Bábkarská Bystrica Tour 2018

Sedláčková, Andrea: Jak odlišné jsou cesty k dětskému diváku

Jak odlišné jsou cesty k dětskému diváku

(Divadlo loutek v sezoně 2010/11)

Zatímco v uplynulých letech se na repertoáru ostravského Divadla loutek vždy objevila jedna inscenace určená dospělému obecenstvu, v sezoně 2010/11 tomu bylo jinak. Dramaturgie se tentokráte zaměřila výhradně na publikum dětské, což nelze vnímat jako negativní aspekt. Ba naopak. Rozličnost využitých stylů a forem zpracování, stejně tak variabilita prostoru (na sklonku sezony byla otevřena nová, alternativní scéna) zásadně přispěla k pestrosti a bezesporu i divácké atraktivitě nabízených titulů.

První inscenací, Nevěstou pro hastrmana (premiéra 29. října 2010), dramaturgie částečně navázala na koncepci předchozí divadelní sezony. Ta se nesla v duchu inscenování klasických titulů. Ačkoliv je Nevěsta pro hastrmana dílem autorským, i přesto ji lze vnímat v intencích výše uvedeného. Důvodem je skutečnost, že Jana Pithartová inspiraci k napsání textu čerpala v lidových pověstech, a to nejen těch, které vznikly v našem kraji.

Obdobný způsob práce s literární předlohou byl ostatně v Divadle loutek za soudobého uměleckého vedení již uplatněn – v rámci inscenace Jak hubatá Dora málem k čertu přišla (premiéra 14. listopadu 2008). Tato dvě díla si ovšem nejsou podobná pouze z hlediska dramaturgického, shodné rysy lze spatřit i v jevištním zpracování. Pod oběma inscenacemi je podepsán Václav Klemens, pro něhož se prostor, jímž je přírodní kolorit, stal natolik zásadním, že mu podřídil celý koncept. Strohosti pramenící z rustikálního pojetí scény odpovídá i užitý materiál (dřevo) či uplatněné barvy s převládajícími zemitými odstíny zelené a hnědé.

Režisér v inscenaci přímo konfrontuje herce s loutkou. Ta se nejenom stává elementem, podtrhujícím atmosféru pohádkového příběhu (při proměně vodníka v sumce bylo využito hlavové masky), rovina, kterou nadto vytváří, kontrastuje s pozemským světem (loutky maňásků v podvodní, vodníkově říši). Loutka, již Klemens do inscenace vnáší, pozbývá významotvorných či symbolických konotací, spíše podtrhuje iluzivní rovinu příběhu.

Těmto intencím je podřízena i koncepce scénického prostoru. Hostující Michal Hejmovský (rovněž autor návrhu kostýmů a loutek) jej směrem k forbíně zeširoka otevírá (tento postup koresponduje s režisérovým záměrem alespoň částečně narušit hranici mezi jevištěm a hledištěm, čehož je dosaženo prostřednictvím postav komentujících šumařů). Schopnost rychlé proměny scény příznivě působí na temporytmus celé inscenace. Vedle funkčního řešení jevištního prostoru k této skutečnosti přispívá i složka hudební (Nikos Engonidis). Přítomnost trojice šumařů na scéně přímo evokuje a podtrhuje kolorit venkova. Hudebníci prostřednictvím textů svých písní posunují děj, jejich funkce zároveň spočívá v oslovení publika, čímž dochází k propojení sféry iluzivní s reálnou.

Nevěsta pro hastrmana sice pozbývá inovativního režijního vedení, i přesto je inscenací, která zásluhou podmanivých melodií hudební složky, scénického řešení (loutky, v nichž se snoubí přírodní element s jemným odstínem humoru – hrnec na hlavě sumce, rybí kostra) a především herectví Lukáše Červenky (vodník Ivan Mihulka), doslova předznamenala vývoj celé divadelní sezony.

Zatímco první inscenace byla inspirována prostředím českým, druhé jevištní dílo vycházelo z pohádky Hanse Christiana Andersena. Jeho Ošklivé kačátko patří k pilířům tvorby pro děti a bezesporu k této skutečnosti přihlédla i dramaturgie při plánování repertoáru stávající sezony.

Inscenace je určena dětem od tří let a Václav Klemens svoji tvůrčí vizi zcela podřídil tomuto publiku. Jednoduché hudební motivy, syté odstíny barev, prosté loutky evokující dětskou tvorbu – a vše zastřešující přítomnost postavy Pohádky (Vladimíra Krakovková), která jakožto vypravěčka příběhu a zároveň komentátorka jevištního dění odstraňuje bariéru mezi dvěma divadelními prostory. Ačkoliv sféra iluzivní a reálná díky Pohádce splývají v jeden kompaktní celek, k udržení pozornosti dětského diváka to vždy nestačí. Mluvené slovo, které není přímo adresováno publiku, totiž v Klemensově inscenaci mnohdy vytěsňuje dramatické jednání.

Ve snaze o přiblížení se dětskému pohledu na svět jsou loutky, jejichž autorem je Rostislav Pospíšil, pojaty velice prostě, ba zkratkovitě. Svým tvarem, zdánlivě nepravidelným, stejně tak černými liniemi po obvodu evokují postavy z vystřihovánek. Totožným intencím ostatně podléhá také způsob vodění těchto plošných loutek (zespodu). Jednoduchosti je využito i co do pohyblivosti loutek: až na drobné výjimky, jimiž jsou krocan či pes, mají loutky pohyblivé pouze končetiny. Ani variabilita prostoru není nikterak výrazná. Scéna je rozčleněna do několika segmentů pomocí stupňovitě řazených praktikáblů. Volba prostých linií a primárních geometrických tvarů i tentokráte přímo koresponduje s říší dětské fantazie, stejně tak jako výběr základních odstínů barev.

Iluzivnost, objevující se již v první Klemensově inscenaci této sezony, je patrná také v Ošklivém káčátku, a to především ve spojitosti se složkou hudební (Vlastimil Ondruška) – hra na flétnu evokuje let bílých labutí, líhnutí káčat provází tóny xylofonu. Tím, že na jednotlivé nástroje hraje postava Pohádky, získává hudba téměř čarovně nadpozemský charakter.

Třebaže iluze v obou Klemensových inscenacích zaujímá výrazný, ne-li prvořadý prostor, jevištní díla, která v Divadle loutek vznikla v druhé polovině sezony 2010/11, můžeme nazvat neiluzivními. Poetika tvorby Petra Nosálka, jenž se po delší odmlce navrátil do Divadla loutek jakožto režisér Tučňáků na arše (premiéra – 25. března 2011), je založena na precizní syntéze jednotlivých divadelních složek s důrazem kladeným na loutku. Ta v Nosálkově vizi představuje hercova partnera, je bytostí plnohodnotnou, využívající vlastních významových prostředků k novému pohledu na jevy nás dennodenně obklopující. Tyto aspekty jsou ostatně do značné míry patrné i v Tučňácích na arše, textu Ulricha Huba, který neotřelým způsobem parafrázuje starozákonní příběh o Noemově arše.

Ústředními postavami díla jsou tři tučňáci, řešící problém, jak na archu, kam Noe bere vždy jen pár z živočišného druhu, dostat přebývajícího kamaráda. Nosálek se při koncepci této tematické roviny nechává inspirovat sedmým uměním (postupy němé grotesky – kopance zdůrazněné zvukem činelů), čemuž ostatně odpovídá i expresivní líčení (nabílená tvář, zdůraznění očí a rtů), či pantomimou. Vedle těchto elementů využívá samotné fyziognomie tučňáků (křídla a nohy s plovacími blánami mezi prsty) jakožto významového prvku, s jehož pomocí rovněž dosahuje komiky (dlouhé šosy pláště či velké a bezesporu těžké boty znesnadňující chůzi) a přímo se zde několikráte nabízí podobnost s cirkusovou klauniádou.

Kontrastem k této rovině se stává symbol filozoficko-náboženský, dotýkající se otázek po existenci Boha. Ačkoliv postavy nejsou s to ve vztahu k tomuto problému nalézt jednotné stanovisko, Bůh-symbol dokonalosti, nekonečnosti a absolutna je na scéně všudypřítomný. Výtvarník Pavel Hubička mu vtiskl podobu kruhu (zadní prospekt evokující půlkruh, kormidlo, okénko v podpalubí, buřinky, rozevlátá sukně) – ten lze ovšem spatřit nejenom ve spojitosti se samotnou scénografií, ale také v její syntéze se složkou hereckou (bodové svícení na tvář Holuba odkazuje k filmovému umění, zaměření se na detail). Kruh je zároveň zastřešujícím tématem celého díla. Potopa představuje očištění, katarzi, předznamenávající vznik nového, lepšího světa.

Do tohoto prostoru vstupuje herec. Herec, jehož mimika i gesta jsou přísně stylizované – nesou v sobě prvky grotesky (expresivita výrazu) se značným přesahem do říše zvířat. Právě ono propojení se stává základním zdrojem humoru: Holub (Ivo Marták) pitvoří obličej, hlasitě funí, hlavu si urputně tře o rameno. Zásluhou stylizace na sebe herec částečně přebírá úlohu loutky, jeho jednání ovšem neporušuje jedinečnost divadelní akce, naopak – slouží k jejímu zdůraznění. Faktických loutek Nosálek využívá minimálně. Jejich funkce spočívá v dokreslení perspektivního řešení prostoru (malé, zespodu voděné loutky v zadním prospektu). Ten je koncipován s ohledem na hereckou akci. Pavel Hubička volí jednoduché, avšak funkční praktikábly, dotvářející iluzi konkrétního místa (podpalubí s kulatými průzory, záchrannými kruhy). Ve snaze o naplnění režisérské vize je využita také projekce, která ve výtvarné stylizaci navozuje atmosféru (kresba zvířecí kůže na Noemově arše). Symbolika se ostatně projevuje i ve vztahu k řešení kostýmů. Zatímco v případě Tučňáků se nabízí spojitost s klauny, kostým Holuba v sobě obsahuje snahu o charakteristiku figury (napoleonský klobouk, kulaté kostěné brýle).

Dokonalé propojení jednotlivých inscenačních složek, sféry vizuální i auditivní, dvě, na první pohled protichůdné tematické roviny, které se díky režijní invenci vzájemně doplňují. Tučňáci na arše v režii někdejšího uměleckého šéfa Divadla loutek Petra Nosálka představují pozoruhodné dílo, jeden z inscenačních vrcholů uplynulých čtyř sezon.

Preciznost koncepce se projevila i v inscenaci sezonu 2010/11 uzavírající. O víle menší než zrnko máku – autorský text Martina Geišberga (vedle režie je podepsán také pod návrhem scény) příznačně otevřel nový, alternativní prostor Divadla loutek (premiéra 20. května 2011).

Bezesporu nebylo náhodou, že první jevištní dílo na alternativní scéně uvedené, je určeno nejmladšímu publiku, uvědomíme-li si jeho potřebu kontaktu. A Geišbergova inscenace kontaktní je, a to v pravém slova smyslu. Autor již v úvodním obraze boří veškeré hranice mezi jevištěm a hledištěm, z proscénia vytváří arénu, ve které dochází k propojení všech divákových smyslů (doteky herců, jejichž oči jsou zavřené, vůně Lily). Přitom se nejedná o nic samoúčelného, Geišberg vychází v herecké akci ze vzájemného „očichávání“ ve snaze o nalezení blízké bytosti z čistě z přírodních zákonitostí. Těmto intencím jsou ostatně podřízeny i jednotlivé divadelní složky (scénografie pracuje se zemitými odstíny barev), vyznačující se tendencemi k minimalismu. Scéna je koncipována ve vertikále (tvoří ji pařez, do něhož jsou zabodnuty dvě spojené tyče), evokující propojení sféry reálné (herci) s nadpozemskou (Lily). Mimo tyto symbolické konotace je vrcholu tyče v druhé části představení využito čistě pragmaticky – přetažením plátna přes ni vznikne prostor manéže. Nepatrné množství rekvizit (z plátna upletený cop, lucerna) vyžaduje maximální hereckou invenci (cop symbolizující rybu, kouli, ocas, dítě zabalené do zavinovačky či lodní plachtu), což Lenka Sedláčková s Karlem Růžičkou (v rolích Lály a Lulú) zcela naplňují. Ve svém výrazu jsou bezprostřední a právě ona přirozenost je plně v souladu s dětským naturelem, herci jsou tedy schopni nejenom publikum oslovit, ale zároveň získat vytvořením kruhu pomocí propojených rukou zpětnou vazbu. V tomto ohledu se tak z každého představení stává jedinečný a neopakovatelný zážitek.

Inscenace, které vznikly v Divadle loutek v sezoně 2010/11, si k dětskému diváku, pro něhož jsou v zásadě určeny, hledají rozmanité cesty. Zatímco v Nevěstě pro hastrmana a Ošklivém káčátku jsou uplatněny primární divadelní aspekty podněcující iluzivnost (téma, scénografie, hudební složka), tvůrci Tučňáků na arše a O víle menší než zrnko máku se uchylují k využití elementů odlišných, především pak symboliky a zkratky. Pro Nosálka a Geišberga je divadlo místem setkání. Nejenom osob, ale také jednotlivých uměleckých druhů, prostorů – reálných i nadpozemských. Inscenace, jež v Divadle loutek vytvářejí, představují zážitek, v němž se střetává lidský přístup s uměleckou hodnotou.

Andrea Sedláčková

Divadlo loutek Ostrava – sezona 2010/11

Jana Pithartová: Nevěsta pro hastrmana

Režie: Václav Klemens, scéna, kostýmy a loutky: Michal Hejmovský j. h., hudba: Nikos Engonidis, dramaturgie: Jana Pithartová

Premiéra: 29. října 2010.

Hans Christian Andersen: Ošklivé káčátko

Režie a dramatizace: Václav Klemens, scéna, kostýmy, loutky: Rostislav Pospíšil j. h., hudba: Vlastimil Ondruška, dramaturgie: Jana Pithartová

Premiéra: 14. ledna 2011.

Ulrich Hub: Tučňáci na arše

Překlad: Michal Kotrouš, režie: Petr Nosálek j. h., scénografie: Pavel Hubička j. h., hudba a písně: Pavel Helebrand, asistentka režie: Irena Křehlíková, projekce: Jiří Philipp, dramaturgie: Jana Pithartová

Premiéra: 25. března 2011.

Martin Geišberg: O víle menší než zrnko máku

Režie a scéna: Martin Geišberg, kostýmy: Elisabeth Wittgruber, hudba: UMK, překlad a dramaturgie: Jana Pithartová

Premiéra 20. května 2011 (na alternativní scéně).

Loutkář 6/2011, s. 369–372.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.