Loutkar.online

Kroflin, Livija: Existují loutky v chorvatských loutkových divadlech?

Existují loutky v chorvatských loutkových divadlech?

Je pilot na palubě? Jsou loutky v loutkových divadlech?

Trochu se divím sama sobě – asi jako se podivuje Hamlet Prvnímu herci:

Protože čím je pro mne loutka či

čím jsem loutce já, že tak pro ni pláči!

(Parafráze Hamleta: Čím je Hekuba jemu, že tak pro ni pláče?)

Ano, mně se chce skutečně plakat. Chce se mi plakat, když vidím na loutkářském festivalu představení, které nemá s loutkovým absolutně nic společného. Chce se mi plakat, když divadlo, které se nazývá loutkové, má na repertoáru taneční, činoherní a nevím, jaké ještě inscenace, jenom ne loutkářské. Chce se mi plakat, když na oceňované a ceněné akademii se může stát, že studenti loutkářství se v průběhu celého studia mohou nesetkat s loutkou, vůbec ji nevzít do ruky. A celá se třesu, když v inscenaci – označované jako loutková – se herci na začátku objeví s loutkami a pak se rozhodnou, že je mnohem lepší odehrát představení bez loutek, a tak je odloží (jejichž výroba stála práci i peníze) a zahrají muzikál živě. Bez loutek. To se skutečně stalo v jednom chorvatském loutkovém divadle. Vždyť režisérka byla známá muzikálová herečka. Ona za to nemůže, ona jen zrežírovala – a dobře – muzikálové představení. Bez loutek.

Po tomto krátkém úvodu, plném metaforických slz, chci podat krátký přehled o situaci v současném chorvatském loutkářství na základě zhlédnutých představení a údaji o repertoáru v období let 2005–2009 podle bulletinů Chorvatského centra UNIMA.

Hned na začátku musím konstatovat, že loutky v chorvatském loutkářství ještě existují. Jsou to především figurativní loutky, představující osoby nebo zvířata s lidskými vlastnostmi. Ale vznikají i inscenace s improvizovanými loutkami, jako např. v Lese Striborových LD z Rijeky, kde herci tvoří loutky z použitých předmětů. Škoda, že se v tom pokusu nešlo dál.

Z loutkářských technik jsou nejčastěji využívány maňásky (ruční loutky) a javajky, animované zespodu a také stolní loutky, které animátor ovládá ze strany. Nemohu se zbavit dojmu, že se tyto loutky využívají nejčastěji, protože se nejvíce podobají živému herci a že se i technika ovládání zdá být lehčí a snadnější. Výsledkem jsou loutky, kterým visí nohy jako mrtvé a nekontrolované, a tyto loutky sotva chodí a potkávají se, často vyžadují pomoc ještě jednoho páru rukou na vedení noh. V záhřebském LD, které často používá tuto techniku (stejně jako ve splitském) se objevily i inscenace využívané japonskou techniku loutek kuruma ninjo (loutky bunraku), které do Chorvatska uvedl Zlatko Bourek. Splitské divadlo, které uchovávalo marionetářskou tradici i v době, kdy ostatní loutková divadla začala používat javajky, ještě dodnes někdy uvede marionetářskou inscenaci. A Zvonko Festini, např. v inscenaci Sanak, uvedené v Divadle dětí Branka Mihaljevića v Osijeku, využil i černé divadlo.

Chorvatská LD (kromě Dětského divadla v Osijeku) mají své domácí scénografy. V Záhřebu Vesna Balabanić a Gordana Krebelj, v Zadaru Mojmir Mihatov, v Rijece se stále více prosazuje Luči Vidanović, zatímco „výtvarno“ splitského LD už od 60. let ovládá Ivica Tolić, rozhodně nejlepší chorvatský technolog. Tito výtvarníci často hostují i v jiných divadlech, zvláště Vesna Balabanić, Gordana Krebelj a Mojmir Mihatov. Jejich rukopis je výrazný, osobitý a rozpoznatelný, což je dělá velkými umělci, ale trochu na úkor specifické poetiky a dramaturgie každé jednotlivé inscenace. Zemřelý Branko Stojaković naproti tomu dokázal přizpůsobit svůj styl dramaturgii a režijní koncepci konkrétní inscenace.

Kromě těchto „specialistů“ s LD spolupracují i neloutkářští výtvarníci, sice dobří, ale kteří neznají specifiku loutky a neumějí ji využívat, jejich loutky jsou těžké, neovladatelné a lze jich využít spíše jako rekvizitu, jako znak (např. plošná loutka, s níž je vyprávěna pohádka, ale loutka je přenášena jen z jedné strany na druhou).

Inscenace většinou režírují činoherní režiséři, kteří loutce berou její raison d´etre. Pro nedostatek kvalifikovaných loutkářských režisérů, scénografů a technologů jsou často přizváváni hostující umělci. Často jsou hosty Bulhaři, Slováci, Rusové, Češi, Poláci (Vladimír Predmerský, Eva Farkašová, Miroslav Duša, Tereza Mojžíšová, Miroslav Trejtnar, Žena a Petr Pašovi, Silva Bačvarová, Vasil Rokomanov, Michaela Homolová, Barbora Jakubková, Ludmila Fedorova, Aleksandra Zubova, Vladimír Zajíc, Martina a Roman Markovi, Kristian Kobylka, Slavčo Malenov…) Někdy, aby se ušetřily finance i čas, objedná se inscenace již vytvořená v domácím divadle a v Chorvatsku se vytvoří její kopie.

Loutky tedy hrají v chorvatských divadlech. Rozpětí loutkářských technik (sice malé, ale přece jen rozpětí) existuje. Ale zároveň: neexistuje skutečně loutkářské myšlení, hledání, skutečný zájem o specifiku loutky. Hovořím samozřejmě obecně. Ale je velmi pociťován nedostatek vzdělaných loutkářských režisérů, scénografů i technologů.

Zájem o loutkářství trvá. V Chorvatsku existují 4 stálá profesionální loutková divadla – Městské divadlo Rijeka, Městské LD Split, LD Zadar, Záhřebské LD – a do této skupiny je většinou začleňováno i Divadlo dětí Branka Mihaljevića v Osijeku, které název „loutkové“ sice v názvu nemá, ale na repertoáru má stále i několik loutkářských inscenací. Kromě toho se několik loutkářských inscenací může objevit i v repertoáru činoherních divadel a existuje i několik profesionálních a též několik amatérských skupin. Je zajímavé, že stále existuje Loutkářské studio Kvak, založené v r. 1974 jako amatérská skupina pod vedením Vlasty Pokrivky, která je nejen v Chorvatsku, ale i v zahraničí známá svými nápaditými loutkami z tykví. V Samoboru u Záhřebu pracuje Amatérské LD Lutonjica Toporko, které vede pedagožka Mirjana Jelašac. Divadlo se od svého začátku v r. 1982 nazývá amatérským, ale Mirjana Jelašac se snad nejvíce snaží využít specifiku loutek a experimentovat s různými typy loutek, které sama vymýšlí a realizuje.

Kromě divadel je loutkářství přítomno na festivalech. Nejstarším chorvatským festivalem je Mezinárodní festival dítěte v Šibeniku, který letos oslavil již 50. výročí. Kromě činohry a hudebních programů třetinu programu zaujímají loutková představení, vždyť by nikoho nenapadlo dělat dětský festival bez loutek!

Tak tomu bylo od začátku a je tomu tak až dodnes. Největší, nejznámější a nejstarší loutkářský festival (do půl století mu zbývá 7 let) je záhřebský PIF (mezinárodní festival LD). Chorvatsko se ještě schází na národním festivalu SLUK jako bienále, nejčastěji v Osijeku. A objevily se i nové mladé festivaly: od 1996 každoročně Revue LD v Rijece a Vukovarské kulturní jaro (na území Vukovarsko-Srijemského kraje).

Právě festivaly poukazují na popularitu loutky. Dobré, zajímavé inscenace jsou vždy odměněny potleskem publika i chválou kritiky. Je zajímavé pozorovat, jak i tradiční typy – ale jen v provedení talentovaných loutkářů – jako Pulcinella nebo Punch mohou získat pochvalu jak obecenstva, tak kritiky. Na loňském PIF-u LD Ljubljana předvedlo inscenaci Doktor Faust, kterou připravil v roce 1938 Milan Klemenčič a kterou obnovili roku 1982 Jelena Sitar a Igor Cvetko. Od té doby se představení hraje jak na domácí scéně, tak v celém světě. Šarmantní inscenace, hraná miniaturními 10 cm velkými marionetami na barokním jevišti velikosti menšího televizoru, pravidelně učaruje publiku i kritice, což se stalo i v Záhřebu.

Každoročně se na některém z festivalů objeví inscenace, kterou publikum přijme s nadšením pro herecké mistrovství, smysl pro specifičnost tohoto média a zaujetí jím, ať už se jedná o tradiční představení nebo o experiment, o paravánové představení nebo o souhru herce s loutkou na jevišti. Škoda, že takové inscenace nemají příliš velký vliv na chorvatské loutkářství. Jejich vliv se většinou projeví jen v osamoceném činu jednoho režiséra či scénografa.

Loutkářství v Chorvatsku v současnosti jako by bylo ve stavu hibernace. Žije, dýchá, existuje, občas se probudí, ale pak opět upadne do svého zimního spánku. Přesto se něco mění. I když se některé akademie již unavily loutkou, v Osijeku před 7 lety vznikla nová akademie se studiem loutkářství, a to je první a zatím jediná loutkářská škola v Chorvatsku. V ní se studenti seznamují se specifikou loutkářského umění, učí se vážit si loutky a věřit jí (jak s oblibou říkal Edi Majaron, profesor na osijecké akademii), učí se základním loutkářským technikám a učí se hledání. Učí se rozpoznat dobré loutkové divadlo od šmíry, zajímat se hlouběji o loutku. Začínají chápat, že loutka je mnohem víc, než si doposud mysleli, nebo někdy viděli. I když se po studiu někteří rozhodnou pro činoherní herectví (specifika studia v Osijeku je, že se zde studuje dohromady herectví i loutkoherectví), jsou i tací, kteří se nakonec vědomě rozhodnou pro loutkoherectví. Z akademie již vyšli někteří významní mladí talentovaní loutkáři, kteří zde získali dobré základy pro další zájem o tento obor. Již získali i několik cen. Úroveň animace rozhodně vzrostla. To je naděje chorvatského loutkářství. Ještě se stále bolestně pociťuje nedostatek loutkářských specializovaných režisérů, výtvarníků i technologů. Jestliže se akademii podaří otevřít i tyto dva další studijní obory, budou splněny základní předpoklady k novému rozvoji chorvatského loutkářství.

Livija Kroflin

Přeložil Karel Makonj

Foto: Michal Drtina

Příspěvek ze semináře „Problémy současného českého loutkového divadla v evropském kontextu“, DAMU Praha, 5. 11. 2010.

Loutkář 5/2011, s. 319–320.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.