Lešková-Dolenská, Kateřina: Je to divadlo? Není to divadlo?

Soudě podle ohlasu diváků i médií, stala se Letní Letná respektovaným a poměrně rozsáhlým festivalem. Jako své poslání si před osmi lety vytýčila přiblížit významné zahraniční soubory věnující se novému cirkusu tuzemskému publiku a seznámit je tak s moderními trendy světového divadla. Do Prahy díky ní zavítaly třeba soubory Cirque ici nebo pohybově-loutkářský soubor Le Boustrophédon, o jejichž produkcích se psalo i na stránkách Loutkáře (5/2007 a 5/2009).

Přiznám se, že mě u „novocirkusových“ produkcí vždycky znovu a znovu trápí otázka, do jaké míry jde vlastně o divadelní tvar. Nezpochybnitelně divadelní jsou produkce, v nichž se umělci snaží artistické výstupy organicky včlenit do dramatické struktury, jako například Daniel Gulko ze souboru Cahin-caha a jeho variace na pohádky bratří Grimmů s příznačným názvem Grimm, která u nás byla k vidění v roce 2004, nebo tvůrci z Le Boustrophédon v inscenaci Court-Miracles, která vypráví komorní příběh o obyvatelích polního lazaretu uprostřed válečného konfliktu. Fyzicky náročné pasáže se v takových inscenacích stávají divadelní materií, nedílnou součástí divadelního jazyka. U nás se takovému způsobu práce věnuje například soubor Décalages, nebo před lety Divadlo Continuo.

Častěji je však k vidění kabaretní forma, v níž se řetězí jednotlivé výstupy navlečené na zvolené neobvyklé místo (kupř. inscenace La vie skupiny Les 7 doigts de la main, která se odehrávala v očistci a již jsem měla možnost zhlédnout v Montreálu přímo ve školním divadle Cirque De Soleil). Totéž koneckonců platí i pro mocně aplaudovanou La Putyku Rosti Nováka – jediným pojítkem nesoudržné kompozice je zde hospoda jako místo setkávání. A vlastně tomu tak bylo i v případě inscenace Wear It Like a Crown/Nos to jako korunu v podání Cirku Cirkör, hlavního hosta letošní Letní Letné, kterou režisérka Tilde Björfors zasadila do panoptika až burtonovsky podivných figurek.

Poslední „skupinu“ pro mě představují večery, které za sebe řadí čísla, ale bez jakékoli bližší specifikace prostoru: jednoduše řečeno sled cirkusových čísel, tak jak je v Praze předvedl například Johann Le Guillerm (Cirque ici) v projektu Secret nebo letošní Compagnie XY v čistě akrobatickém vystoupení Le Grand C. V nich už jsem opravdu na pochybách, zda jde o divadlo, nebo o pouhou, byť vycizelovanou a ohromující podívanou. Zkrátka o čistý cirkus, který hledá nové vyjadřovací možnosti, zapojuje práci s materiály v „normálním“ cirkuse nevídanými a oprašuje klasická cirkusová čísla.

Jsou to loutky? Nejsou to loutky?

Ještě o krok dál jde další vtíravá otázka, nakolik je zapojení předmětů pouhou prací s rekvizitami a nakolik by se dalo mluvit o loutkách? Nejjednodušší je to jistě v případě inscenace souboru Le Boustrophédon Court Miracles, kde byly použity loutky s živýma nohama. U Johanna Le Guillerma oživujícího a doslova krotícího předměty už jsem na vážkách. Nicméně například tlustý svazek drátů, který si Guillerm v jednom čísle efektně osedlal, by se za loutku dal považovat.

Stejně tak ve Wear It Like a Crown, o němž bude podrobněji řeč, kde jedna postava vytáhne z pohovky lidský mozek. Udiveně se na něj zadívá a prohlíží si ho, technicky vzato, jako „normální“ rekvizitu. V dalším okamžiku si ho však nasadí na ruku, začne ho chvilku animovat – loutka je na světě. Jistě jde pro někoho o slovíčkaření, ale vzhledem k tomu, jak se loutky – v tom klasickém slova smyslu – vytrácí, přijde mi toto nejisté ptaní, v co se vlastně loutky transformují a kde všude se objevují, jako opodstatněné.

Víření motorových pil

Jak už bylo řečeno, hlavními hvězdami letošního ročníku (21. 8. – 4. 9.) byly švédský soubor Cirkus Cirkör a francouzský Compagnie XY. Oba tuzemskému publiku předvedly dech beroucí show. První jmenovaný nás zavedl do prostoru plného dekadentních podivínů oblečených v šantánové korzety, kombinézy, cylindry červeno-šedo-černo-bílého ladění. Upovídaný a trochu nešikovný konferenciér ve vínovém, který navazoval kontakt s publikem, byl přímým protikladem podivínského a zamlklého „Markýze de Sade“ v tmavé paruce a bílém korzetu. Houževnatá akrobatka na tyči kontrastovala s bleďounkou éterickou dívenkou se zasněným pohledem zvýrazněným dlouhými řasami. Poslední dvojice – ona a on – žonglovala a plivala pingpongové míčky v tak bizarní choreografii, jakou jen lze vymyslet.

Inscenace Wear It Like a Crown se vymykala všemu, co jsem doposud viděla, tím, že si ze starého cirkusového umění – zejména pro postavu mlčenlivého „markýze“ – vybrala ty nejefektnější chladnokrevně nebezpečné (pro někoho možná trochu křiklavě jarmareční) kousky, jako je třeba vrhání nožů obtesávajících roztočený živý terč (žena „jakoby“ vytažená z publika), chůzi po střepech či žonglování noži dotažené moderní variantou na žonglování zapnutými motorovými pilami. Z toho se mi, přiznávám, opravdu zvedl žaludek.

Večer byl celkem šikovně dramaturgicky vystavěn – čistě akrobatické výstupy střídala projekce dotáček, ty upovídaný konferenciér a jeho zase nervy drásající „markýz“. Odlehčení vnášela dvojice s míčky; zejména muž se stal miláčkem publika pro své groteskní grimasy, jimiž své kousky doprovázel. To fungovalo bezvadně celou první polovinu. Ta druhá se ale, právě když jsme prokoukli princip, jak po sobě čísla následují, už docela vlekla, protože výstupy nadále už jen varírovaly viděné.

I proto jsem přemýšlela, nakolik jde v tomto případě o divadlo. Postavy sice byly „rozdělené“ do dvojic, měly do jisté míry určené charaktery, ale neodkryla jsem mezi nimi žádné rozvíjející se vztahy, ani že by večer jakýmkoli způsobem gradoval. Představení mohlo skončit prakticky po kterémkoli čísle. Nenašla jsem ale ani společný leitmotiv obrazů. Režisérka v programu píše, že „inscenace vznikla jako snaha porozumět chaotickému řádu pravé poloviny mozku.“ Inscenace skutečně nabídla místy nervy drásající chaos znásobený klipovitou stavbou večera, použitím točny a znepokojující hudby Rebekky Karijordové. Dále jsem se dočetla, že Wear it like a crown je závěrečnou částí cyklu, ve kterém soubor „zkoumá tělo a tělesnost“. První část 99% unknown se věnovala buňkám a neuronům, Inside out srdci a Wear it like a crown údajně „hledá rovnováhu ve střetu levé a pravé mozkové hemisféry.“ Na to konto by mě zajímalo, jak vypadají zbylé části trilogie a zda je ten zmiňovaný chaos přítomen pouze v této inscenaci.

Mistři živých pyramid

Představení La Grande C mělo k divadlu, nebo tomu, co si pod tím pojmem představuji, ještě dál. Na scéně se míhalo sedmnáct soustředěných lidí z Compagnie XY, kteří po sobě šplhali (až čtyři lidé mohli stát na sobě!), skákali salta, dělali perfektní stojky. Je pravda, že spolu navazovali jakés takés vztahy, vzájemně se podporovali, hecovali, poplácávali po zádech po zdařeném kousku a vůbec vystupovali jako homogenní skupina. Jediný leitmotiv večera, který jsem ale vystopovala, by se dal pojmenovat jako „řád v chaosu“ – zmatené a zdánlivě nahodilé běhání herců po jevišti jako zázrakem skončilo vždycky bez kolize. Pokud bych hledala i určitou dramatickou gradaci, tak snad jen, že se začínalo pomalu, jednoduššími cviky, ale zhruba od poloviny večera už již tak dosti komplikovaná čísla ve své náročnosti nijak nestupňovala (opravdu už nebylo v lidských silách kam) a opět: představení mohlo skončit naprosto kdykoli. Takže ano, byla to skvělá show, která držela diváka v napětí neuvěřitelnými artistickými výkony. Ale znovu: Je to divadlo? Není to divadlo? Je to divadlo?…

Zdá se mi, na základě toho, co jsem mohla vidět, že je nový cirkus z hlediska divadelního vývoje jistě inspirativní, dnes velmi populární, nicméně hraniční oblastí či ošklivě řečeno – ve svých relativně omezených možnostech – i slepou uličkou. Nicméně efektní a působivou.

Loutkář 5/2011, s. 331–332.