Lešková-Dolenská, Kateřina: Staré dobré Continuo

Letošní projekt Divadla Continuo (18. – 23. 8. 2011) byl tajnosnubně zahalen do jména Jezero Grus grus. Nejsem ornitolog a tak jsem si musela dohledat, že jde o latinské jméno jeřába popelavého, který hnízdí zejména v odlehlých bažinatých oblastech severní Evropy. Na tomhle opeřenci je asi nejzajímavější, že jednou za dva roky, na období přibližně pěti týdnů, ztratí naráz všechno peří a není schopen letu. Stejně na mě působí i Divadlo Continuo, které se pro své divadelní projekty také „přepeřuje“ – nabírá stážisty, vychovává je a po čase rozfoukává jako peříčka do divadelního světa.

O letošním mezinárodním projektu Continua, který se opět odehrával na hrázi rybníku Otrhanec, se nedá mluvit jako o něčem převratném a novátorském. Některé motivy a obrazy viděné v minulých letech se opakovaly, nebo varírovaly: zapojení opravdového vlaku (tentokrát stál po celou dobu trvání představení rozsvícen na stejném místě), postavy utečenců obtížené kufry, lidé žijící v korunách stromů, využití výtvarných instalací zasazených do krajiny atd.

Rámec a celková kompozice inscenace byla ovšem jiná – na začátku nás na louce uvítala zhruba desítka strašáků do zelí, kteří varovali před zlými a nenávistnými lidmi, před nimiž utíkají. Následná cesta po hrázi nám je představila konkrétně, se všemi jejich zlozvyky a neřestmi: muže, který netrpělivě buší do stromu, jiného muže naslouchajícího velkému gramofonu, ženu pověšenou (za trest?) za svůj dlouhý cop na strom, pradlenku špinící v bahnité vodě své bělostné prádlo (či snad svou pověst?), stavitele vysokého chrámu v koruně stromu, jakési babylonské věže… Neodvažuji se inscenaci podsouvat jakýkoli exaktní výklad, ale já jsem ji četla jako exkurzi do podsvětí či očistce, kde se musí lidé vypořádat se svým pozemským dědictvím a splatit dluh. Ale myslím si, že co divák, to jiné asociace.

Jezero Grus grus byla inovativní z hlediska rozvržení v terénu a jistě nejen na mě silně zapůsobila chůze po křehkém pontonovém dřevěném mostě přímo do ostrého protisvětla reflektoru na druhém břehu či převážení malých skupinek diváků na vratkých vorech po hladině Otrhance. Velmi působivý byl i výjev, během něhož byl na louce rozmotáván dlouhý bílý pás papíru, na který psal do půl těla svlečený muž červenou barvou řadu nesouvislých slov, a my jako diváci jsme se mu dívali pod ruce, polohlasem šeptali vznikající písmena a skládali je do slov. Tento princip odhadování a tušení souvislostí byl ostatně příznačný pro všechna zastavení během cesty – i výjevy podpořené slovy, byly mnohoznačné a daly člověku prostor domýšlet si spojitost a význam. Anebo se jen kochat výtvarnými obrazy.

Inscenaci by se jistě dala vytknout jistá dramaturgická rozvolněnost (která se do jisté míry objevovala i v předchozích projektech) a „pouhé“ vršení poutavých obrazů zabalených do šerosvitu, kdyby nešlo o výsledek práce několikatýdenní dílny. Beru ji tedy spíše jako črtu, snůšku inspirací a podnětů vycházejících z různé divadelní i kulturní zkušenosti účinkujících, která se jistě časem zúročí nejen v inscenacích Continua, ale odnesou si ji s sebou i všichni stážisté.

Jako jeřáb popelavý jsme se té srpnové noci brouzdali rozmočenou bahnitou loukou kolem napůl vyschlého rybníku. Nevím, jak krajina vypadá za dne, ale za soumraku ji mám už neodmyslitelně spjatou s mihotavým světlem svíček, vynořováním a mizením tajemných postav, bludiček, tanečníků, ohnivých jezdců a poutníků do neznáma. Zároveň se z ní během posledních pět let vynořily i konkrétní osudy starousedlíků, jejich křivdy, neštěstí i naděje. Málokterý kus naší země už o sobě vydal tolikeré svědectví jako jihočeské Malovice a okolí.

A ještě si neodpustím popsat jeden postřeh, který jsem si z představení odnesla: Před dvěma lety jsem psala o divácích, kteří ruší divadelní iluzi nočního putování svým povídáním a vůbec neberou v potaz, že i během přesunů mezi stanovišti jsou vlastně v divadle. Letos se poprvé stalo, že když se vinou pokaženého agregátu (představení se konalo jen několik hodin po silné průtrži mračen) představení asi na deset minut zastavilo a my zůstali stát ve tmě na břehu rybníka, tak k mému údivu nikdo neremcal a všichni se jen tiše dívali na hvězdnou oblohu a šeptem pojmenovávali souhvězdí nad svými hlavami. Je už zkrátka znát, že si Divadlo Continuo vychovalo své diváky.

Kateřina Lešková-Dolenská

Foto: autorka

Divadlo Continuo, Malovice

Jezero Grus-grus

Mezinárodní exteriérový projekt

Režie: Pavel Štourač

Premiéra 18. 8., psáno z reprízy 19. 8 2011.

Loutkář 5/2011, s. 329.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.