Malíková, Nina: Blahopřejeme

Milý Mílo,

při narozeninových vinších si většinou člověk vzpomíná, kdy se s jubilantem sešel poprvé. Nevím, jak jsou na tom v tvém případě ostatní, ale já to nemohu z paměti odpovědně vydolovat. Jako bychom se znali odjakživa, i když nejsme spolužáci a jen jsme si nepřímo předávali štafetu v dramaturgickém křesle v Hradci Králové. Ale pak už to vím jistě – překrásná představení v Besedě s tvým komentářem pro naši dramaturgickou sešlost, která se tehdy přišla do Hradce trochu nadýchnout svobodnějšího ducha, tvoje působení v DRAKu, kterému jsi ve své dramaturgické práci vtiskl nezapomenutelnou podobu. (I když právě tvůj dramaturgický přínos a jeho zhodnocení mi ve všech publikacích o této době od autorů proklatě chybí. Přikládám to tomu, že jsi byl většinou jejich iniciátorem a editorem a jako vždy tě bavilo víc dávat materiál dohromady, než se nechat patřičně celebrovat). Vybavuji si také, jak jsi mě seznámil s Grossmanem a později kolegiálně a nesobecky upozornil i na všechna úskalí spolupráce s ním. A pak taky budování Katedry alternativního a loutkového divadla a tvoje až otcovská péče o všechny absolventy zejména režijně-dramaturgického oboru, sledování jejich práce, omylů, hledání. Kolikráte jsem obdivovala na jaké performance a v jakých rozmanitých lokalitách sis našel čas a posléze i příležitost organizátorům k jejich práci něco říci. Tady jsem si vzpomněla několikrát na Erika Kolára, jehož zájem o studenty, schopnost empatie i osobní účasti jako by byly v tvém případě jakousi jeho zvláštní reinkarnací. Ale to se dostávám do oblasti spekulací, které nemáš rád.

Mílo, těším se, že tvůj potutelný úsměv (někdy jen pod vousy) a radost, když se věc podaří, nás bude provázet ještě dlouho. Nebo tak dlouho, pokud budeš ty sám chtít. Ale na oslavě svých narozenin v galerii AMU jsi před svědky slíbil, že to v žádném případě hned tak nevzdáš. Živijó!

Proč nemám ráda buchty (a některé loutky) a naopak proč mám ráda Buchty a loutky

Pokud jste se dali nachytat titulkem, tak vás asi zklamu. Proč nemám ráda buchty, je docela snadno vysvětlitelné tím, že si je už léta musím z ryze osobních důvodů odpírat, a některé loutky proto, že si jich v posledních letech dopřávám naopak někdy až až… To všechno ale vůbec neplatí pro Buchty a loutky, které si nejen nemusím odpírat, ale naopak si jich chci svobodně dopřávat podle libosti. Tím jsem trochu vysvětlila vztah k buchtám a loutkám a pro ty, kteří chtějí číst dále, začnu od začátku:

Prolog – Vzkaz ve vrátnici

Byla jsem pedagogem ročníku, ve kterém studoval Marek Bečka. Jednoho dne jsem měla na vrátnici v Divadelním ústavu otevřenou zásilku s titulní stranou, na které byla fotka Dustina Hoffmana jako Tootsi doplněná nalepenými srdíčky. Mé beztak chatrné pověsti pedagoga to u kolegů v ústavu sice příliš neposloužilo (nemluvě o tom, že můj muž na celý ročník, který mi posílá veřejně takováhle psaníčka, na dlouhou dobu zanevřel), ale už do smrti mi zůstane v paměti odpověď před celým ročníkem káraného Marka, který na můj dotaz „Cože tím vším myslel?“, odpověděl: „Připadala jste nám nějaká vážná, tak jsme vás chtěli trochu rozveselit.“ Chci ještě dodat, že inkriminovaná zásilka obsahovala přehled oblíbených knižních titulů, které by možná chtěli posluchači někdy v budoucnu inscenovat, nebo ke kterým mají nějaký bližší citový vztah. Jsem přesvědčená o tom, že mezi nimi byl i Twainův „Tajemný cizinec“.

Chebská anabáze

Sešel se rok s rokem a několik absolventů loutkářské katedry se i s Markem Bečkou se najednou ocitlo na výspě českého divadelnictví (a loutkářství obzvlášť), ve vzdáleném Chebu, kde profesionální loutkové divadlo ani soubor do té doby nikdy nebylo. Zajímalo mě, co dělají, a tak jsem možná jediná, kdo tam tehdy viděl jejich první premiéru Císařových nových šatů a s překvapením mapoval jejich nové působiště, podmínky i elán. O pár měsíců později mě do té doby zcela neznámý soubor Buchty a loutky (podtrhuji, že svůj název odvodil od náhodně přečteného článku o Peteru Schumannovi v Loutkáři!) zcela zaskočil, ba spíše by se asi hodilo říci šokoval, na Skupově Plzni. Jejich Tajemný cizinec působil na hladině poklidného českého „posametového“ loutkářského rybníka jako závan svěžího větru. Vyzpovídala jsem se z tohoto překvapivého zážitku obšírnějším článkem a od té doby mě sledování jejich úspěchů i klopýtnutí nepustilo.

Co nesemlel Mlýn

Jezdila jsem pak za nimi do centra ve Mlýně, kam se z Chebu přestěhovali (nezapomenu na jedno z prvních představení – na Dřevěný nožíček, kde mi byl záhadou už samotný titul) i na bližší štace – třeba do Divadla v Řeznické, kde občas hostovali a kde k mým největším zážitkům dodnes patří jejich představení Urbilda, které pro mne bylo kvintesencí jejich stylu, který už v té době (a čím dále tím více) začal ovlivňovat i mladší nezávislé soubory a amatéry – což je ostatně patrné dodnes.

Švandovo divadlo a konec švandy

Po dlouhých kočováních a hostovačkách, kdy souboru sice chybělo stálé sídlo, ale přesto obsazoval na oficiálních loutkářských přehlídkách přední místa, došlo přece jen ke slibné symbióze se Švandovým divadlem. Nezávislá závislost, závislá nezávislost, střecha (později dokonce i vlastní stan) nad hlavou, ale také starost o pravidelný provoz a obživu. Ta tam byla léta improvizací a chebských hledání. Začala jsem sledovat i jejich pokus o „zeserioznění“ – v repertoárových titulech i ve způsobu hry, kde sice stále ještě dominovala hravost, ale už se s novými členy souboru o slovo hlásily i jiné prvky, které jako by chtěly vytěžit ze zavedené poetiky, ale zároveň se pokusit přece jen vyšlápnout k divadelní i lidské dospělosti. Pomsta, Gilgameš, Rocky IX, Tibet – Tajemství červené krabičky, Baryk, koketování s divadelně-hudebními koncerty – nové výtvarné pojetí, pokus o vážnější herectví, které se lámalo o zavedený styl, nezávaznost, improvizaci a někdy i prostou lehkomyslnost. Někdy jsem přestala zpracování známých témat rozumět, někdy mi připadaly příliš lehkomyslně odbyté, někdy jsem vztyčovala protektorský ukazovák s výtkou absence dramaturgie… Ale nikdy mě jejich představení nepřestala provokovat a nikdy se mi jejich styl, který je už nezaměnitelný, nepřejedl.

Epilog – Vzkaz do vrátnice

Tak, moje milé Buchty a loutky, máte dvacítku na krku a vypadá to, že vám možná dochází i zásoba vašich odložených dětských hraček dobře po léta využívaných ve vašich inscenacích. Abyste se nezačali najednou brát moc dospěle a vážně a vzpomněli si na své nepřekonatelné provokace, strašně ráda vám pošlu svou fotku v brýlích a s nalepenými srdíčky. Snad vám ji ve vrátnici ve Švandově divadle předají.

Loutkář 5/2011, s. 302.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.