Exnarová, Alena: Hudebně-divadelní zimní fantazie, která zahřeje

Takový je podtitul inscenace Děvčátko se sirkami, jejíž předlohu na motivy Hanse Christiana Andersena připravili Matija Solce s Petrem Haškem a Matija ji také v Divadle DRAK v Hradci Králové režíroval. A je to podtitul výstižný.

Sedíme v hledišti a na jevišti jsou za průhlednou oponou krabice či bedýnky různých velikostí, jednotné světlé barvy, evokující už při prvním pohledu mrazivý zimní svět. Najednou se v hledišti začnou ozývat rytmické zvuky a skandování (občas zaregistrujeme nějaké srozumitelné slovo), vidíme přicházet herce v černém oblečení, s kuklami na hlavě, baterkami – čtyři muže a jednu ženu, která jim evidentně velí a usměrňuje je. Tyto zvuky a rytmus, vlastně hudba (autor rovněž Matija), tvořená především hlasy herců a občas doplněná nějakým jiným zvukem či hudebním nástrojem, je jedním ze základů inscenace, provází jednotlivými situacemi až do samého jejího závěru, stejně jako vynalézavá práce se světlem. Chvíli si kladu otázku, kdo tito zakuklenci jsou, a docházím k názoru, že nejspíš skřítci, putující světem (taky občas prohlašují: „Jdeme dál!“). Ocitají se na scéně, kde objevují krabice a bedničky a postupně také zjišťují, co je uvnitř, že se dají různě otvírat, objevují se různé hračky…

Objevuje se i kniha, z níž ženský skřítek ocituje úvod do příběhu děvčátka se sirkami, které se v této zimní předvánoční době nesmí vrátit domů, dokud neprodá všechny sirky. Tady se po klaunsky „hledacích a poznávacích“ situacích dostáváme k situacím inspirovaným příběhem. Tak jak postupně začínají „skřítci“ hrát jednotlivé postavy, sundávají kukly. O panenku, která má představovat děvčátko, se dva herci tahají a utrhnou jí hlavu: ta je pak krásně doplněna obtočeným papírem místo šatů – další prvek evokující mrazivou zimu. Vůbec je papír spolu s bedýnkami a hračkami hojně využitým materiálem, z něhož jsou posléze tvořeny i některé postavy. A pak už sledujeme řadu dalších nápaditých situací, které nás baví. Například plyšový medvídek ukládající se k spánku, hledající postupně polštářek, peřinku a taky plyšáčka, aby mohl usnout. Nebo stínoherní léčení – oživování postřeleného ptáčka a mimo jiné taky vyléčení sklenice horečnatě horké vody, z níž se stává sněhulák. Nebo dům s řadou bytů a postaviček, které se nemohou dočkat Štědrého večera. A posléze i cirkus „Sirkus“ odehrávající se kolem obrovské krabice zápalek se zvířaty, které herci vytvářejí z pruhů papíru. A tak dále. A okolo občas projíždí dětský dřevěný vlak či štěkající pes, když skřítkové-herci „jedou dál“, k další situaci. Všech pět herců – Petra Cicáková, Filip Huml, Luděk Smadiš, Radomil Vávra a Milan Žďárský – si to evidentně užívá a jejich radost se přenáší do hlediště.

Přes všechna uvedená pozitiva nemohu ale nezmínit, že příběh děvčátka se mezi těmi nápaditými, zábavnými, vesměs bravurně provedenými situacemi poněkud ztrácí. Jen tak se mohlo stát, že se po přečtení věty o jeho smrti nějaké dítě v hledišti zasmálo. Že smysl té informace možná někdo ani nezaznamenal nebo ji nepovažoval za podstatnou a možná nezaznamenal ani informaci, co všechno krásného děvčátko před smrtí vidělo. Škoda.

Panenka byla na závěr opravená. A pak šli skřítci zase dál.

Alena Exnarová

Divadlo DRAK, Hradec Králové

Hans Christian Andersen: Děvčátko se sirkami

Scénář: Matija Solce, Petr Hašek, Režie a hudba: Matija Solce, Výprava: Lucie Škandíková, Dramaturgie: Petr Hašek

Psáno z premiéry 16. 11. 2011.

Loutkář 6/2011, s. 366–367.