Josephová-Luňáková, Blanka: Divadlo Alfa v Jeruzalémě

„Cože? Naše plzeňská Alfa pojede s představením Tři mušketýři na festival do Jeruzaléma? Kdy? 16. – 21. srpna? Tak to mě podrž“, řekla jsem si, ale obratem jsem zmalomyslněla: čistého času čtyři dny se závazkem pěti představení – co asi za tak krátkou dobu stačíme vidět? A třeba budeme bydlet a hrát daleko od starého města… A třeba jsou svatá místa dostupná pouze v turisticky organizovaných skupinách „napravo vidíte a nalevo vidíte“… A třeba…

Rozhodla jsem se, že radši nebudu nic očekávat a pokorně přijmu, co přijde. Tím větší zážitky následovaly.

Únava z nočního letu neměla šanci vyhrát. Stačilo pár minut chůze a všechno bylo tu: hora Olivetská, Getsemany, jeskyně, kde se učili apoštolové, obávaná Antoniova tvrz a Křížová cesta bolesti – poslední cesta člověka, ať už nazývaného Bohem v lidském těle nebo Mesiášem nebo prorokem nebo bódhisattvou či avatárem. Nikde žádná natažená páska, za kterou se nesmí, všechno osobní. Na dotek. Emoce. Chvění. A když nic jiného, tak převelká úcta. Pro každého něco, poutníci všeho druhu si přijdou na své. Mnohé přivádí víra, jiné cestovatelská vášeň, další zase zaujetí pro historii.

Nechte maličkých přijíti ke mně… Přímo u Kristova hrobu malá holčička pociťuje závažnost chvíle, vidí zapálené svíčky a několikrát se pokusí zanotovat Happy Birthday.

Na Golgotě se setkává hned šest křesťanských církví: katolická, arménská, řecká pravoslavná, syrská pravoslavná, koptská a etiopská. V pátek odpoledne následuji dvě různá procesí směřující k Božímu hrobu. Kněz i pop slouží bohoslužby, všichni pějí přes sebe a vzájemně si nepřekážejí. Aspoň tak v to ve své naivitě doufám.

Chci se ještě znovu podívat ke Zdi nářků, ale už cestou tržištěm tuším, že má dnešní návštěva bude výjimečná. Úzkou svažující se kamennou uličkou spěchá velké množství Židů. Berou to kvapem. Vyfešákovali se. Bílé punčochy, lesklé dlouhé kabáty z černého saténu nebo delší saka, zářící bílé košile, na hlavách sváteční jarmulky nebo klobouky, staří otcové rodin okrouhlé beranice, pejzy ve spěchu vlají… Za chvíli se setmí a začne šábes. Vojáci u vchodu se svými rentgeny pro zavazadla rezignovali. Takové davy nestíhají kontrolovat. No nazdar, bleskne mi hlavou, stačil by jeden šílenec a – vojáci se samopaly a kontejnery na bomby rozestavěné tu a tam by v tu chvíli asi moc nezmohli.

Dvůr před Zdí během několika minut zčernal klobouky a kaftany, zbělel košilemi a svátečními přehozy. Hlava na hlavě – vlevo muži, vpravo cudné ženy, zakrytá temena, schovaná ramena, vytleskávání, tance, recitování modliteb.

Jen tak stát nahoře na schodech a nechat se tím vším prolnout, vstřebat hluboko do vědomí a dokázat to vyšťourat v časech hubených…

Ať jdu, kam jdu, procházím tržištěm: „Hello madam, where are you from?“ „Vous parlez francais?“ „Welcome! Welcome!“ „Je vous fais un prix…“ „Come in…“ „Just looking! Just watching!“ Krásní snědí kluci mě berou kolem ramen a vedou do krámků, škoda, že je zajímají jen moje šekely, eura nebo dolary, tady totiž ani nemusíte měnit. Jen s českou korunou toho moc nepořídíte. Smlouvá se, obchodník končí s výrazem mučedníka, aby dal najevo, jak moc se obětoval pro zákazníka, ale stejně je jasné, že na vás, potvora, pěkně vydělal.

Abych nezapomněla, proč jsme sem vlastně přijeli: díky Ministerstvu kultury a Českému centru, institucím, jež nám velkoryse zaplatily celou cestu, jsme na jeruzalémském mezinárodním loutkovém festivalu mohli odehrát pět představení Tří mušketýrů. Titulky v hebrejštině nám pouštěla milá slečna Dorita, která mluvila bezvadně česky a se kterou jsme se okamžitě a rádi spřátelili. Nic jsme nezvorali a na konci zvolali hebrejsky „Jeden za všechny, všichni za jednoho“.

Diváci tleskali, volali bravo – a já ještě dneska někde uvnitř volám tišeji než tiše: Bravo! Bravo, Jeruzaléme! Děkuji!!!

Loutkář 5/2011, s. 309.