jn: Zemřeli

Za paní Zdeňkou Popovou

Nekrology bývají vznešené a smutné, plné vzletných slov ozařujících zesnulého gloriolou jedinečnosti a tragické nenahraditelnosti. Já ale vidím pořád spíš Kašpárka (toho miláčka olomouckých dětských diváků, v červenobílých šatičkách s pruhovanými punčoškami a rozdováděnými rolničkami, jak vyšel z fantazie Vojtěch Cinybulka), poskakujícího veselo po scéně na dlouhých nitích, jejichž vahadlem vládne ruka zkušené loutkářky-marionetářky. Nebo Jiříka, jak leze na strom k hnízdu krkavčat. Nebo Bajaju na koni v boji s drakem, prince prosekávajícího se růžovým trním Růženčina zámku. Popelku v důvěrném hovoru s holoubky nebo v tanci s princem. A v neposlední řadě rozpustilého Broučka padajícího ze střechy od komína, z něhož se valí kouř, protože maminka dole vaří zelnou polívčičku… A mohla bych k nim přidat mnoho dalších za ta léta – Malou čarodějnici, Ježibabu z Perníkové chaloupky, Mauglího, čaroděje Mizru z Kalifa-čápem, sultána Solimána, statečnou princeznu Máňu nebo kralevice s koněm Zlatohřívákem. To všechno jsou představy při rozloučení s paní Zdeňkou Popovou, dlouholetou členku Kašpárkovy říše a věrnou spolupracovnicí principála a manžela Zdarka Popa, za nímž odešla do loutkářského nebe 18. května 2011, ve věku 85 let.

Oba začínali v sokolském loutkovém divadle v Přerově. Jejich vzpomínky se často točily kolem chvil, kdy na vodící lávce vedle sebe vodili Broučka a Berušku. Tam někde začalo jejich životní partnerství, spojení na celý život mezi nimi a loutkovým divadlem. Do Olomouce přišli v padesátých letech a zakotvili v Kašpárkově říši. Do souboru přivedli i své dvě děti, dceru Helenu a syna Aleše, později i Alešovy syny Tomáše a Matěje. Paní Zdeňka se brzy stala nejlepší vodičkou loutek, proto i spousta titulních a hlavních rolí. Pracovala v Moravských tiskařských závodech jako dělnice a expedientka, ale v loutkovém divadle ji její původní profese švadleny přivedla také do role nápadité kostýmní výtvarnice a zručné realizátorky všech těch plášťů, sukýnek, blůziček, košilek, cárů čarodějnic, královských rouch a brouččích vestiček. Se svým mužem s loutkovým divadlem prožívala radosti i starosti a vůbec všechny chvíle, ty úspěšné i náročné i ty prosté a lidské – od přehlídkové reprezentace až po chlebíčky a jednohubky na stole v klubovně.

Byla členkou SAL SČDO, o její záslužné činnosti svědčí Zlatý odznak Josefa Skupy, Matěje Kopeckého i Josefa Kajetána Tyla. A svědčí o ní i vzpomínky všech přátel a známých, loutkářů a spolupracovníků. Svědčí o ní hluboká stopa, která zůstává v Kašpárkově říši.

Loutkář 5/2011, s. 302.