivá a nestraní ani jedné národnosti. Už sám Horovitz do textu vetkl přání, aby všechny postavy (a že jich ve hře vystupuje na padesát, úkol jak stvořený pro loutkáře!) sehráli tři herci – dva muži a jedna žena (v Divadle loutek se těchto úloh velmi zdatně chopili Lenka Macharáčková, Ivan Feller a Ivo Marták).
Režisér Marián Pecko podle mě v inscenaci přesně vystihl dávku patosu i humoru a s dramatikovým požadavkem si výborně poradil začleněním mnoha samostojných manekýnů, marionet, maňásků a objektů nesoucích divadelní znak (například hůl a rádiovka rovná se dělník, černý deštník a klobouk s připevněnými pejzy představuje ortodoxního Žida); autorkou loutek je Eva Farkašová. Hraje se v aréně ve scénografii Pavla Andraška; publikum sedí podél čtyř stěn alternativní scény a dívá se do stísněného – a velmi důvtipně zaplněného – prostoru pod sebou, kde je několik stolů, kolo, židle, bedny, kufry (do nichž se vejde aula vysoké školy i s davem studentů či kompletně zařízený byt). Každé dějiště má svůj kout a akce se plynule přenáší z místa na místo.
Ztišená inscenace Lebensraum se obejde bez velkých gest, křiku a emocí. Šťastně se v ní snoubí narativní charakter textu a Peckovo divadelní vnímání loutky, kterou ve svých inscenacích často nebere jako neoddělitelné alter ego herecké postavy; jeho herci a loutky často fungují na jevišti samostatně. Napínavé vyprávění rovnoměrně rozdělené mezi herce o nikdy nekončících vinách, nedorozumění, křivdách a odpuštění je nápaditě ilustrováno loutkami v komorní a velmi působivé inscenaci; je opravdu škoda, že se musela obejít bez festivalových vavřínů. Ostatně i autor hry, který byl premiéře osobně přítomen, vypadal velmi spokojeně a rozhodně se v jeho tváři nezračila pouhá slušnost vůči hostitelům.
Na tomto místě by možná stálo zato konfrontovat Lebensraum s druhou festivalovou inscenací v režii Mariána Pecka – soutěžní Yvonnou, princeznou burgundánskou, kterou nastudoval s polským souborem Opolski Teatr Lalki i Aktora im. Alojzego Smolki a která už získala řadu významných cen. Na festivalovém klání její vyznění, myslím, velmi poškodilo, že byla nasazena jako úplně poslední představení v pátek odpoledne, kdy už řady festivalových diváků notně prořídly a ti zůstavší už byli divadelním maratonem značně unaveni. Ale i když odhlédnu od tohoto technického handicapu, mám pocit, že v tomto případě se režisér s předlohou zcela nepotkal. Chápu, že se na interpretaci Yvonny, dívky smýkané dvorními intrikami, bezbranná loutka ideálně hodí. Na druhou stranu mi ale trochu vadilo, že představitelé dvořanů, vybavení taktéž loutkovými zpodobeními, zacházeli se svými alter egy poněkud nelogicky a loutky se stávaly hercům pouhou přítěží v jejich projevu. Ve své postatě jsme viděli činohru, kde herci sice přišli na scénu s loutkami, ale po chvíli je kamsi odložili (do kouta, pod jeviště, zkrátka kamkoli) a hráli – nutno podotknout, že s obrovským nasazením – výhradně mezi sebou. Také druhdy provokativní výtvarná stylizace, kterou této inscenaci vtiskla Eva Farkašová, tj. výrazné líčení, paruky, lesklé kožené kalhoty, dlouhé pláště, korzety ponejvíce v kombinaci červená-černá-bílá, už byla na jevištích k vidění v různých nepatrných obměnách tolikrát (za všechny například v inscenaci Kubo z roku 2004 od stejné autorské dvojice), že už se stává jakýmsi klišé. Yvonna, princezna burgundánská byla tedy po mém soudu ve srovnání se ztišenou inscenací Lenbensraum příliš efektní, takže se její silná témata (ne nepodobná motivům v Horovitzově hře), jako manipulace, otázka osobní svobody, xenofobie, ztratila kdesi mezi afektovanými výkřiky.
Na vlně nevzrušivého průměru
O většině inscenací z této „kategorie“ není, myslím, nutné se zdlouhavě rozepisovat. Nezaujaly ani tématem, ani zpracováním, ani čímkoli jiným výjimečným, co by je v mých očích činilo hodnými účasti na prestižním loutkářském klání.
Košické Šašovinky určené dětem od tří let (režie Pavel Uher) přinesly festivalovému publiku propad o dobrých třicet let zpátky. Na jednoduché scéně (dva žebříky a mezi nimi oponka) jsou dva cirkusoví artisté, provazochodkyně (všichni tři mají svá alter ega v manekýnech, jsou pestře oblečeni a mají bíle nalíčený obličej) a nerudný hlídač. Do příběhu (provazochodkyně touží po hvězdičce z noční oblohy, kterou jí mají ti dva opatřit) zní kolovrátková hudba ze záznamu, rýmovánky střídají písničky, jimiž je až příliš zřetelně natahovaná stopáž celé inscenace. Snaživá klaunská stylizace v jevištním projevu (včetně nejapné aktivizace publika) navíc sklouzla ke křečovitému herectví mnoha televizních pořadů pro děti.
Dalším zástupcem v této skupině pro mě byla ukrajinská inscenace Ludvík a Tutta (Ivano-Frankivskij akademičnij oblastnij teatr ljalok Marijki Pidgirjanki, součást Flying Festu), jejíž rozpačité vyznění na festivalu silně ovlivnil fakt, že se z reproduktorů puštěný překlad tloukl s hlasy herců a kombinaci obého nebylo vůbec nic rozumět. Inscenaci také uškodilo, že nebyla příliš kontaktní – herci byli celou dobu schováni do velkého scénického objektu, jakéhosi otočného kruhu z několika spojených stromů, zpoza nichž vodili manekýny (tento objekt opustili až na závěrečnou písničku). Tvůrcům se však nedá upřít snaha o eticky silné poselství: příběh vypráví (poněkud zdlouhavě) o „nerovném“ přátelství, které má děti naučit toleranci i navzdory názoru rodičů. Konkrétně se zde lišák se zamiluje do slípky; co si ale z té změti jazyků odnesly české děti, bůh suď.
Dosti podobné téma v bombastické výpravě přijelo do Ostravy z Polska – inscenace Vlaštovička (Teatr Baj Pomorski, FF) pojednává o nežádoucím mileneckém vztahu vlaštovky a kocoura, který žalem pojde, když se jeho milá na nátlak okolí provdá za slavíka. Tahle inscenace byla doslova přesycena oboustrannými paravány, objekty a evidentně nákladnými kostýmy (výprava Pavel Hubička) a s loutkami se nehrálo, nýbrž byly pouze přenášeny z místa na místo. Zaznělo několik písní, herci se převlékali a nechyběla samoúčelná projekce. Co je to ale platné, když okázalé pozlátko zcela zastínilo křehký příběh nenaplněné lásky?
I inscenace Plémě z velkého lesa z produkce litevského divadla Kauno valstybinis léliu teatras (opět FF) patřila také k těm matným hodinám stráveným v divadle. Opět bohatě vypravený pohádkový příběh, tentokrát didakticky o tom, jak je důležité být zodpovědný a starat se o druhé. Herci byli kostýmováni jako broučci a vodili roztomilé marionety jakýchsi lesních příšerek a samozřejmě: nechyběla projekce lesa včetně otřesného cválajícího bájného jednorožce.
Do skupiny uměleckých nezdarů přiřadím nakonec po dlouhém váhání i inscenaci Čintet (taktéž součást Flying Festu), s níž přijelo Staré divadlo Karola Spišáka z Nitry. Inscenace, pro niž se režisér Kamil Žiška inspiroval motivy ze stejnojmenné knihy Daniela Pastirčáka, si jako hlavní téma vybrala svět fantazie. Na začátku je dětská malba (na plachtě bohatě překrývající celé jeviště), do níž se ztratí malý chlapec, a jeho sestra s kamarády ho hledají ve světě bizarních fantaskních postav. Režisér, který má ve své tvorbě k hudbě velmi blízko, inscenaci prodchnul muzikantskou terminologií a řadou režijních nápadů. Čintet ale přesto jako celek působí klopotně a neústrojně, po mém soudu zejména kvůli nesouladu režijní koncepce s výpravou. Zdálo se mi, že se scénografie (Tom Ciller) příliš proměnila ve výtvarnickou exhibici a fantazijní jednoduché scénické objekty vůbec neladily s realistickými loutkami-manekýny (de facto kopiemi hereckých postav), natož s hravou scénickou akcí.
Vím, že to bude znít kacířsky, ale štědrý evropský grant, který byl na Flying Fest podle všeho udělen, nepřinesl žádnou skvělou inscenaci, ale jen bohatě vypravenou nudu prošpikovanou efekty. Možná je symptomatický i fakt, že všechny inscenace využívaly tu více tu méně dokonalou projekci. Zdá se, že pracovat na zadání (společným tématem bylo „rodina a děti v současné Evropě“) může být silně kontraproduktivní a ve výsledku umělecky sporné.
Scénografická cvičení
Do této množiny spadají zcela jednoznačně polská inscenace údajně inspirovaná Exupéryho Malým princem Prostý příběh (Mateusz Tymura & Teatrzyk Laternia Magiczna) a slovinské Zakázané lásky (Lutkovno Gledališče Ljublana). Oběma bylo společné, že spíše než divadelní tvar připomínaly oživlou výtvarnou instalaci, byly pro publikum takřka nedešifrovatelné a nudné. To samé v bledě modrém platí i pro do sebe zahleděnou inscenaci Cocoon/Kokon Ute Gebertové. Ze všech sil jsem se snažila poodhalit dosti zakuklené sdělení, nicméně jsem se ničeho kloudného nedobrala.
Univerzální návod na podobnou taškařici, která se dá zahrát na jakémkoli festivalu kdekoli na světě, by tedy s trochou nadsázky mohl znít: zhasněte a udržujte scénu celý čas pokud možno potmě; vyrobte několik loutek (doporučujeme zejména marionety na dlouhých nitích); příběhem se nezatěžujte, stačí sestava obrazů beze slov; program opatřete hlubokomyslným jakoby filosofickým textem o hledání smyslu existence a pozemského jsoucna; nezapomeňte doma pytel s pískem (sypající se písek je naprosto nezbytná součást!) a vyrazte na loutkářský festival.
Tuzemští zástupci
Nevydařenou se zdála být dramaturgicky a režijně velmi sporná inscenace Bez země česko-francouzského souboru Décalages, v níž inscenátoři rozehráli motivy Barrieových knih o Peteru Panovi. Jde o jistě zajímavé propojení dnes tak populárního nového cirkusu a (zejména v anglofonních zemích) známé postavy, jenže výsledná inscenace zůstala kdesi napůl cesty. Nejnosnější bylo propojení neurotické maminky (?) Petera Pana s poněkud zlostnou vílou Zvoněnkou (Seiline Valleé), jíž akrobacie na šálách dodala opravdu pohádkový pel; ani kapitánu Hookovi (Salvi Salvatore) se nedá upřít divadelně působivé ztvárnění. Problematická pro mě byla zejména postava Petera Pana, kterého znázorňovala loutka (manekýn) s doslova vytřeštěnýma očima, jejíž permanentní úsměv byl nejednou v rozporu s tím, co se zrovna na scéně dělo. Panák byl herci při vší úctě také dosti neobratně vláčen a při akrobacii jim spíše překážel. Stejně tak jsem jen matně dešifrovala, co se na scéně děje, a nemohu se ubránit dojmu, že jsou ve scénosledu i jisté nelogičnosti. Takže: místy krásné obrazy, obdivuhodné akrobatické výkony, ale pohromadě to příliš nedrží.
Divadlu DRAK se účast na Spectaculu vůbec nevyvedla. Soubor se prezentoval na alternativní scéně velmi kontaktní inscenací Červená Karkulka s podtitulem Dračí divadelní dílna, za normálních okolností uváděnou v dračím muzeu Labyrint. Tato didaktická inscenace dětem vykládá velmi polopaticky, co a kdo se v takovém divadle nachází, jak se hraje divadlo v zahraničí a jaké jsou typy loutek, a to vše se demonstruje na notoricky známé pohádce o Karkulce. Informace jsou však zjednodušeny až na nejdřeňovatější dřeň, že už bych dračí výklad neváhala označit místy za zavádějící. Kamenem úrazu festivalového představení se stala právě ta vysoká míra interakce s publikem – přítomné děti byly na takové hrátky příliš malé a nezřídka se herců bály. Zároveň mi bylo krajně proti mysli, když už se podařilo na scénu nějaké děti přece jen vlákat, že si z nich herci tropili všelijaké legrácky. Smát se čtyřletému dítěti, že neudrží na drobné ručce maňáska je přinejmenším nevkusné.
Pražské legendy přivezl kukský soubor Geisslers Hofcomoedianten. Inscenace propojila, bohužel pro diváky nepříliš čitelně, tři méně známé pražské pověsti. Vnímala jsem ji spíše jako roztříštěný sled výborných i méně dobrých loutkářských etud s torzy starých panenek a předměty evokujícími zašlé časy (staré fotografie, omlácené kufříky apod.), které nezapřely rukopis režiséra Matiji Solce.
Plzeňská Alfa v Ostravě doslova zazářila svým Jamesem Blondem. Ne že bych k němu neměla drobné výhrady (přijde mi až trochu moc vyšperkovaný loutkářskými vtípky, které se tím nadbytkem trochu devalvují), ale po všech těch do sebe zamilovaných studených loutkářských exhibicích konečně nabídl živé divadlo, slovní humor a pečlivě vystavěné gagy podávané ve svěžím tempu.
Úspěšně se prezentoval i Jiří Jelínek (v doprovodu kytaristy Martina E. Kyšperského) se svou sérií skečů a písniček Svět podle Fagi. Navrátil se k formě, kterou bezchybně ovládá – lehce absurdní výstupy, více či méně vtipné, zato hojné slovní hříčky, originální písně s hravými texty; zkrátka zpřítomnil v Ostravě Divadlo Dno v té nejkrystaličtější podobě. Jím stvořená arogantní komiksová holčička má určitě velký potenciál být neustále varírována – Jelínkovi totiž stačí jen postavička Fagi z papíru, několik hraček (podle programu poskytnutých jeho dcerou a jejími kamarádkami) a zahraje s nimi naprosto cokoli a ještě zvládá pohotově reagovat na četné podněty z publika.
Loutkařina z dovozu
Nizozemský loutkář (původem z Austrálie) Neville Tranter se v Ostravě představil před čtyřmi lety inscenací Vampír, která publikum uhranula precizním voděním loutek. Letos přivezl titul Punch a Judy v Afghánistánu, autorský příspěvek vyslovující se k současné mezinárodní situaci. Vypráví příběh loutkáře, který hraje vojákům během jejich mise divadlo a shodou náhod odhalí a prozradí úkryt Usámy Bin Ládina. Ta náhoda se vlastně jmenuje Emil a je to nevychovaný floutek, který byl loutkáři přidělen jako asistent a který ukradne velblouda a uteče neznámo kam. Je vypátrán v Bin Ládinově bunkru při velmi vtipné scéně, kde loutkář mluví s Usámou alias Punchem a jeho ženou o krásách makových polí, její snaze naučit se anglicky a o tom, že ho pozvou na jídlo (a meal, které se vyslovuje stejně jako Emil), což loutkáře patřičně vyděsí. Psát opakovaně o Tranterově vodičské brilanci a hlasovém mistrovství by bylo nošením sov do Athén, a proto vypíchnu to, čeho si na inscenaci – v souladu s verdiktem poroty – cením nejvíc: dramaturgické volby hrát o současném světě, o relativitě hrdinství, o vyděšených zbabělcích v uniformě i o cynismu zpravodajských služeb a to vše za pomoci tradičních postav maňáskového divadla.
Brazilský loutkář žijící taktéž v Nizozemí, Duda Paiva, je miláčkem ostravského publika a vše, co přiveze, je freneticky aplaudováno (zatímco jeho pražské vystoupení v roce 2008 s vysoce ceněným představením Anděl proběhlo takřka v utajení a s velmi rezervovanou odezvou). Letos se představil – a opět úspěšně – s novinkou Bastard! na motivy románu Borise Viana Srdcerváč. Abych byla přesná, vianovský motiv se v představení objevil všehovšudy jeden a to ten, že se do jedné z postav vtělí černá kočka. Celé představení se odehrává na smetišti, kde se objeví hrdina, podle obleku asi byznysmen, který evidentně popil předchozího dne víc, než je zdrávo, a nepamatuje si, jak se tam vlastně ocitl. Na skládce najde podivný pár – invalidní ženu a starého muže (Bastarda, jak je nazýván). Pokud bych měla shrnout další děj, tak ve zkratce žena mladíka pověří, že musí najít černou kočku a uvařit čaj (konvičku nakonec vyndá z břicha ženě, kočku muži). Soužitím s těmito podivnými (až „kantorovsky zbytečnými“) bytostmi však kdysi distingovaný mladík zpustne, odloží padnoucí oblek a rezignuje i na to, aby ze smetiště odešel. Příběh, jak už to u Paivy bývá, není až tak podstatný, zaměřuje se spíš na jednotlivé situace a sled, jak jinak než technicky dokonalých, loutkově-tanečních čísel. Za jednu z nejpůsobivějších scén večera považuji tu, když mladík ženě, bývalé baletce, půjčí své nohy, aby si mohla znovu zatančit. Tato scéna je jednak velmi emotivní a za druhé přesně v duchu vianovského světa, kde nic není nemožné nebo nenormální. Překvapivě dobře působila i technicky dokonalá, zmnožená projekce, která zobrazovala to, co se právě dělo na scéně a dodávala představení vnitřní neklid a napětí: dalo se vytušit, že z podobně chaotického a roztěkaného světa mladík pochází a pomalé tempo mezi odpadky mu připadá překvapivě útulné a lidské.
Autorská inscenace Paper Cut (stylizovaná řekněme do 50. let 20. století) v půvabném podání Yael Rasooly přijela do Ostravy z Izraele. Hrdinkou této drobné hříčky je nenápadná sekretářka, která pod vlivem romantických hollywoodských trháků fantazíruje o soužití se svým šéfem (který si jí sotva všimne; celou dobu jí pouze uděluje telefonem úkoly) a životě v luxusu. Svůj sen, přesněji rafinovaný souboj se zákonitou manželkou svého vyvoleného, ilustruje papírovými loutkami, tedy fotografiemi pohledných idolů stříbrného plátna vystříhanými z časopisů. Yael Rasooly hraje navenek uťápnutou sekretářku naprosto skvěle (a ještě lépe zpívá) a přitom prakticky neopustí své místo za stolem s lampičkou a telefonem. Její použití papírových loutek (využívá detailní fotografie obličejů, které si nasazuje jako masky; nevítané postavy trhá vztekle na kusy atd.) dodává její pomstychtivé misi nové konotace a je velmi inspirativní.
Hlavní cenu festivalu – pro mě poněkud překvapivě – získala v dobrém slova smyslu muzeální inscenace Piková dáma, kterou do Ostravy přivezl Grodnenskij oblastnoj teatr kukol z Běloruska. Jde o velmi pietní neřkuli konzervativní přepis Puškinovy klasické povídky, který si v jevištní realizaci zručně pohrává s kontrastem mezi maličkou loutkou a živým hercem. Na prázdné scéně stojí stůl a kolem něj se pohybují tři herci a jedna herečka, všichni oblečení v historizující kostýmy. Stará dáma, její schovanka Lizaveta Ivanovna i vypočítavý Němec Hermann, který dychtí po hraběnčině tajemství, jsou zpodobněni malými marionetami a zároveň charaktery sdílejí s herci a reagují tak na sebe navzájem (rusky, natož bělorusky, nerozumím a tak jsem bohužel všechny finesy propojování jevištních postav nepochytila). Inscenace byla vyšperkována drobnými divadelními žertíky a nedá se jí upřít animační preciznost, živost (navzdory historizujícímu haraburdí) a poměrně svižné tempo.
Summa summarum
Letošní program festivalu byl opravdu nabitý, začínalo se denně ráno v devět a končilo v pozdním večeru (celkem jsme zhlédli přes 20 hodin divadla, jak zaznělo v závěrečném slovu poroty!). Kromě hlavního programu se besedovalo se dvěma světově proslulými spisovateli, byly zařazeny dva workshopy, koncerty a pouliční vystoupení, která poněkud zmařilo neobvykle chladné počasí s vytrvalým deštěm. Velmi dobrý se ukázal být variabilní nový prostor alternativní scény Divadla loutek, který ale kapacitně festivalu zdaleka nestačil. Přimlouvala bych se pro další ročníky, aby se představení v malém sále dublovala; předejde se tak mnoha zklamáním diváků i festivalových hostí, kteří byli nedobrovolně nuceni zůstat před vstupem do neprodyšně nacpaného sálu.
Úloha poroty byla letos po mém soudu velmi obtížná v tom, jak nesouměřitelné tituly se na festivalu sešly: od virtuózních, ale do sebe zahleděných výtvarných opusů, přes čistě provozní, nevýbojné inscenace pro malé děti, až po hříčky a loutkářské lahůdky pro dospělé. Letošní ročník Spectacula se mi přesto celkově jeví jako slabší, nicméně se dodatečně omlouvám za záměrně bulvární titulek. Myslím si, že k renomovanému festivalu s nezpochybnitelným kreditem a respektem by měl být člověk přísný, protože mu pokrytecké souhlasné plácání po ramenou do budoucna jenom ublíží.
Kateřina Lešková-Dolenská
Odborná porota festivalu Spectaculo Interesse ve složení Marek Bečka (předseda poroty, Česká republika), Agnes Kiszely (Maďarsko) a Robert Waltl (Slovinsko) udělila tyto ceny:
Čestné uznání poroty za přesný obraz informačního zmatku dnešního světa pomocí nejjednodušších a základních divadelních prostředků Jiřímu Jelínkovi v inscenaci Svět podle Fagi.
Cenu Jaroslava Palase, hejtmana Moravskoslezského kraje, za herecky brilantní uvedení tradiční loutkové postavy Punche v současných politických souvislostech Nevillu Tranterovi v inscenaci Punch and Judy in Afghanistan.
Cenu Františka Řezníčka za fantastickou ukázku soužití herce a loutky Dudovi Paivovi v inscenaci Bastard!
Hlavní cenu, cenu náměstkyně primátora Simony Piperkové, inscenaci Grodněnského oblastního divadla loutek Piková dáma.
Loutkář 6/2011, s. 373–379.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS