Makonj, Karel: V klášteře na břehu Dravy

6. bienále slovinského loutkářství se konalo ve dnech 21. – 25. 9. 2011 v novém loutkovém divadle v Mariboru na břehu řeky Dravy, poblíž slavné čtyřsetleté vinné révy, kde bylo nové loutkové divadlo otevřeno zhruba před rokem v budově bývalého minoritského kláštera, a to za poměrně značné účasti českých loutkářů včetně absolventů či současných doktorandů pražské katedry ALD DAMU. Rekonstrukce budovy byla jistě nákladná, trvala zhruba 3 roky a výsledek je skutečně zdařilý. Poměrně rozsáhlý areál umožňuje divadlu bohatou činnost na dvou scénách s perfektním provozně-technickým zázemím a ještě s venkovním amfiteátrem.

Festival obsahoval jak inscenace tradičních velkých profesionálních – dotovaných – loutkových divadel v Lublani a v domácím Mariboru, tak i řadu inscenací menších nezávislých skupin či dvojic, respektive i divadel jednoho herce (či spíše herečky), a to jak v soutěžní linii, tak i v paralelním programu, který byl v některých výjimkách schopen konkurence a obstál by i v linii hlavní – soutěžní. Jistě nebude dlouho trvat a tyto nové vlaštovky se prosadí i v širším kontextu slovinského loutkářství.

Grand Prix festivalu získala po zásluze inscenace domácího divadla Meso ali Razodetje (Maso aneb Zjevení/Odhalení) v režii činoherního režiséra a pedagoga lublaňské Akademie Jerneje Lorenciho na motivy textů sv. Augustina, Apokalypsy sv. Jana a dalších textů. Sám jsem o této inscenaci pro dospělé věděl mnohé již z diplomní práce jedné z hereček této inscenace Eleny Volpi a musím říct, že mne tato inscenace – i přes velká očekávaní – nezklamala. (Což se při velkém očekávání často stává…) Jde o ryze postmoderní inscenaci s předměty a především s lebkami apokalyptických zvířat s ústřední otázkou sv. Augustina „Narodil jsem se v mase, abych v mase umřel?“ Inscenace oslovuje diváka naléhavostí své existenciální výpovědi o člověku v kritické situaci – v okamžiku smrti. Místy jako by citovala Apocalypsis cum figuris J. Grotowského. Je zajímavá především svým chvěním mezi subjektivitou a objektivitou světa, nač je člověku objektivita, když umírá? A právě tato hranice dává velké možnosti jevištní interakci herce a loutky. Herectví této inscenace je výrazně stylizované a groteskní, akcentující důraz na intonaci a rytmizaci. Vytváří jevištní svět, který nevnucuje odpovědi, ale naopak nabízí otázky, které aktivizují jeho percepci, nejen v rovině jeho racionality, ale především emocionality, až podvědomí či dokonce jeho nevědomí. Inscenaci by snad jen prospěla větší askeze v užití výrazových prostředků i strukturovanější dramaturgie, ale to se obecně týká většiny inscenací.

Loutkové divadlo z Lublaně se představilo na festivalu dvěma koprodukcemi, a to s Duda Paiva Company a se sdružením Konj. Inscenaci známého, původem brazilského loutkáře Dudy Paivy, nyní působícího v Holandsku, pod názvem Love Dolls je možno charakterizovat jako danse macabre, věčný souboj pohlaví, a jevištní demonstraci redukce života na eroticko-sexuální potřeby a degradaci především ženy na pouhou známou sexuální pomůcku. Z nich jsou v podstatě loutky, které si herci oblékají na sebe, vytvořeny. Herectví této inscenace vyžaduje výraznou všestrannost a syntetičnost a složky hereckého projevu by se daly zařadit do více druhů i žánrů současného divadla – od divadla loutkového přes divadlo hudební (v inscenaci se nemluví, jen místy až „operně“ zpívá), taneční, pohybové až k divadlu ve vlastním slova smyslu hereckému („činohernímu“). Tyto složky jsou navzájem zcela neoddělitelně propojeny a vyžadují od herce nové a nečekané schopnosti a dovednosti, které se však nedařilo zcela adekvátně naplnit a jevištně realizovat. Proto jury inscenaci ocenila pro svůj záměr, nikoli realizaci. Z inscenace totiž není zcela patrné, zda se svou poetikou spíše řadí do linie zábavního průmyslu nočních podniků, nebo má být mementem současné degradace lidství v konzumní společnosti.

To druhá koprodukce, taktéž pro dospělé, byla svou poetikou mnohem „čistší“ a soustředěná na svět objektů, kinetických mobilů a automatů, tak typických pro imaginaci známého slovinského výtvarníka, scénografa a režiséra Silvana Omerzu. Herec pro něj zůstává především animátorem, nesnaží se těžit z jevištního napětí mezi hercem a jeho loutkou, jeho poslední inscenace svědčí o jeho tíhnutí k současným trendům výtvarného umění, jako jsou performance a instalace. Tentokrát vyšel z antických archetypů a vytvořil inscenaci Zakázané lásky – tedy témata lásky ve všech podobách: od sochaře Pygmaliona, Narcise až po Ikara, Daidala a jeho učně Thanata a krétského bílého býka a královnu Pásifaé. S. Omerzu získal cenu za výtvarné ztvárnění inscenace pro její minimalismus, až asketismus v širokém spektru vizuality od precizního detailu až po groteskní hyperbolu a monumentalizaci zastaveného či záměrně se opakujícího gesta. Nakonec přesto klíčovou se stává konfrontace člověka a jeho lidského údělu s odlidštěnými podobami a tvary hmoty. Záměrná absence psychologického procesu a dramatické kauzality a naopak důraz na pouhou „chladnou“, zcizenou demonstraci výsledku, nikoli procesu, napomáhá diváckému pocitu přítomnosti nové rituálnosti a provokující nezúčastněnosti, ne-lidskosti. Asi i proto Zakázané lásky působí spíše jako vizuální performance než dramatická inscenace, o kterou autorovi vskutku nešlo.

Další cenu získal doktorand KALD DAMU Matija Solce za „hudbu v interakci animace předmětů“ v inscenaci Čtyři muzikanti Loutkového divadla z Lublaně na motivy Brémských muzikantů ve své vlastní režii a ve výpravě Marianny Stránské (opět z KALDu). Solceho instrumentace a animace improvizovaných domácích předmětů spolu skutečně velmi dobře korespondují, ostatně to je i téma jeho doktorské práce a námět mnoha jeho zahraničních workshopů. V těchto momentech byla ostatně i inscenace nejsilnější. Jinak by se dalo říci, že potvrdila, že „méně bývá více“ – inscenace se totiž částečně rozpadávala na tři samostatné díly, odlišnými jak poetikou, tak i zvolenou technologií loutek.

Cenu za režii získal další Čech. Marek Bečka s inscenací Miniteatru z Lublaně Sněhurka s výpravou Roberta Smolíka a za výrazného hereckého přispění čerstvé doktorandky KALD DAMU Eleny Volpi a jejího kolegy Aljaže Jovanoviće v dramaturgii Zaly Dobovšek. Bečkova Sněhurka se odehrává v současnosti, v prostředí rudných dolů, kde „kutá“ sedm trpaslíků. Je nevtíravě ekologická, s mnoha aktualizačními vtipnými narážkami, odhaluje záměrně „marionetovost“ marionet, když na množství loutek jsou jen 4 ruce a také základní kovová konstrukce není na první pohled tím nejvhodnějším prostorem pro iluzivní vodění marionet; toto vše však M. Bečkovi slouží ke komediálnosti a záměrně odhalenému, neiluzivnímu loutkoherectví, ve kterém je i dostatek prostoru pro vztahy herců s loutkami i mezi sebou a s hledištěm. I toto jury ocenila cenami za herectví a animaci oběma již zmíněným hereckým představitelům.

Součástí festivalu byla i výstava Zpívající město Petra Kuse a Darka Korošece zajímavých a interaktivních improvizovaných instrumentů, v lecčems připomínající tvorbu Petra Nikla. I proto tito dva umělci dostali zvláštní cenu poroty včetně jejich scénografického podílu na stejnojmenné inscenaci.

Jsem rád, že jsem mohl na vlastní oči zhlédnout i inscenaci Chameleon „papírového“ divadla legendy slovinského loutkářství Brana Solceho, otce Matiji Solceho, i velmi zajímavou krátkou inscenaci Beckettova Aktu beze slov v provedení studia Moment v režii mladého Zorana Petroviče a mariborského loutkového divadla. Stejně jako obě inscenace českých tvůrců Jakuba Vašíčka a Tomáše Jarkovského Proč? a Zpátky do Bullerbynu, o kterých se již na stránkách tohoto časopisu psalo a které mohli také čeští diváci zhlédnout na festivalu Zlomvaz na DAMU, stejně jako zahajovací „velkou“ inscenaci mariborského Loutkového divadla Křest v Savici na základě slavného díla slovinské romantické literatury Franceta Prešerena (1800–1849), jehož verše z básně Zdravljica se staly i textem slovinské hymny. Inscenace však přes veškerou snahu inscenátorů se nedokázala zbavit své závislosti na literatuře i úskalí „povinné školní literatury“, snaha vyrovnat se s tak náročným textem pro mne osobně – i přes naznačená úskalí – byla velmi sympatická.

Maribor bude v přístím roce 2012 Evropským městem kultury a tak nezbývá než mariborským loutkářům přát, aby měli šťastnou ruku při výběru nových připravovaných titulů, se kterými by prezentovali sebe i slovinské loutkářství úspěšně i v širším mezinárodním kontextu. I efektivní využití prozatím neadaptovaných podkrovních prostorů.

Loutkář 5/2011, s. 333–334.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.