Bábkarská Bystrica Tour 2018

Lešková-Dolenská, Kateřina: Zakonzervované divadlo

Americká národní přehlídka je koncipována jako bienále, a tak by se dalo očekávat, že na ní bude k vidění reprezentativní vzorek tvorby, opravdu to nejlepší z nejlepšího, vše pečlivě vybrané dramaturgickou radou. Po zhlédnutí 16 festivalových představení jsem nabyla dojmu, že jestli tohle má být to nejzajímavější, co se ve Spojených státech za poslední dva roky urodilo, jak proboha vypadá ten zbytek?

Jelikož jsem ale o kritériích výběru účastníků, natož o někom za tento výběr zodpovědným, nenašla nikde ani zmínku, a protože všechny produkce spadaly do rozměru „jedna hodina bez přestávky“ a byly víceméně komorní, bylo jasné, že u pořadatelů rozhodovala spíše formální než obsahová stránka inscenací. Na druhou stranu je třeba dodat, že všechny zúčastněné produkce byly nezpochybnitelně loutkové, nezřídka iluzivní. Což u nás na loutkářských festivalech není ani zdaleka pravidlem; ovšem, jak se ukázalo, nemusí to být vždycky ku prospěchu věci.

Doběla rozžhavená Atlanta

Pro pořádek několik technických údajů: jubilejní 75. ročník festivalu, pořádaného sdružením Puppeteers of America, se letos konal ve dnech 12. – 17. července ve zcela rozkopaném univerzitním kampusu Georgia Institute of Technology, do něhož pražilo nemilosrdné jižanské slunce. V programu se objevilo celkem devatenáct inscenací a komponovaných večerů z produkce osmnácti souborů (místní The Center for Puppetry Arts hrálo dvakrát). Dopoledne běžel blok workshopů, odpoledne a večer byla představení. K vidění byla výstava loutek, promítaly se filmy, konala se setkání loutkářských organizací či prohlídka místního muzea Center for Puppetry Arts, které má mj. rozsáhlou sbírku loutek Jima Hensona.

Když jsem první den bloudila mezi bagry a dlouze hledala dvě hlavní festivalové budovy, došlo mi, že je tato přehlídka z našeho pohledu výjimečná v jednom ohledu: nejsou na ní zastoupeni žádní „normální“ diváci – pouze akreditovaní účastníci, vesměs praktici (novináři jsme byli všehovšudy celkem tři). Žádné plakáty po městě, letáky či hraní v ulicích, žádná ranní představení pro školní děti. Pouze a jenom uzavřená (izolovaná, chcete-li) společnost přátel loutkového divadla.

Iluzivní divadlo Forever

Myslím, že pro tuzemského čtenáře není příliš nosné popořádku odrecitovat všechny tituly z festivalového programu se stručným popisem, protože si byly vesměs v mnoha ohledech podobné. Zaměřím se tedy spíše na obecné trendy a charakteristiku zdejší divadelní práce; zevrubně se rozepíšu pouze o něčím výlučných a pozoruhodných inscenacích. Působil-li totiž celý festival dosti separovaně od okolního světa, jako osamocené a divadelnímu vývoji na hony vzdálené se jevilo i americké loutkářství jako takové.

Zdejší loutkáři totiž podle všeho zbožňují a neustále varírují tradiční formy a podoby iluzivního loutkového divadla: několikrát se v programu objevilo užití maňásků, nezřídka natěsnaných do typického paravánu (The Temptation of St. Anthony/Pokušení sv. Antonína – Hobgoblin Hill Puppets, Penny Dreadful/Šestákový horor – Clay Martins Puppet Theater, Punch and Judy – Dallas Puppet Theater, Cinderella/Popelka – Great Arizona Puppet Theater) a hned v několika inscenacích byl použit princip divadla bunraku – tedy maskovaní vodiči v černém, což už jsem v divadle neviděla léta letoucí (Little One-Inch/Paleček – Tears of Joy Theatre, Out of the Mist a Dragon/Z mlhy se vynořil drak – Wood and Strings Theater, A Kites Tale/Příběh draka – Blair Thomas and Company). Mimochodem, nechat na nevykryté scéně pobíhat zakuklené herce v čerňákách, kteří se tváří, že tam vlastně nejsou, jak tomu bylo v posledně jmenovaném opusu, je dost vtipné. Dokonce ty loutky divákům občas nechtěně zakrývali.

Marionety na dlouhých nitích se objevily v inscenacích Cinderella Della Cirkus/Popelka z cirkusu – Center for Puppetry Arts a v sérii varietních výstupů z produkce The Melchior Marionettes. Vlastně jediná inscenace s přiznanými vodiči byl poměrně ambiciózní muzikál Ichtyodyssey/Rybí odysea – The Rough House, o němž bude ještě řeč.

Většina vodičských výkonů v inscenacích by se dala označit za velmi slušné; interpreti často zapojovali zcizováky, slovní humor i drobné aktualizační vtípky (jako když si například arizonská Popelka s princem na plese svěřují svou vášeň pro loutkářský obor). Ovšem za vysloveně mistrovskou lekci vodění „muppeťáka“ považuji výkon Stevea Whitmirea, který roku 1990 převzal po Jimu Hensonovi loutku žabáka Kermita. Během své besedy s publikem brilantně improvizoval, bleskurychle odpovídal na otázky tu za žabáka, tu za sebe, a prokázal, že jsou spolu více než srostlí. Škoda jen, že otázka, kterou by mu jistě chtěli položit všichni v sále, nakonec taktně nezazněla: Jak by se asi Jim Henson tvářil na to, že mu jeho loutkové alter ego dědici prodali do spárů Studia Walta Disneye, které pozměnilo jeho charakter a používá někdejšího hloubavého snílka v čisté komerci?

Režie? Dramaturgie? Co to je?

Co do skladby a formy inscenací, několikrát se objevil komponovaný večer složený z jednotlivých čísel (dokonce třikrát se sešly historky hororové a strašidelné, což přičítám zejména nesmírné popularitě amerického Halloweenu, kdy není neobvyklé potkávat na ulici lidi morbidně maskované například jako zombie tu více, tu méně pokročilém stádiu rozkladu). Je nasnadě, proč – je jistě jednodušší poskládat drobná čísla, než sestavit celovečerní inscenaci.

Ambiciózní inscenační výboje jsem nezaznamenala ani z hlediska dramaturgie – většinou šlo o pohádky, některé s dosti rozpačitým autorským vkladem. Za všechny bych zmínila například černodivadelní Goldilocks and the Three Sharks/Zlatovláska a tři žraloci – Puppet Art Theater Company, která zcela zmatečně nevyprávěla klasickou pohádku o Zlatovlásce, ale o zpupné mořské víle, která, tak jak to známe z naší pohádky o třech medvědech, vpluje do žraločí jeskyně a, zkonzumujíc co se dá, usne nejmenšímu žralokovi v postýlce. Dobrá, budiž, ale jaké je ponaučení z toho, že jí žraloci nijak nepotrestají a jen jí doporučí, aby se vrátila do školy, čímž pohádka bez rozuzlení končí?

Dramaturgie silně absentovala u valné většiny zhlédnutého a pevnou strukturu (nebála bych se to označit za „smysl“) dokonce neměly ani leckteré krátkometrážní varietní výstupy. Nehledě na velké množství logických lapsů, nesmyslných konců, nezmotivovaného jednání…

Stejně bolestně jsem pociťovala absenci profese režiséra – celé řadě inscenací chyběla jednotící linka, vedení herců při práci s loutkou, často ztrácely tempo… Opět několik příkladů za všechny: Pokud se třeba snažím oživit Punche a Judy novými skeči, nenapíšu jim sáhodlouhé statické monology už jen proto, že tím vyrobím maňáskovou nudu a ne divadlo. Pokud mísím loutky v nadživotní velikosti s „normálně“ velikými, mělo by to mít jistou logiku (viz Kites Tale/Příběh draka), stejně tak když má hlavní hrdinka modrou pleť, bylo by záhodno sdělit, nebo alespoň naznačit proč (tamtéž).

A ještě jedna tradiční, z hlediska režie-dramaturgie dosti pochybná, leč v Americe neobyčejně populární věc, a to přízvuk. Pokud je postava na jevišti cizinec, musí mluvit s přízvukem. Takže se v cele japonské pohádce s výlučně japonskými hrdiny (Out of the Mist a Dragon/Z mlhy se vynořil drak) mluvilo klopýtavou angličtinou (to dosud nikoho nenapadlo, že cizinci v mateřštině žádný přízvuk nemají?!) a v pohádce mexické se spolu liška a kojot baví se silným akcentem španělským (Brother Coyote and Sister Fox/Bratr kojot a sestra liška – Thistle Theatre). Opět: mohl by mi někdo vysvětlit, proč, když tedy připustím, že zvířata mluví, se spolu nemohou rovnou bavit čistě anglicky? Nedokáže snad divák pochopit divadelní iluzi a fikci, že když se příběh odehrává v Mexiku, je mluvená angličtina „jako“ španělština?

Výprava + hudba = katastrofa

Co jsem ovšem shledala takřka trestuhodným, byla americká scénografie: v drtivé většině šlo o ohavně kýčovité výpravy; všechny loutky byly tak „hezké“, zářivě barevné, s velikánskýma očima, obsypané třpytkami, až z toho oči přecházely. Přemýšlela jsem, kdo je za tenhle všeobjímající nevkus, který evidentně nikomu nevadí, zodpovědný? Je to snad nesmrtelný mistr kýče, výše zmíněný Walt Disney (jak jej známe z dnešní korporátně uhlazené podoby)?

Totéž v bleděmodrém platí i o hudbě: diskotékové hity, syntezátory pouštěné ze záznamu; chápu, že jsou autorská práva, původní hudba a živí muzikanti drazí, ale half playback na stupidní schematické písně výsledný dojem z amerického divadelnictví rozhodně nevylepší.

Soudě podle programů, režiséry, výtvarníky, dramaturgy i producenty inscenací si bývají, pravděpodobně z finančních a provozních důvodů, herci sami. Dopracuje-li se do podobného stavu vinou nekonečných iracionálních finančních škrtů i české divadlo, bude s ním nadobro ámen.

Odstrašující příklad za všechny

Předešlé výtky se v míře zdaleka přesahující únosnost vtělily do večera, kdy nám bylo představeno divadlo tří generací loutkářek neboli The Melchior Marionettes. Začala s ním roku 1952 Erika Melchior, pokračovala Heidi a dnes hraje její dcera Peggy. Tyto ženy se zaměřují na sólové výstupy s loutkou a celkem překvapivě se ani za těch jednašedesát let rodinné tradice nenaučily jednak loutky vodit a za druhé jim vystavět smysluplné etudy. Opět příklad na všechny: jednoduchá situace, na scéně stolek, na něm jablko a z něj leze marioneta představující červa. Vyleze a ejhle, zalézat zpátky by bylo moc složité, inu použijeme rodinnou fintu – několik piruet s loutkou – nikomu nevadí, že loutka celkem nesmyslně létá, a odneseme červíka do zákulisí. Pointu výstup nemá, obsah už vůbec ne, zato potlesk je bouřlivý. Upřímně lituji nejmladší asi desetiletou členku klanu, která už se, podle slov své matky nadšeně, zapojuje do uměleckých produkcí s loutkami a nezbude jí, než v té hrůze pokračovat.

Podivné publikum

Je třeba předeslat, že Američané reagují v divadle neporovnatelně spontánněji a milují aktivizace všeho druhu (kde by bylo v českém hledišti jen mrazivé ticho). Přesto mi vrtá hlavou, jak může publikum stejně ocenit po všech stránkách diletantské vystoupení zmíněných dam aplausem ve stoje a stejně vstřícně reagovat i nezpochybnitelně kvalitní inscenace? Copak v tom necítí rozdíl? Nebo je to pouhý následek zdejší chronické nekritičnosti, aby se náhodou dotčený neurazil?

Také nerozumím tomu, jak je možné, že se zdejší diváci nezřídka smějí ve vážných situacích – což se například stalo v již zmiňované Rybí odyseji. Tragická smrt ryby (zespoda voděná dřevěná loutka s pohyblivým tělem schopným se elegantně vlnit) byla znázorněna tak, že vodič loutku otočil bříškem vzhůru. Načež se publikum začalo hihňat hůř než Klub mladého diváka. Proč? Protože jí koukala z bříška tyčka? Copak nebyli – jako loutkářští profesionálové! – schopni pochopit sílu jevištního znaku? Někde tady bych hledala původ zásadního problému, proč americké divadlo vypadá tak, jak vypadá.

Pochvaly

Dosti jedu, je na čase chválit. Festival sice nabídl v drtivé většině inscenačně dosti zastaralé kousky, ale přece jen by se našly i tituly zdařilé. Jak už jsem naznačila výše, patřila mezi ně Ichthyodyssey/Rybí odysea mladého souboru The Rough House, pojatá jako loutkový muzikál s živou hudbou na jevišti, která přinesla silný příběh o selhání jedince a jeho následných výčitkách. Inscenátoři zapojili nejen ony vlnící se loutky v rukou nezakrytých herců-zpěváků, ale i stínohru a dohromady s prázdnou scénou vytvořili svícením poměrně plastickou iluzi podvodního světa.

Hudba byla podstatnou součástí i inscenace The Ghastly Dreadfuls, kterou nastudoval místní soubor Centra pro loutkářské umění a jež prokázala, že i sled skečů proložený písněmi může fungovat jako sevřený tvar. Na jevišti se střídaly různé typy loutek, úsměvné duchařské historky s nefalšovanými horory, tklivé písně s rozvernými. Dokonce si pohráli i s různorodou vizualizací – od plošných loutek nakreslených v komiksovém stylu až po čistě iluzivní výstup s loutkami na drátě, který měl svou precizností nakročeno někam k animovanému filmu.

Inscenací, která opět potěšila milovníky tajemných příběhů, byl The Headless Horseman of Sleepy Hollow/Bezhlavý jezdec z Ospalé díry souboru Frogtown Mountain Puppeteers. Známá povídka Washingtona Irwinga (kterou koncem 90. let zpopularizoval např. film Tima Burtona) byla odehrána spodovými loutkami. Tvůrcům se v ní podařilo pozměnit romanticky strašidelný příběh v nadobyčej vtipnou komedii, v níž zdatně a s citem pro divadelní čas pracovali s gagy a pointami situací, aniž by sklouzli k bezduché parodii. Jezdec byl v jejich podání lehce zmatený, tu přijel na scénu s plechovkou místo hlavy, tu si nasadil dýni. Hlavní protihráčem ústředního hrdiny se tak stal tupý svalovec bojující o jeho milou, který, neuspěv, se vydá do Kalifornie hledat štěstí co guvernér… Konečně inscenace naplno využívající unikátní vyjadřovací možnosti loutky: nadsázku a zkratku.

Pozoruhodné byly i dvě zúčastněné drobničky Hotel Tableau (autorky Amy Rush) a Kurátor od loutkářky Lany Schwarcz. První dala divákům poměrně sugestivně zažít pocit voyeura. Scénu tvořila šestice hotelových dveří s kukátky, jimiž jsme nahlíželi na minipříběhy dějící se uvnitř (a sami jsme se tak stávali spolutvůrci divadelního díla) – hádky párů, postavy hovící si na posteli, hosty vybalující svoje svršky a podobně (šlo o spodové loutky a každý pokojík vodil jiný loutkář). Jak nepříjemné bylo, když se loutka podívala kukátkem, kdo že to na ni z pomyslné chodby zírá! Druhá etudka zanesla diváky do galerie, kde zrovna kurátor instaloval abstraktní obraz. Autorce-animátorce se na ploše jedné minuty podařilo vytvořit jasný příběh s vtipnou pointou, který ovšem vzhledem k rozměru divadélka hrála pouze pro jednoho diváka.

Hlavní hvězdou festivalu se však pro mě stal hostující loutkář původem z Německa, dnes sídlící na Islandu, Bernd Ogrodnik, se svou inscenací Metamorphosis. I on vsadil na sled mikropříběhů hraných beze slov, ovšem měly jasnou stavbu a sdělení, žádné efektní piruety s loutkami. Hrál jednoduché příběhy o stárnutí a umírání, o snech malých chlapců, o dlouholetém soužití páru, o tužbách, marnostech i snech. Používal různé druhy loutek, jež vodil tiše a soustředěně s takřka hodinářskou přesností. Nešlo však o mrtvou exhibici, jeho loutky, ač maličké, dokázaly vtáhnout publikum do svého světa. Pro Bernda Ogrodnika je divadlo trochu rituálem, kde hmota zázračně ožívá, i místem pro odlehčení. Jakkoli se bráním použít zprofanované sousloví „laskavý humor“, pro etudu, kde se dvě loutky nesměle seznamují a jedna z nich plete šálu, přičemž když se na konci jejich života, po mnoha a mnoha peripetiích, na scéně objeví opět ona pletařka, jejíž šála už má skoro metr, mě lepší označení asi nenapadá.

Po festivalu, kde nejvíce zazářil zahraniční host, se zdá, že je na tom americké loutkářství dosti bědně. Je si ale třeba uvědomit, že šlo jenom o nepatrný vzorek tvorby z obrovské země. Je bez diskuse, že zajímavější, progresivnější loutkové a alternativní produkce – třeba v New Yorku – existují. Jenom pro tentokrát do Atlanty nepřijely.

Loutkář 4/2011, s. 180–182.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.