Balogh, Géza: Dvě režisérské generace maďarského loutkového divadla

Na přelomu tisíciletí vznikla v historii maďarského loutkového divadla nová situace. Objevila se nová generace, která studovala loutkoherecké řemeslo a loutkovou režii na uměleckých univerzitách v různých zemích. Tato generace má na loutkářské umění jiný názor než generace před nimi, dnešní padesátníci, kteří o dvě desetiletí dříve, obdařeni mimořádným talentem a odvahou, zrušili hegemonii někdejšího Státního loutkového divadla a vytvořili vlastní poetický ideál loutkového divadla, založený na metafoře a alegorii. Vztah třicátníků k literárním předobrazům je tentýž jaký mají stejně staří činoherní režiséři ke klasikům: „neslouží“ autorovi, jejich vztah k literatuře není určován „ctěním“ textu, nýbrž hledáním současných souvislostí jejich témat. Konkrétněji: za účel představení nepovažují vyprávění (nebo pokud ano, dělají to jinak, odlišně od obvyklého), mnohem spíše usilují o zinscenování vlastních vizí.

Čtyři osobité maďarské inscenace z nedávné minulosti jsou Šibeniční písně (Bitódalok) Loutkového divadla Budapešť (Budapest Bábszínház), Revue Katy Kádárové (Kádár Kata Revü) Loutkového divadla Železný kohout (Vaskakas Bábszínház) z Győru, inscenace „Z pěn se zástup stínů zved…“ („Kél egy-egy árnyék…“) Loutkového divadla Cikáda (Kabóca Bábszínház) z Veszprému a Bohatýr Jan (52) (János vitéz /52/) Loutkového divadla Pohádkový krám (Mesebolt Bábszínház) ze Szombathelye. První tři hry zinscenovali představitelé nové generace. Jejich společným jmenovatelem je poetická předloha, smrt jako ústřední téma, střihový charakter koláže básní, ale i nové pojetí animace.

Představení pro dospělé v podání Loutkového divadla Budapešť je postaveno na cyklu básní Christiana Morgensterna. Tři protagonisté šeptají, syčí, vyfukují, vřeští a zpívají dvacet veršů nonsensové poezie z bizarně-groteskního svazku mystického básníka. Ale ve skutečnosti je jich šest. Každý z herců má svého dvojníka v životní velikosti v podobě oběšeného hadrového panáka. Možná že nikdy nežili, možná že zemřeli právě teď. Herci a loutky existují v dusivé symbióze na hranici mezi životem a smrtí, která je tenká jako ostří nože. S hadrovými panáky lze provádět cokoliv: rozmontovat je a znovu složit, vyměňovat jim končetiny. Což nám ještě víc přibližuje hrůzostrašnou náladu veršů.

Inscenace je jako veselé kabaretní představení. Nesmírně zábavná. Odehrává se na poněkud zastaralé, ošoupané scéně. Na ní zpívají, tančí a umírají tři herci. Poetika inscenace je formulovaná básní Šibeniční vrch, jejich osud se ale nakonec naplňuje v elegické náladě básně Houpací křeslo na opuštěných jezerech. Festivaloví diváci na konci představení tleskali úlevou. Třeba to podobenství přece jen nebylo o nich. Režisér inscenace András Veres získal vysokoškolský diplom v roce 2006 v Białystoku. Od té doby režíroval v řadě maďarských a v několika polských loutkových divadlech.

Další inscenace pro dospělé, Revue Katy Kádárové (Kata Kádárová je sikulská lidová balada. Předmětem je tragická láska nevolnické dívky a statkáře. První zpracování v maďarštině pochází z roku 1578, pozn. překl.), si rovněž vypůjčuje kabaretní atributy. Když nic netuše zaujmeme svá místa v hledišti, přivítá nás světový hit z muzikálu Kabaret. Ještě nevíme, že spolu s aktéry i my čekáme na Cháronovu loďku. Jsme mrtví? Nebo budeme jen pozorovateli tragických osudů jiných? Sužováni pochybnostmi sledujeme představení v podání sedmi hereček. Jejich pravá totožnost je nejasná. Možná, že hrají role. Role konferenciérky, služky, primadony, druhé dámy (alternantky), divy, barmanky a kabaretní zpěvačky. Občas jako neohrožené provazochodkyně balancují nad závratnou propastí. Postupně v nás sílí podezření, že se jen maskují, protože ve skutečnosti jsou to opravdové hrdinky bulharských, srbských, cikánských, sikulských a anglosaských lidových balad, které zde předvádějí formou ohromující osobní výpovědi. Pak už ovšem překročily hranici mezi životem a smrtí a čekají na trest za své strašlivé hříchy. Nemilosrdná hra o ženské duši s tancem a zpěvem. Režíroval ji Gábor Tengely, který absolvoval na oboru loutkoherectví budapešťské Divadelní a filmové akademie v roce 2004. Od té doby pravidelně působí i jako režisér.

„Z pěn se zástup stínů zved…“ je koláž z balad Jánose Aranye (1817–1882; vedle Sándora Petőfiho největší postava maďarské poezie 19. století, pozn. překl.) Název v uvozovkách odkazuje na verš z básně K otevření mostu, jež rámuje celou kompozici. Na scéně se před půlkruhovou sněhobílou stěnou objeví marioneta. Při počátečních verších básně K otevření mostu se zvedne, herci jí přeříznou provázky, strčí ji do zkumavky a vytáhnou do výšky. Společná metafora zrození a smrti. Sebevrah z básně K otevření mostu sleduje kompozici předvádějící osudy tragických postav z básní Plavovlasá Panka, Šičky, Sirotek, Paní Agnes a Waleští bardi. Rozebrané svítící plexisklové končetiny Plavovlasé Panky, vytrhávání vlasů loutce v Paní Agnes či klaunské tváře Waleských bardů s červenými nosy nejsou ilustracemi k básním; nabízejí volné asociace k několika Aranyovým baladám. Počítají s divákovou sečtělostí, promlouvají k těm, kteří uvedená díla sami dobře znají. Není jisté, že to lze očekávat u všech zvolených básní. Jakož není ani jisté, že ve změti různorodých vizuálních a akustických efektů dokáže divák vždy přesně sledovat původní události. Inscenace se vyznačuje podivnou dvojakostí: červenobílé ladění hracího prostoru, kostýmů i předmětů evokuje sterilní chlad nemocniční chirurgie, zatímco vášnivý způsob přednesu balad, přísná kompozice společné recitace a agresivita řvoucí technohudby tvoří ze dvou stran kontrapunkt tomuto zvláštnímu putování po onom světě. Režisérka inscenace Ágnes Kuthy studovala loutkovou režii na berlínské Divadelní akademii.

Inscenaci Bohatýr Jan (52) v podání Loutkového divadla Mesebolt nejlépe ilustruje názorové rozdíly i vzájemný vliv mladší a střední generace. Inscenace vypráví příběh, ale tento příběh – přestože každá věta, která zde zazní, pochází z Petőfiho epické básně – se s původními situacemi potkává jen v určitých bodech.

Číslo uvedené po titulu v závorce znamená, že se nejedná o jevištní podobu maďarskému publiku dobře známého příběhu, a poukazuje na to, že hlavnímu hrdinovi je 52 let. Na začátku představení Iluška, která už dosáhla středního věku, leží na smrtelné posteli. Nit jejího osudu namotávají tajemné maskované postavy (sudičky?). Vejde vysloužilý voják. Obejme svou dávnou lásku, pomalu spolu vzpomínají na někdejší společná dostaveníčka u potoka a pozdější vynucené odloučení. Události se teď namísto pohádky opakují ve skutečnosti. Jancsi se znovu vydává na cestu, ale jeho láska jej všude provází. V loupežnickém doupěti, na dvoře francouzského krále, na hvězdném nebi i na širém moři, na jehož protějším břehu jej čeká Země víl, možná smrt.

Inscenaci Meseboltu rovněž nechybí provokativní záměr. Ten, kdo chce vidět původní pohádku, udělá líp, když sáhne na poličku pro Petőfiho svazek. Dvojí hra, která paralelně existuje a vzájemně se doplňuje v jevištní realitě a v rovině pohádky (loutkohry), se nespokojí s tradičním ztvárněním příběhu. Nabízí i něco navíc, něco, co dokáže v některých opravdu poetických a dojemných momentech vystoupat do výšin básnického eposu. Inscenaci režíroval výrazný představitel střední generace Géza Kovács.

Maďarské loutkové divadlo zachovávalo klasické tradice o dobrých deset let déle než ostatní evropské země. Paravánu se doopravdy zbavilo až koncem osmdesátých let, kdy se také rozešlo s uzavřenými formami iluzivního divadla. Patrně tato okolnost hraje roli v tom, že jak zásadní osobnosti střední generace, tak nejmladší tvůrci se velkým obloukem vyhýbají všemu, co připomíná dřívější tradici. Dokonce ani v uvozovkách, ani v ironickém duchu žádný z nich nevytvoří inscenaci, která by zpracovávala nějaký kus pohádkové literatury v duchu původního díla, dle pravidel klasické loutkové dramaturgie. S loutkami a herci, cudně se skrývajícími před zvědavými zraky diváka.

Géza Balogh

Přeložila Tatiana Dimitrová

Příspěvek ze semináře „Problémy současného českého loutkového divadla v evropském kontextu“, DAMU Praha, 5. 11. 2010.

Loutkář 5/2011, s. 318–319.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.