Novák, Jan: 20. Čechova Olomouc

20. Čechova Olomouc

Jubilejní ročník olomouckého festivalu nebyl nijak okázalý, zato programově nabitý. Ve dvou dnech se ve třech hracích prostorech odehrálo deset představení, Pavla a Vítězslav Kuschmitzovi měli zajímavý seminář, nechyběl společenský večer. Tradiční výstavku obstarali rovněž manželé Kuschmitzovi a byla to výstavka interaktivní, kde si každý mohl vyzkoušet svou loutkohereckou zručnost a inspirovat se nápady na konstrukci nejrůznějších typů loutek. Tradičně nechyběly ani drobné tiskoviny, tentokrát v mimořádně kvalitním polygrafickém provedení. Jednu připravili (opět) manželé Kuschmitzovi a navazovala na jejich seminář, druhá byla stručným ohlédnutím za dvaceti ročníky Čechovy Olomouce. Tu připravila Mirka Nohelová a na minimální plochu dokázala natěsnat informace o zakladateli Kašpárkovy říše Ing. Františku Čechovi, o vzniku i proměnách festivalu, o zajímavých hostech a samozřejmě o hrajících souborech a jejich inscenacích, doprovodných tiscích, výstavách, seminářích i spolupořadatelích.

Nejdůležitější byla samozřejmě představení. I když jsem se nevyhnul kritickým výtkám, rád konstatuji celkovou dobrou úroveň, žádný propadák, žádný nevkus. Problémy jsou známé: většině inscenací chybí dramaturg, který by dokázal korigovat autora i režiséra, režiséři neumí třídit nápady, herci se většinou spokojí s jakýmsi sólistickým pohybovým rejstříkem, aniž budují vztahy. Za módnost považuji písničkovou přebujelost některých inscenací, ale živý hudební doprovod je snad na vzestupu. Prostě: stále je co zlepšovat a myslím, že se to daří, když k tomu nechybí chuť. A teď k jednotlivým představením.

Kašpárek, Sokol Přerov

V zahajovacím představení uvedli přerovští loutkáři hru Vojtěcha Cinybulka Kaimovo dobrodružství. Z představení byla patrná pečlivá příprava a snaha celého početného souboru poprat se s náročným úkolem a výsledek rozhodně nezklamal. Ale zároveň vyniklo několik obecnějších problémů. Především je to problém dramaturgický. Cinybulkova hra vznikla začátkem padesátých let minulého století a to ji poznamenalo tehdejší všeprostupující ideologizací: jediný správný názor má prostý hrnčíř, zatímco šaman je bezohledný podvodník. A když celý kmen prozře, zvolí si do čela moudrého hrnčíře. Režisérka Marie Vermiřovská nepochybně cítila, že text má své kvality, ale potřebuje úpravu. Její zásah do textu byl však spíše kosmetický. Což souvisí s problémem režijní koncepce a ujasnění si základního tématu. Celé vyznění by nepochybně bylo i pro dětského diváka přijatelnější, kdyby se víc hrálo o malém neposlušném chlapci Kaimovi. Tady ovšem výsledek negativně ovlivnila i výtvarná stránka. Loutky ze starší produkce únanovské výrobny jsou sice vcelku příjemné, ale Kaima rozhodně není malý chlapec, který vzbuzuje sympatie a obavy, ale daleko víc puberťák, který by zasloužil pár facek. Potěšily některé mluvičské výkony, vodičské výkony byly spíš nevýrazné.

Jan Havel, Divadélko jednoho herce

Jan Havel, vedoucí souboru z Vysokého Mýta vyplnil mezeru v programu svým sólovým vystoupením. Představil knížku Eduarda Petišky Bylo jednou jedno loutkové divadlo. Bylo to vyprávění doprovázené zvětšenými ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Vyprávění suverénní, kterému by slušel o něco komornější projev.

Spojáček, Liberec

Přivezl pohádku Karla Jaromíra Erbena Tři zlaté vlasy Děda Vševěda. Na jevišti se pohybovali tři herci v kostýmech, které jsou střídavě kostýmem, dekorací i paravánem. Herci jsou vypravěči i loutkovodiči jednoduchých manekýnů. Děj se řítí dopředu ve výrazné zkratce a náznacích, úsporná je řeč i gesta. I díky přesné práci se světlem má představení spád i napětí. Ale někde v polovině začne cosi skřípat a celý ten systém jako by přestal fungovat. Slunci – Dědu Vševědovi chybí monumentalita, žába na prameni či had v kořenech jsou spíš komickou ilustrací. A v divákovi převládne pocit překotnosti. Tím nechci znevážit dojem z představení. Jen se nemohu zbavit dojmu, že bylo našlápnuto na mimořádné divadlo, ale k dokonalosti chyběl krůček. Režii měl Rudolf Krause, loutky vytvořil Martin Krause a pod výpravou jsou podepsáni Mirka Kolářová a Jana Krauseová. V každém případě jeden z vrcholů přehlídky.

Jiskra, Praha

Nejnovější „bestseler“ Petra Slunečka s názvem Strašidla na hradě Kulíkově. Jako autor a režisér navázal na úspěšnou inscenaci Zvířátka pana Krbce a samozřejmě na stejnojmenný večerníčkovský seriál. O inscenaci se podrobně psalo v Loutkáři (Loutkář 2/2011) a k tomu téměř není co dodat. Herectví bylo tentokrát dost kolísavé, světlé okamžiky střídaly scény bezradné v aranžmá i v hereckém projevu. Pěkné loutky Bohumíra Koubka neměly o čem hrát a tak byly tentokrát přesvědčivější mluviči.

Jitřenka, Mladá Boleslav

Mládežnický soubor z Boleslavi pod pevným a poučeným vedením manželů Vidlařových se soustavně věnuje černému divadlu. Tentokrát přivezl dvě scénky uváděné pod společným názvem Kocouří příběhy. Jaroslav Vidlař je pod nimi podepsán jako režisér i jako autor. Nejedná se o žádná dramatická dílka, ale o víceméně jednoduché scénky skýtající ovšem plno příležitostí k vodičské exhibici. Věrné diváky televizního studia Kamarád museli mladoboleslavští potěšit. I kvalita technického provedení byla na výši. Jitřenka také zpestřila společenský večer inscenací dnes již klasické loutkové miniatury Pyramus a Thisbe.

Špalíček, Plzeň

Také plzeňští loutkáři předvedli autorskou inscenaci. Dramatickou podobu dala pohádce O Smolíčkovi režisérka Radoslava Vaňková. Ale právě dramatičnost inscenaci téměř naprosto chyběla. Vše se odehrává v poklidu, dramatické situace se často odbudou za scénou, konec vyznívá spíš do ztracena. Příjemně působí jezinky, jak výtvarně (vytvořila je Miluše Nosková), tak herecky. Smolíček i jelen jsou marionety z fundusu. A herecký projev je omšelý, stejně jako jejich vzhled. Energie souboru nechybí. Dokládají to bohužel jen záporné postavy.

Srdíčko, Vysoké Mýto

Jistě potěšili, protože přehlídku obohatili jednou z typických her Františka Čecha s trojicí protagonistů: Kašpárkem, Škrholou a policajtem Pivoňkou. Kašpárkův boj s čerty je rušná pohádka plná honiček a pranic, ale režiséru Janu Havlovi se podařilo udělat z představení operetu. Loutky se každou chvíli zastaví a zazpívají písničku. Děj to nikam neposouvá a loutky většinou nemají co dělat. Marionety z únanovské výrobny jsou přitom schopny hereckého výrazu a vodiči je umí vzít do ruky. Jenom jako by hrál každý pro sebe. Nicméně i přes uvedené výtky to bylo milé a vkusné představení.

Říše loutek, Kroměříž

Čapkovo Povídání o pejskovi a kočičce je pro loutkáře neodolatelným lákadlem. A také skoro nikdy nezklame. Nezklamalo ani v podání Říše loutek z Kroměříže. A chce se mi napsat, že nezklamalo navzdory všem úpravám a režijním a scénografickým fíglům. Základem inscenace byl text Pavla Poláka s epizodami o pejskových roztržených kalhotách, o mytí podlahy, pečení dortu a končí se nalezenou plačící panenkou. Jiří Lisý představení režíroval, je autorem loutek i scény a zahrál si vypravěče. Ve všech složkách uplatnil tolik nápadů, že by vystačily na několik inscenací. Je jich někdy tolik, že pro všechny ty nápady nemají postavy prostor na hereckou akci. Ale jak už jsem napsal: pejsek s kočičkou nikdy nezklamou.

Starost, Prostějov

Věrni svému stylu, předvedli loutkáři z Prostějova maňáskárnu francouzského střihu z pera E. Ducreta Ženich z Turecka. Také o této inscenaci se již v Loutkáři psalo (Loutkář 3/2011). Obvykle se obdobné texty označují jako rakvičkárny. Ale ty skutečné rakvičkárny se nemluvily, nýbrž hrály. Tady se ovšem mluvilo a mluvilo. Pro prostějovskou partu je typický nejen zájem o staroloutkářské předlohy, ale také jejich expresivní herectví. Tentokrát to bylo spíš jen hřmotné. Vina je ovšem především na upovídané předloze a nevhodném hracím prostoru. V plenéru by produkce vyzněla nepochybně přiměřeněji.

Kašpárkova říše, Olomouc

Domácím patřila festivalová závěrečná. Zahráli také jednu z pohádek, které jsou sázkou na jistotu. Perníková chaloupka Mirky Nohelové je nejen domácího původu, ale je to také jedna z nejlepších dramatizací oblíbené pohádky, které vznikly. Úsporná v postavách i v situacích, není nastavovaná nefunkčními přílepky, má spád a podle mého názoru je jediný vážnější problém ve finále, když je jinak neškodný dědek strčen do pece spolu se zlou babou. Ani ten závěr není drastický: bába i dědek se v peci změní na perníkové figurky. Festivalové představení bylo obnovenou premiérou. Hrálo se podle starší zvukové nahrávky. Nebylo to ale z nouze, ani z bezradnosti. V nahrávce totiž excelují někdejší souborové hvězdy. A opravdu: Ježibabu v podání Věry Lónové a Ježidědka ztvárněného Ing. Stanislavem Jäcklem je radost poslouchat. Kašpárkova říše tak neokázale uctila nedožitá jubilea svých protagonistů. Hrálo se s loutkami, které navrhla Ilona Hradilová a vyrobil Únanov, režii podle původního režijního nastudování Mirky Nohelové měla Ivana Hornišerová. Také vodiče je třeba pochválit. Na zvukovou „konzervu“ se nehraje dobře a někde to také zaskřípalo, ale marionety v rukách olomouckých loutkářů byly na scéně jako doma.

A zazvonil zvonec a byl konec.

Loutkář 6/2011, s. 361–363.