V rámci festivalu „Struny podzimu“, respektive v rámci jedné z jeho částí určené především dětským účastníkům – „Struny dětem“, vznikla v Divadle Minor nová inscenace Kocourkov. Její premiéra se konala na konci října 2011 v režii Jana Jirků.
Samotná festivalová dramaturgie se vyznačuje tím, že se těm nejmenším pokouší zprostředkovat setkání s hudbou za pomoci hry, interakce a zábavy. Zdá se, že od podobného principu se odvíjela také snaha inscenátorů Kocourkova na jevišti Minoru. Nicméně, požadavkům zábavnosti a hravosti se v tomto případě nepodařilo ani přiblížit a hned na úvod je možné předeslat, že inscenace je v kontextu tvorby divadla velkým zklamáním.
Kocourkov je složen ze dvou hodinových částí, které jsou naprosto nesourodé. První polovina se ztrácí pod nánosy naprostého chaosu a stává se podivnou exhibicí herců s hudebními nástroji. Druhá je rámcově ohraničena jakousi hudební soutěží, ve které zvítězí ten z interpretů, kterému se podaří probudit spícího kocoura promítaného na oponu. Zmiňovaným kocourem a totálním zmatkem se také končí veškerá možná podobnost s všeobecně vnímaným městem Kocourkov a je opravdu s podivem, proč tvůrci tento název zvolili.
V úvodu inscenace se postupně představují tři hlavní hudebníci (Matásek, Kadeřábek, Doubrava), kteří se pokoušejí rozezpívat přítomné publikum – nejdříve stupnicí, dále náboženským popěvkem „Gloria in excelsis deo“ a následně drobnou písničkou o žluvě. Tato počáteční snaha o interakci s publikem se nejdříve jeví sympaticky, avšak pouze počítáme-li s tím, že se bude jednat jen o krátký, hravý úvod. Není tomu tak, a zmíněné se otravně line až do konce první poloviny. V dalších výstupech se výše uvedení za užití hudebních nástrojů (trubka, klavír, banjo) zapojují do vznikajícího orchestru, který se postupně skládá na jevišti. Jednotlivě se představují herci v blýskavých kostýmech, každý s příslušným nástrojem (a je jich opravdu spousta: basa, saxofony, bicí, trombón, kytara atd.). Stylizovaní jsou do jakýchsi klaunských typů, ale očekávatelná cirkusovo-varietní rovina komična je naprosto nenaplněna. Objevují se sice v tomto smyslu určité pokusy (zpozdilý ňouma v podání Petra Reifa, který vždy dorazí na scénu s hudebním nástrojem, ačkoli ten již byl divákům představen; nebo pokusy o scénky pro dva herce/klauny v druhé polovině inscenace – Reif a Bauer hrající na svá vlastní těla, či Stach a Nosálek jako duo otec a syn vzájemně se animující zvuky), všechny pokusy jsou ale nepropracované, nedotažené a díky povrchnosti nemají u diváků větší ohlas. Také takzvaně nenápadná snaha o didaktickou hudební osvětu v podání Marie Štípkové rovněž nepadá na úrodnou půdu – křečovitou snahou o vtipné jazykolamy nakonec zcela devalvuje jakoukoli možnost něčemu se přiučit. Nabízí sice malým divákům mikrofon pro odpovědi, ale navázat s nimi opravdovou komunikaci se jí nedaří. Nedaří se to ani v jiných momentech hry. A přestože půdorys inscenace jakoby připomíná dílnu, při které ve spojení dětí a umělců může cosi zajímavého vznikat, v případě Kocourkova takový prostor dětem dán není a děti samy paradoxně netvoří zcela nic. Ano, reagují živě na sebemenší závan rytmu v hudebních číslech nebo na pokyny k potlesku, ale jakékoli další okamžiky vhodné k jejich zapojení jsou nejen nerozvinuty, ale hned v počátcích udušeny (dětský dobrovolník točící kličkou mechanického strojku, další dobrovolníci práskající papírový pytlík – a dál?). Herci se také několikrát objevují i mimo jeviště, za hlavami diváků a po stranách řad, ale využití prostoru je v tomto případě ryze samoúčelné a zcela nehodnotné. Na prázdno vychází i záslužná myšlenka ukázat dětem, že hudbu lze tvořit i bez pomoci hudebních nástrojů, s užitím nejrozličnějších předmětu, které nás obklopují. Proč ale i tuhle zábavnou rovinu v tomto případě zcela nevyužili? Že hrát se dá opravdu na všechno, totiž dokáže lépe než tvůrci předvést každá šikovnější družinářka; a co pak teprve kvalitní loutkoví divadelníci, kteří často tento způsob používají jen jako jeden z prostředků své tvorby. Je tomu tak i s hudbou, která byla v Minoru vždy jednou z nejpříjemnějších částí inscenací. Avšak její samostatné a nesmyslné předvádění (ani koncert, ani divadlo, ani workshop) naroubované na vykloubený děj prostě v tomhle případě nefunguje, ba co víc nudí a obtěžuje.
Magdalena Pantáková
Foto: Petr Neubert
Divadlo Minor – Kocourkov
Režie a scéna: Jan Jirků, dramaturgie: Adéla Šotolová, hudba: Marek Doubrava, Jiří Kadeřábek, Jan Matásek, kostýmy: Simona Krompholcová, choreografie: Lenka Bartůňková
Premiéra 21. 10. 2011, psáno z reprízy 12. 11. 2011.
Loutkář 6/2011, s. 367–368.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS