Kosová, Petra: Pimprlení 2011

Čím dál lépe se daří oblastní přehlídce společné pro Plzeňský a Karlovarský kraj. Jmenuje se Pimprlení a úspěšně se nakonec zabydlela u plzeňského Loutkového divadla V Boudě, které sídlí v pobočce městské knihovny na sídlišti Skrvňany. Spojení pořadatelského sdružení Centrum Johan a Boudy je v mnoha ohledech šťastné. Bouda dokáže vytvořit vstřícné a přátelské zázemí, včetně baru s dobrotami jejich vlastní výroby. Atmosféra přehlídky je pro chuť setkávat se mimořádně důležitá, takže ta bábovka kus za 3 káčé a chlebíček za bůra mají svou váhu i v duchovním slova smyslu.

Bouda je soubor, který se věnuje tradičnímu marionetovému divadlu a současně má za sebou i několik výprav i do jiných končin loutkového divadla, takže její členové, často po generace vázaní na soubor, jsou otevření a v tomto ohledu i klíčoví pro zprostředkování komunikace se všemi typy loutkových divadel. Pimprlení totiž už několik let marně usiluje o kontakty s tradičními soubory v regionu, ty ale zatím o přehlídku a setkávání zájem nemají. Ale letos už Bouda jeden soubor přemluvila, tak se snad blýská na ještě lepší časy!

A co program Pimprlení nakonec nabídl:

Divadlo Flajšplyš, Praha: Kdo chodí na gotthaj?

Na Pimprlení se čas od času objevuje pražský host. Účast vysvětluje buď pověstí Pimprlení jakožto otevřené přehlídky bez předsudků – nebo se mu nehodí termíny jiných přehlídek, což byl důvod k cestě do Plzně i pro Flajšplyš.

Flajšplyš je divadlo studentů různých VŠ a různých divadelních a hudebních zkušeností. V inscenaci Kdo chodí na gotthaj? se rozhodlo popasovat s tématem touhy po věčném mládí. Na začátku představení se herci jeden po druhém představují a říkají, po čem touží. Sympatické entrée. A pak prostřednictvím předmětů, často hraček, ale i autorských loutek, rozehrávají v trochu jiné rovině starý příběh o splněných přáních, hlavně o přání věčného mládí a nakonec o uvěznění Smrti a co z toho vzejde, v jejich pojetí až nerovnováha vesmíru. Proto v závěru Smrt pouštějí z klece. A ukazuje se, že věčně mladé umějí být asi jen hvězdy show businessu, jmenovitě Karel Gott. Ovšem, když by příběh popsal někdo jiný, zněl by možná trochu jinak. Protože koncepce a její naplnění zcela jasné nejsou, stejně jako čtení některých postav. Kupříkladu bůh, alias řezník z Libně, kovář, nebo Gott v podobě gumové panenky s holou hlavou. Někomu nejasnosti nevadí, jiní se ztrácejí. Příběh je někdy hůře čitelný, protože je místy zahlcený a nedotažený buď nedůsledným vedením hraček, nebo nedostatečným vnímáním toho, co opravdu hraje na jevišti a má za dané situace prioritu. Divadelní prostředky jsou někdy velmi účinné – třeba využití „TV obrazovky“ vystřižené do kartonu a překryté mikrofólií, takže může dojít k protržení křehké blány-brány a vlití mediálně pokřiveného světa do reality.

Hraje se s odkrytým vedením hraček (panenka, mončičák…) či loutek. Krásná je loutka Smrti, což je maňas v podobě hadovitého ještěra, méně nápadité je prase (vepřová) na tyči, naopak vydařený je fór s holubem (holubovou), kterému ukroucená hlava zatáhnutím šňůrky přistane hravě zpět. Kostýmy a scéna, v podstatě stůl a na něm miniparaván jsou v jednotě a funkční, hraje se i činoherně nebo s loutkami v prostoru před stolem. Někdy hrají Flašplyšové důsledně, jindy nepozorně, ruce kryjí předměty, není s nimi hráno jako s loutkami – vodič hraje současně s loutkou-hračkou, nebo hračku jen drží a hraje sám. Občas herci zapomínají, že vše, co je na jevišti, nese významy.

Po straně je malá kapela, hudebně dobře vybavená, přesto pěvecká čísla vyzněla velmi rozpačitě. I rozladěný zpěv je nutné použít záměrně. Jinak je potřeba zpívání dobře nazkoušet, zvláště když má nést společně s choreografií další sdělení. Soubor si je vědom nedostatků a bude se jimi zabývat.

Lektoři inscenaci nominovali na Loutkářskou Chrudim, protože inteligentně a poučeně nakládá s tradiční látkou, ve zvolených prostředcích občas pravda vázne, někdy je originální, jindy tápající, ale na každý pád je osobitá.

Představení se oproti očekávání účastnily malé děti, které v knihovně prožívaly „Noc s Andersenem“. Díky tomu se rozhořela debata, nakolik je zmíněný kus vhodný pro děti, když Smrt v závěru nožem uřízne hlavu panence. Učitelky prožily spolu s dětmi menší hysterický šok; děti asi menší, než se učitelky obávaly. Poučení: bylo by lepší udávat u inscenací věkovou adresu i při oblastních kolech, zvláště když je přehlídka přístupná veřejnosti.

Tyan Dýšiná, Ves Touškov: Komediant boží

Dva herci rozdílného temperamentu a naturelu se rozhodli vyprávět příběh Františka s Assisi. Před i po prozření. Vycházejí volně, leč hojně z textu Daria Fo Svatý komediant František. Přijíždějí jako kejklíři, postaví z dřevěné káry scénu a začnou hrát. Jak František pomáhal strhávat křesťanské zvonice, až jednou sám vlétl do zvonu a pak se změnil. A po lítých bojích a mejdanech dostal vnuknutí opravovat chrámy Páně a pak i církev. A ta neměla zprvu pochopení pro jeho chuť k chudobě a objímání malomocných a lásce ke zvířatům, třeba i vlkům. Ale se stoupající Františkovou popularitou začala být nakloněna k lecčemu, třeba i k uznání jeho asketického řádu. Konec chybí. Zatím.

Aktéři se snaží vyprávět příběh svatého lehce jarmarečním stylem, přitom ale hlouběji pracují s vnitřním světem hlavní postavy, i s dobou Františka z Assisi, a s tím, jak na něj pohlížel tehdejší svět. Jak vnímalo okolí člověka, který se z dostatku až přebytku a arogance obrátil k pokoře, ke službě všemu živému, k lásce k veškerenstvu. Inscenace je rozpracovaná, v pokročilé fázi, ale inscenátoři zatím teprve kráčí tvorbou k ujasnění tématu a tedy i k pointě, ještě nemají za sebou závěrečný boj.

Hraje se činoherně i krásnými loutkami a mnohoúčelovou scénou, která se zatím ovšem trochu vzpírá, herci si ji zkoušením potřebují více ochočit. Loutky jsou totemové, marionety, plošné, masky… Různorodé typy loutek odpovídají jejich obsazení a významu v příběhu. Krásná je maska papeže, tělo vtipně představuje paraván, ovšem problematické jsou dlouhé ruce: tyče s pařáty na konci. Není poznat, zda chce papež obejmout či hrozit či rozsápat, ruce se převážně bezradně komíhají. Jinak jsou loutky po výtvarné stránce výtečné do detailů: přesně vybraná větvička pro ocásek vlka, suk ve dřevě jako ústa mnicha, relaxační ptáci…

Výtvarně byla inscenace na letošním Pimprlení nejvyspělejší. Zatím je nevyvážená energie herců, razantnější a zkušenější Černík si poradil s nedostatky improvizací, Petr Brůček, introvertní a ve výrazu střídmější František, více váhal a někdy se i trochu vzdával.

Tyan se ještě musí zkoušením dobrat k větší suverenitě v orientaci v textu, k jasnějšímu názoru vzhledem k pojmenování tématu a k větší přesnosti v práci se scénou a loutkami. Už teď ale působí inscenace velmi slibně. Proto získala nominaci na LCH.

Habakuk Ostrov: Šikula Paleček

Po dlouhé době a přemlouvání spolupořádajícího LD V Boudě přijel poprvé na Pimprlení soubor Habakuk z Ostrova. Konečně se tedy po letech objevil na oblastní přehlídce soubor z Karlovarského kraje! Přivezl klasickou pohádku o Palečkovi.

Habakuk je typově nejspíše sousedským divadlem. Jak vznikl? Část ochotnického souboru se odhodlala k založení loutkářské sekce. Odvážně. Prozatím jsou její členové, logicky, silnější v činoherních partech. Ovšem svět loutek je natolik podmanivý, že stojí za dobývání, jak vyplynulo z popovídání s porotou. Navíc soubor si byl vědom, že teprve začíná orat loutkářskou líchu, takže o připomínky a diskusi stál. Problematický je zatím přístup ke scéně i loutkám a hlavně k divadelní akci, která většinou chybí. Některé dekorace, které nemají žádnou podstatnou funkci, jsou zatím spíše jen překážkou pro herce, kteří o ně zakopávají. Spoustu klíčových momentů příběhu odvypráví herci a loutka Palečka spíše statuje. Chybí také cit pro divadelní zkratku, příběh se někdy utápí ve zbytečném doslovování. Je to pochopitelné, Habakuk teprve sbírá základní loutkářské zkušenosti. A právě krajské přehlídky by mu měly napomoci popovídáním s lektory a s ostatními divadelníky, a také třeba doporučením tvůrčích dílen. A sledováním kolegů, potažmo inspirativních představení. Organizátoři i divadelníci zvali vřele Habakuk na příští ročník Pimprlení. Snad opravdu přijede.

LS Divadlo V Boudě, Plzeň: Zlatovláska

Bouda si vybrala text Josefa Kainara a v publiku velmi poučeném to místy zavřelo: byli tací, kteří výběr marionet k tomuto textu považovali za nevhodný. Jiní vzpomínali na mnohá jiná zpracování Kainarova poetického textu. Právě v poetičnosti může být zakopaný první pes. Nikoli v případě Boudy. Interpreti svedli poctivý a úspěšný zápas s verši, takže dialogy působí přirozeně, nešroubovaně.

Inscenace doslovně, vlastně činoherně – kam až marionety dovolí – ilustruje text. To je první potíž, lze se ptát: proč potom hrát s loutkami? Bouďáci čerpají z fundusu a ohromují výpravností malovaných kulis. Loutky vodí bravurně. Příliš se ale soustředí na propracování detailů bez ohledu na jejich význam pro celek. Pak inscenace ztrácí temporytmus a obtížněji buduje napětí, protože není tak docela patrné, co je opravdu důležité. A tím pádem chybí i prostor pro kontrast, střídání nálad a změny dynamiky děje. Na druhou stranu se Boudě daří důmyslně vystavět některé jednotlivé scény: na hradě zlého krále od počátku působí zlověstně na kraji scény mříž v bráně, která v závěru hrozivě zapadne a červené světlo a zvukový efekt vykreslí popravu psíčka a Jiříka. Silné. Jindy si ale Bouďáci tolik hlavu nelámou: Jiřík hledá perly na scéně, tam taky svolá mravence a pak si zaleze pro náhrdelník za výkryt. Na takové podvůdky je soubor příliš zkušený.

Hudba je z playbacku, nejvíc si jí diváci užijí při poměrně dlouhých přestavbách, kdy se zatáhne opona. Inscenace opět ztrácí dlouhým čekáním temporytmus.

Soubor jako jeden z mála dobře ovládá řemeslo vedení loutek. V tom patří, a to i měřeno celostátní konkurencí, k čestným výjimkám. Proto lektoři „Zlatovlásku“ doporučili do programu LCH.

Součástí programu Pimprlení byla i dvě inspirativní představení. Původně měla vystoupit herečka Alfy Milena Jelínková se Slepičí pohádkou, protože ale onemocněla, zaskočilo plzeňské Divadlo Kuba s inscenací Není drak jako drak, navíc podle původního plánu zahrálo i Mňam pohádky. Byl to dobrý tah. Kromě inspirace pro divadelníky posilují doprovodná představení další efekt. Bouda totiž přehlídku inzeruje ve svém programu. A protože sídliště Skvrňany je smutným příkladem kulturního úhoru, znamená Pimprlení v okrajové a zmrtvělé části města přeci jen větší událost, než v kontextu celé, kulturně dosti sycené Plzně. A místní diváci toho využívají.

Pimprlení má vizi a snaží se ji naplňovat. Doufejme, že se k Habakukovi časem postupně přidají i další nedůvěřiví loutkáři a přehlídka bude čím dál vyhledávanějším místem ke každoročnímu setkání loutkářů nejen z regionu. Podmínky a chuť na to má.

Loutkář 3/2011, s. 137–138.

Kosová, Petra: Pimprlení 2011

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás