Bábkarská Bystrica Tour 2018

Lešková-Dolenská, Kateřina: Loutky na Broadwayi

V minulém čísle Loutkáře jsem se o americkém loutkářství vyjadřovala dosti nepěkně a to na základě inscenací zhlédnutých na národní přehlídce (Zakonzervované divadlo, Loutkář 4/2011, s. 180 a násl.). Ráda bych tedy tento obrázek doplnila, protože se mi během zámořského pobytu podařilo dostat i na tři inscenace skvělé a beznadějně vyprodané, jejichž pojítkem je newyorská divadelní Mekka – Broadway.

Loutky v muzikálu

O inscenaci The Lion King/Lví král režisérky (a v tomto případě autorky kostýmů i loutek) Julie Taymorové už byly – a právem – popsány stohy papíru (viz např. Loutkář 2004/1 s.12–13). Podařil se jí totiž téměř zázrak: inscenaci víceméně vymanila z výtvarné podoby, kterou příběhu vtiskl animovaný film z produkce studia Walta Disneye – rysy hlavních postav sice zachovala, ale inspirovala se pro ni především africkým uměním. Ve výsledku se tedy snoubí divácky vcelku náročný tvar plný výtvarných náznaků, symbolů a metafor s poměrně přímočarým pohádkovým příběhem pro děti a nepříliš komplikovanou hudbou Eltona Johna.

Na scéně defiluje několik typů masek a loutek – celotělové, které nosí herci na sobě (postavy tak mají živé nohy a dlouhými tyčemi voděné buď přední, nebo zadní tlapy; obzvlášť půvabná jsou stáda gazel, které přestavují tanečníci s loutkami na hlavě a obou rukou; vysoké žirafy jsou vlastně herci na chůdách apod.), a hlavové (postavy lvů mají dřevěné masky posazené na hlavě, takže mohou bez problémů zpívat i tančit). Některé postavy – jako například průvodce dějem – mají tvář místo polomasky pokrytou silným líčením. Obecně je režijní rukopis Julie Taymorové silně ovlivněn studiem asijského divadla – ve Lvím králi své znalosti indonéského tance s maskami topeng, stínového divadla wajang kulit či japonského divadla bunraku zúročila opravdu vrchovatě.

Režisérka na scéně oživila nejen faunu, ale i floru – výtvarně velmi zdařilá je scéna, kdy zpod jeviště vyjedou sboristé s vysokou trávou na hlavě a odění v kuželovitou, snad ratanovou suknici – děj se právě přesunul do savany. Dalším příkladem může být výstup roztančených travin a akácií. Celá výprava je pestrobarevná, kostýmy bohatě vzorované, jak je to příznačné právě pro africké kultury, a často zhotovené z přírodních materiálů.

Čím jsou kostýmy a loutky barevnější, tím je scéna jednodušší a prázdnější: vystačí se s nezbytnými objekty evokujícími skály či sluncem vybělenou kostru. Podstatnou součástí scénografie je i barevné svícení (sytě červená, žlutá, zelená), často je scéna prosvětlována zezadu a po jevišti defilují působivé siluety postav. Několikrát je v inscenaci použita již zmiňovaná stínohra – třeba pro znázornění lvů na lovu.

Taymorová si ve Lvím králi také odpustila jakoukoli v divadle dosti často nadužívanou techniku (projekce dotáček apod.) a vypráví příběh statečného lva Simby pouze výsostně divadelními prostředky: za všechny bych zmínila strhující běh stáda buvolů, které se v jeden okamžik řítí na hlavní hrdiny směrem do publika. Režisérka pro tuto situaci využila tři válce různých velikostí s loutkami, které se působivě a opravdu dost děsivě valí.

Lví král divákům nabízí opulentní podívanou: rozhýbané velké sbory, dynamické proměny scénografie, akční, na setinu vteřiny vypočítané divadlo. Živý orchestr (s bubeníky po obou stranách jeviště) a stoprocentní herecké a pěvecké výkony jsou u takového typu inscenací samozřejmostí. Produkce, jejíž původní nastudování mělo premiéru už v roce 1997, byť cílí zejména na mladší publikum, stojí rozhodně za vidění. Milovníky loutek totiž zahřeje u srdce pohled na dlouze aplaudující sál a uvědomí si, že loutky nemusí být jenom popelkou pro několik podivínů. Dalším poznatkem také může být, že vůbec není třeba se podbízet prvoplánově líbivou výpravou – i většinové publikum dokáže bez problému vnímat a dešifrovat divadelní znak a metaforu.

Sezamová ulice pro starší a pokročilé

Ze zcela jiného soudku je – pro děti naprosto nevhodný – loutkový muzikál Avenue Q z dílny Roberta Lopeze a Jeffa Marxe (premiéra 2003), který působí v americké současnosti prošpikované politickou hyperkorektností jako pramen vody živé. Názvy hitů jako Everyone Is Little Bit Racist/Každý je trochu rasista nebo Internet Is for Porn/Internet je na porno, myslím, hovoří za vše. V „herecké“ verzi by šlo o kontroverzní, lehce pornografický (k vidění je pikantní loutková soulož) a z etického hlediska jistě problematický titul – ovšem v provedení loutek, které dílu vdechly nadhled a grotesku, jsme byli svědky výtečné zábavy, která si nebere servítky naprosto před ničím. Loutkám zkrátka všechno projde.

Tvůrci sami přiznávají inspiraci Sezamovou ulicí – dokonce čtyři herci z původního obsazení v ní skutečně účinkovali. Avenue Q se pokouší vykreslit, jak to vypadá, když postavy obývající bezstarostný dětský svět najednou zestárnou a dospějí, stejně jako se to stává jejich malým divákům. Symptomatická je v tomto ohledu postava Garyho Colemana (nesoucí jméno skutečné americké dětské hvězdy proslavené sitcomem Diff’rent Strokes), která v inscenaci vystupuje jako správce domu – tedy úplně obyčejný člověk s relativně fádní profesí.

Hlavní hrdinové muzikálu jsou neúspěšní Newyorčané, sousedé z jedné ulice (odtud název díla), kteří se protloukají životem: Princeton, nezaměstnaný absolvent oboru anglická literatura, zkrachovalý komediální herec Brian, jeho snoubenka, terapeutka asijsko-amerického (jak se teď korektně říká) původu Christmas Eve, nerudný republikán Rob, který si odmítá přiznat, že je gay, a další hledači uplatnění i životního smyslu, které pomalu nahlodává krize středního věku. Mezi nimi žijí, tak jako v Sezamové ulici i tzv. monstra – nezadaná učitelka Kate Monster a perverzní Trekkie Monster. Drtivá většina postav je představována loutkami typu muppet, velmi zdatně voděnými fantastickými muzikálovými zpěváky, kteří to mají vlastně o to těžší, že zpívají „loutkářskými“ a tedy trochu nepřirozenými hlasy. Tři postavy vystačí s „hereckou“ interpretací ovšem do jisté míry stylizovanou, takže mezi postavami není ve výsledku žádný rozdíl – podle jakého klíče bylo určeno, kdo bude ztvárněn loutkou a kdo ne, jsem ale neobjevila.

Loutky svou výtvarnou podobou pochopitelně silně připomínají v Americe notoricky známé postavičky Sezamové ulice – tři jsou dokonce přímou aluzí na ně: spolubydlící Rod a Nicky odkazují na Berta a Ernieho, Trekkie Monster je variací na Cookie Monster. Jsou voděny odkrytě; buď jedním, nebo dvěma herci, v druhém případě pak mají živě animované ruce. Vodiči-zpěváci se s loutkami v některých situacích o charakter dělí – například pokud čte loutka dopis, čte ho i její animátorka. Občas se dokonce stává, že táž loutka – protože na jednoho zpěváka připadá více postav – může být voděna a mluvena někým jiným, nebo musí herec v dialogu sehrát obě postavy.

Po celé délce jeviště se táhne poměrně realistická dekorace zobrazující Avenue Q, tedy nepříliš prestižní adresu (ulice v amerických městech se někdy pojmenovávají podle písmen od ulice A v centru města až po Z na předměstí). Jednopatrové, poněkud zašlé domky mají otvíratelná okna a je jimi trochu vidět do interiérů. Většina scén se ovšem odehrává venku na ulici. V Avenue Q nejsou – na rozdíl třeba od zmiňovaného Lvího krále – žádné velké sbory, zvláštní efekty a velkolepá taneční čísla; ani by se ke zvolenému tématu nehodily.

Muzikál prosycený černým humorem a slovními hříčkami (za všechny například ta, že Kate touží po vlastní škole Monstersori) zobrazuje výjevy ze života, tedy víceméně permanentní vrstvení průšvihů a nezdarů. Zároveň ale naplno říká to, co si beztak všichni myslí, i když na veřejnosti tvrdí něco jiného. Mile mě překvapilo, že se publikum na této drsné sondě do života obyčejných lidí v úplně narvaném divadle nijak nepohoršovalo, ale naopak srdečně bavilo. Na druhou stranu je třeba doplnit, že existuje i korektní, tzv. „školní“ verze muzikálu, kde se nezpívá, že „Internet Is for Porn“, ale že „Social Life Is Online“ a některé songy zcela chybí…

Loutky v mainstreamu

Do třetice zmíním současný broadwayský hit, který původně vznikl v londýnském National Theatre a dnes se hraje i v New Yorku – War Horse/Válečný kůň. Inscenace vznikla roku 2007 ve spolupráci s jihoafrickým souborem Handspring Puppet Company podle knižní předlohy Michael Morpurga a v režii Marianne Elliottové a Toma Morrise (není bez zajímavosti, že po stejné látce nedávno sáhl i hollywoodský režisér Steven Spielberg, premiéra snímku se chystá na letošní Vánoce).

Příběh o přátelství mladého chlapce Alberta a koně Joeyho je vlastně poměrně jednoduchý. Na začátku je Albertovým otcem draze koupen kůň, kterého původně pořídil z opileckého hecu a jehož zištně prodá armádě na počátku první světové války. Jenže mezitím ke koni chlapec těsně přilne (mj. s ním pomůže otci vyhrát další chvastounskou sázku a přiměje jezdeckého koně po sedmidenním tréninku vyorat brázdu), uteče z domova a narukuje, aby mohl Joeyho hledat na bitevním poli. Tam se celou válku míjejí a setkají se až těsně před vyhlášením příměří ve vojenském lazaretu. Kůň je zraněný a má být zastřelen, Albert je přiotrávený plynem a dočasně oslepne. V poslední chvíli se však ti dva poznají a následuje happyend. Je to těžko uvěřitelný, sentimentální příběh a opět u mě převážilo mé cynické já, když jsem si kladla otázku, oč silnější katarzi by způsobilo, kdyby se na poslední chvíli tragickou náhodou minuli a kůň byl v přítomnosti chlapce utracen.

Inscenátoři si půdu pro závěrečnou emotivní scénu pečlivě připravují: detailně popisují různé peripetie, přesuny vojsk, ztráty, bolesti i překvapivé projevy lidskosti nepřátel a to silnými vizuálními a akustickými prostředky. Velmi působivé je použití ostrého svícení a intenzívního zvuku zbraní a ohlušujících výbuchů. Je to skličující a až „filmově“ sugestivní – utkvěla mi například scéna, v níž Joey skočí přes ostnatý drát v ostrém protisvětle přímo do publika a následuje bleskové zatmění.

Scéna je prázdná, pracuje se s náznakem. K určení času a místa a dokreslení prostředí slouží projekce v úzkém pásu nad jevištěm. O to více vyniknou loutky koní (pravděpodobně vyrobené ze dřeva) v životní velikosti animované třemi vodiči v tmavém oděvu – koně na scéně opravdu žijí a je možné dokonce je osedlat (na jejich „oživení“ se podílel choreograf Toby Sedgwick). Jejich pohyby mají animátoři (dva ukrytí uvnitř koně, jeden vně vodí hlavu) odpozorované do nejmenších detailů, včetně pohazování hlavou, ržání, mávání ocasem. Iluze živých tvorů je dokonalá. Loutková jsou v inscenaci všechna zvířata, lidské postavy představují skuteční herci. Kromě nich jsou na scéně přítomni dva muzikanti, jejichž hra na housle a harmoniku podmalovává syrový baladický zpěv.

Stejně jako u Lvího krále bych vyzvedla preciznost a propracovanost scén. Inscenace má poměrně rychlé tempo, plynulé změny podmanivých obrazů a udržuje diváky v napětí (navzdory velmi účelovým dějovým náhodám předlohy). Humoru je poskrovnu a je dáván po malých špetkách jen jako koření – hlavní chutí je doslova koňská dávka patosu. War Horse ale určitě nadchne všechny, kteří v loutkovém divadle rádi objevují hranice možného, a troufám si říci, že krásné, elegantní koně v provedení Handspring Puppet Company jen tak něco nepřekoná.

Všechny tři inscenace skýtaly opravdu velký zážitek, jevištní provedení příběhů bylo ve všech ohledech mistrovské. Na závěr tedy lze konstatovat, že se škála amerického loutkářství (z toho, co jsem měla možnost vidět) rozpíná od nepříliš ambiciózních produkcí malých souborů, o nichž byla řeč v minulém Loutkáři, přes sporadické inscenace pro dospělé (viz např. Loutkář 2/2011 s. 80 a násl.), až po občasné velkorozpočtové, nákladně propagované show, kam stojí vstupenky běžně kolem 100 dolarů a které jsou vyprodané měsíce dopředu.

Loutkář 5/2011, s. 326–328.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.