Pantáková, Magdalena: Kocourkovské fiasko

V rámci festivalu „Struny podzimu“, respektive v rámci jedné z jeho částí určené především dětským účastníkům – „Struny dětem“, vznikla v Divadle Minor nová inscenace Kocourkov. Její premiéra se konala na konci října 2011 v režii Jana Jirků.

Samotná festivalová dramaturgie se vyznačuje tím, že se těm nejmenším pokouší zprostředkovat setkání s hudbou za pomoci hry, interakce a zábavy. Zdá se, že od podobného principu se odvíjela také snaha inscenátorů Kocourkova na jevišti Minoru. Nicméně, požadavkům zábavnosti a hravosti se v tomto případě nepodařilo ani přiblížit a hned na úvod je možné předeslat, že inscenace je v kontextu tvorby divadla velkým zklamáním.

Kocourkov je složen ze dvou hodinových částí, které jsou naprosto nesourodé. První polovina se ztrácí pod nánosy naprostého chaosu a stává se podivnou exhibicí herců s hudebními nástroji. Druhá je rámcově ohraničena jakousi hudební soutěží, ve které zvítězí ten z interpretů, kterému se podaří probudit spícího kocoura promítaného na oponu. Zmiňovaným kocourem a totálním zmatkem se také končí veškerá možná podobnost s všeobecně vnímaným městem Kocourkov a je opravdu s podivem, proč tvůrci tento název zvolili.

V úvodu inscenace se postupně představují tři hlavní hudebníci (Matásek, Kadeřábek, Doubrava), kteří se pokoušejí rozezpívat přítomné publikum – nejdříve stupnicí, dále náboženským popěvkem „Gloria in excelsis deo“ a následně drobnou písničkou o žluvě. Tato počáteční snaha o interakci s publikem se nejdříve jeví sympaticky, avšak pouze počítáme-li s tím, že se bude jednat jen o krátký, hravý úvod. Není tomu tak, a zmíněné se otravně line až do konce první poloviny. V dalších výstupech se výše uvedení za užití hudebních nástrojů (trubka, klavír, banjo) zapojují do vznikajícího orchestru, který se postupně skládá na jevišti. Jednotlivě se představují herci v blýskavých kostýmech, každý s příslušným nástrojem (a je jich opravdu spousta: basa, saxofony, bicí, trombón, kytara atd.). Stylizovaní jsou do jakýchsi klaunských typů, ale očekávatelná cirkusovo-varietní rovina komična je naprosto nenaplněna. Objevují se sice v tomto smyslu určité pokusy (zpozdilý ňouma v podání Petra Reifa, který vždy dorazí na scénu s hudebním nástrojem, ačkoli ten již byl divákům představen; nebo pokusy o scénky pro dva herce/klauny v druhé polovině inscenace – Reif a Bauer hrající na svá vlastní těla, či Stach a Nosálek jako duo otec a syn vzájemně se animující zvuky), všechny pokusy jsou ale nepropracované, nedotažené a díky povrchnosti nemají u diváků větší ohlas. Také takzvaně nenápadná snaha o didaktickou hudební osvětu v podání Marie Štípkové rovněž nepadá na úrodnou půdu – křečovitou snahou o vtipné jazykolamy nakonec zcela devalvuje jakoukoli možnost něčemu se přiučit. Nabízí sice malým divákům mikrofon pro odpovědi, ale navázat s nimi opravdovou komunikaci se jí nedaří. Nedaří se to ani v jiných momentech hry. A přestože půdorys inscenace jakoby připomíná dílnu, při které ve spojení dětí a umělců může cosi zajímavého vznikat, v případě Kocourkova takový prostor dětem dán není a děti samy paradoxně netvoří zcela nic. Ano, reagují živě na sebemenší závan rytmu v hudebních číslech nebo na pokyny k potlesku, ale jakékoli další okamžiky vhodné k jejich zapojení jsou nejen nerozvinuty, ale hned v počátcích udušeny (dětský dobrovolník točící kličkou mechanického strojku, další dobrovolníci práskající papírový pytlík – a dál?). Herci se také několikrát objevují i mimo jeviště, za hlavami diváků a po stranách řad, ale využití prostoru je v tomto případě ryze samoúčelné a zcela nehodnotné. Na prázdno vychází i záslužná myšlenka ukázat dětem, že hudbu lze tvořit i bez pomoci hudebních nástrojů, s užitím nejrozličnějších předmětu, které nás obklopují. Proč ale i tuhle zábavnou rovinu v tomto případě zcela nevyužili? Že hrát se dá opravdu na všechno, totiž dokáže lépe než tvůrci předvést každá šikovnější družinářka; a co pak teprve kvalitní loutkoví divadelníci, kteří často tento způsob používají jen jako jeden z prostředků své tvorby. Je tomu tak i s hudbou, která byla v Minoru vždy jednou z nejpříjemnějších částí inscenací. Avšak její samostatné a nesmyslné předvádění (ani koncert, ani divadlo, ani workshop) naroubované na vykloubený děj prostě v tomhle případě nefunguje, ba co víc nudí a obtěžuje.

Magdalena Pantáková

Foto: Petr Neubert

Divadlo Minor – Kocourkov

Režie a scéna: Jan Jirků, dramaturgie: Adéla Šotolová, hudba: Marek Doubrava, Jiří Kadeřábek, Jan Matásek, kostýmy: Simona Krompholcová, choreografie: Lenka Bartůňková

Premiéra 21. 10. 2011, psáno z reprízy 12. 11. 2011.

Loutkář 6/2011, s. 367–368.