Černá, Kamila: Plaváček

Pavlíkovu dramatizaci Erbenovy pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda nastudovalo kladenské loutkové divadlo již potřetí – v roce 1969, 1993 a letos. Text byl prý původně koncipován jako scénář k animovanému filmu a režisér inscenace Karel Brožek ho podle vlastních slov zvolil pro jeho hutnost a akčnost děje. Známá pohádka je tu převyprávěna v téměř lakonických dialozích, sledujících až na drobné odchylky věrně dějovou linii Erbenovy předlohy a ponechávajících prostor dotvořit úsečnost textu divadelními prostředky.

Nejsilnějším a nejpůsobivějším z nich je výprava. Autorem loutek, scény i kostýmů byl Alois Tománek, který se bohužel dubnové premiéry nedožil. Zbylí tvůrci inscenace ji následně věnovali jako poctu jeho dílu, a nutno podotknout, že to není pouhé pietní gesto. Výtvarná stránka pohádky určuje její jevištní tvář, umožňuje hravě řešit dějové peripetie zkratkou či náznakem, zkušeně propojuje akční prostor hereckých postav i loutek.

Dominantu scény tvoří konstrukce z hrubých prken s vraty ve spodní části a s horním prostorem, kde se za dvoukřídlými dvířky ukrývá malé jeviště, používané buď v celé jeho šíři, nebo zmenšené otevřením pouhé poloviny dvířek. Dřevo je materiálem, který inscenaci vládne – stůl a židle či jednoduše stlučené dřevěné sedátko, stojící v levé přední části scény, jsou dalším hracím prostorem. Pro herce slouží jako běžný mobiliář, pro loutkové výstupy jsou opět verzí malého jeviště.

Asi čtyřiceticentimetrové dřevěné loutky zamyšleně hledí výraznýma, blízko u sebe položenýma očima; dřevěná řezba jejich těla je buď zcela nezakrytá, nebo prosvítá pod spíše jen symbolickým náznakem kostýmu. Některými prvky připomínají prosté pradávné lidové figurky či hračky (nejzřetelnější je to u loutek jelena a krále na koni). Zároveň jsou však příkladem citlivého a imaginativního propojení těchto motivů se současnou, moderní stylizací dřevěných postav. Pevná těla některých loutek (Král, Plaváček) mají podélné otvory, které jednak dotvářejí jejich výtvarnou podobu, ale slouží i „prakticky“ – Plaváček v něm např. jako v kapse nese dopis Králi. Ruce a nohy loutek jsou volně spojené z několika částí, což zaručuje jejich plynulý pohyb. Loutky vodí (nebo spíše drží a animují) herci přímo na scéně. Bez loutek zůstávají pouze postavy tří pohádkových sudiček, které v Divadle Lampion označili jako Osud a představují je dvě ženy a jeden muž. Společně komentují děj, mužský představitel přebírá i roli vypravěče, a všichni se také podílejí na proměnách scény pomocí jednoduchých pruhů látek.

Látka je dalším určujícím materiálem inscenace, dává dřevu ožívat, změkčuje jeho tvary a je základem pro většinu scénických metafor. Nejčastěji se pracuje se dvěma světlými pásy – ty svinuté v náručí jedné ze sudiček představují novorozeně, posléze vytvářejí vlny řeky, nesoucí Plaváčka, nebo rozbouřeného moře, na němž se kymácí převozníkova loďka. V jiném obraze jako slavnostní špalíry lemují scénu svatebního průvodu; stávají se z nich hory a doly, kterými Plaváček prochází při svém putování. A horizontálně rozvinuté jsou jakýmsi paravánem, nad kterým se pak hrají pouze loutkové výjevy. S výtvarným náznakem se na jiných místech pracuje pomocí barevných pentlí – žába ve studni a had pod jabloní jsou představovány barevnou stuhou, kterou lze posléze trhnutím odstranit a navrátit vše k dobrému. Ve scéně u Vševěda naznačují nahoře rozvinuté široké pásy zlatě nasvícených látek dědovu velikost a zřejmě i mohutnost jeho kštice, tři žluté pentle přehozené přes dřevěnou stěnu jsou pak Vševědovými zlatými vlasy, které jeho matka pro Plaváčka trhá. (Vševěd sám je divákům skrytý a pouze promlouvá mohutným hlasem.)

Lakoničnost dialogů zde již byla zmíněna; skládají v podstatě pouze základní, „akční“, dějovou kostru známé pohádky, dramatickou funkci tu mnohdy do značné míry přebírá hudba (úryvky z baletu Motýl, který dupal Bohuslava Martinů) a výprava. Text nedává hercům, vodícím loutky, mnoho prostoru k vyjádření – jejich hrdinové jsou už podle pohádky do jisté míry hříčkou osudu, strohost a úspornost výrazu je zde ku prospěchu věci. Odlišné je to u tří představitelů Osudu – pro ty zvolil režisér polohu vševědoucího nadhledu laškovně moudrých pohádkových babiček a sudiček, která zlidšťuje úsečnost a krutost pohádkového příběhu a působí jako jakási záruka toho, že podle pohádkového řádu bude zlo potrestáno a dobro odměněno. Místy se mi však zdálo, že je té sudičkovské bodrosti přes míru a že se poněkud vymyká tomu, co považuji na inscenaci za nejcennější – jednoduchost tvaru a výrazu. Ta je ovšem doplněna bohatstvím nápadů, neustálým, do detailu promyšleným pohybem na scéně, čistou a profesionální prací s loutkou, prostými prvky výpravy, umožňující rychlé a překvapivé proměny, zvukem a světlem.

Je až kupodivu, jak tyto prostředky, mnohokrát využité, stále bezpečně fungují a jak propojení pevného, dějově sevřeného příběhu s náznakem a výtvarnou metaforou udržuje napětí a otvírá dětem svět divadelních kouzel. V knize Nitky času vzpomíná režisér Peter Brook na svůj první nezapomenutelný divadelní zážitek, kdy v loutkovém divadle přijížděl hrdina hry na člunu a blížil se k divákům mezi vlnami z lepenky. Podobné první setkání s magií divadla může přinést i kladenský Plaváček – ne snad ve všem dokonalý, ale probouzející fantazii, výtvarně i divadelně působivý, srozumitelný pro velice malé děti, ale nepodceňující jejich schopnost pochopit naznačené.

Kamila Černá

Foto: Michal Drtina

Divadlo Lampion, Kladno

K. J. Erben – Milan Pavlík: Plaváček

Režie Karel Brožek j. h., návrh scény, loutek a kostýmů: Alois Tománek j. h.

Premiéra 8. 4. 2011.

Loutkář 4/2011, s. 166.