Richter, Luděk: Loutkářská Chrudim mezi padesátkou a šedesátkou

Vývojové etapy umění se neřídí ročníky v kalendáři, ani pořadovými čísly přehlídek. A desetiletí mezi 50. a 59. LCH, tedy 2001–2010, nebylo ovlivněno ani žádným výrazným společensko-politickým nebo kulturním zvratem či předělem, jakým byla sametová revoluce z roku 1989, která nejen změnila ekonomicko-organizační postavení souborů, ale především uvolnila možnost svobodné tvorby neomezované jmény autorů, titulů či nějaké ideologie.

Po počátku 90. let, kdy někteří amatérští loutkáři odešli do komunální či celostátní politiky nebo využili možnost realizovat se ve své profesi, začali podnikat…, dochází koncem desetiletí opět k zvýšenému zájmu o amatérské loutkářství, a to mnohdy i mezi mladými „neloutkáři“. Je to mimo jiné i důsledek pozdvižení prestiže loutkářství mezi mladými lidmi a také postmoderního sklonu k míšení prostředků, druhů a stylů.

Amatérské loutkářství prvého desetiletí nového tisíciletí po všech stránkách plynule navazovalo na 90. (a v lecčems i 80.) léta století dvacátého. Kvalitativně zaznamenáváme spíše stabilizaci a rozšíření kádru slušných souborů a kvalitních inscenací než objevení nějakých nových cest, spíš pozvlovnou evoluce, než smysluplné revoluční výboje: ty by se daly spočítat na prstech jedné ruky a ještě by nám nějaké zbyly (ty prsty).

Zůstala také skladba krajských přehlídek (přibyl jen Pražský Tajtrlík) i systém výběru z nich a ve své práci pokračují bez zásadnějších změn poetiky i všechny stálice předchozích let – byť v řidších intervalech 2–3 roků.

Céčko pokračuje ve svém syntetickém, hudbou výrazně prodchnutém divadle s hlubokým humanistickým záběrem; výrazněji se však intelektualizuje, což se promítá i do volby předloh spíše pro dospělé (Slon 2002, Fialový vítr 2007, Až ovečky přejdou (IVL 2008) – a snad můžeme přiřadit i inscenaci Trámu Portrét z r. 2010. Čmukaři se více zaměřují i na zábavné žánry a také se pouštějí do původní autorské tvorby (Kam se poděly kočičí jazýčky 2003, Za každým rohem Jeskyňka 2009). Střípek i nadále pilně pracuje a zhruba každý druhý rok přiváží na LCH novou inscenaci – mezi lety 2001 a 2010 pět; jeho ambice téměř profesionálně dokonalého divadla však, bohužel, často ústí do opulentnosti bombastické výpravy, rozmáchlosti herecké akce, počtu hrajících a občas i délky inscenace, zatímco to, co Střípek činilo jedinečným – silné a aktuální téma, promyšlená dramaturgie a niternost projevu – ustupuje vnější zábavnosti. Divadlo V Boudě nadále předvádí svou marionetářskou brilanci, ale v 2. pol. desetiletí se objevuje jen jednou v hlavním a dvakrát v doplňkovém programu, v čemž se podobá i opavskému Opalu. Rámus se vydělením Rám U.S.u a Pachýře postupně stává intimnějším, převážně rodinným uskupením, což se v posledních letech týká i tématiky. Pokračuje i přísun povětšinou několikaminutových absurdních inscenací řady souborů tří učitelů hradecké ZUŠ, zatímco dříve hojná účast souborů žamberecké ZUŠ, jež byly vždy osvěžujícími perličkami, se omezuje na vystoupení v letech 2005 a 2007. Pražská Klika přidává ke svým předchozím 4 inscenacím další 3, podobně jako jablonecký Vozichet či prostějovská Starost. Po 5 inscenacích z let 1990–96 již nepokračuje brněnská Jitřenka a s výjimkou r. 2001 ani sudoměřičtí Tatrmani.

Určujícím fenoménem se však stává hradecké Dno a další skupiny kolem Jiřího Jelínka; i Dno arciť nejenže zazářilo už r. 2001 jednou ze svých dosud nejlepších inscenací Variace na slavné téma Cyrano, jakož i Báj-báj, ale pod názvem Bifule přineslo už roku 1999 výborné Bio Desilusion a o rok později Rychlé šípy – inscenace nesoucí většinu znaků jeho postmodernistické poetiky absurdních grotesek komického i tragického vyznění. Postupně se vyhraňuje a osamostatňuje Jakub Vašíček, a to jak v původním Rámusu (z kteréhožto tehdy dětského souboru je znám už od roku 1993), tak v nových souborech Rám U.S., Pachýř Pačejov či Pačejoff a v širším zapojení pak v ad hoc skupině L.S. Věk či doplňkově v profesionálním Mimotauru. V 1. pol. desetiletí vystupují výrazněji do popředí již z dřívějška známé soubory svitavské Dramatické školičky, která pod novým jménem Tlupatlapa přiváží tři silné inscenace, a děčínské ZUŠ DdDd, dál rozvíjející své převážně hudební pojetí divadla. Více se začínají prosazovat i soubory chlumecké ZUŠ či liberecký Spojáček.

Objevují se však i zcela nové soubory. Roku 2005 pražské Tate Iyumni, které začíná formovat své obrazově-loutkové divadlo, vrcholící výborným Krvavým kolenem a Vlnou, o rok později dětské či mládežnické soubory jaroměřské ZUŠ, které tu stihnou za 5 let odehrát 9 inscenací, r. 2007 zajímavý hořovický soubor Na holou se svými absurdními kousky a některé další soubory, jež se zatím jeví jako meteory, ale možná…

Jak řečeno, prvé desetiletí nového tisíciletí žije z toho, co vytvořila léta devadesátá.

Početně nejsilnější zřejmě zůstává proud dějově silné epické pohádky a jí blízkých žánrů. I v novém desetiletí jej reprezentuje Střípek, děčínské DDDD, Čmukaři, Klika nebo Vozichet, ZUŠ Žamberk, do značné míry i Rámus, nově pak také Tate Iyumni, a s přesahy k absurditě i Tichý Jelen, jaroměřské soubory či Divadlo Arnošta, jakož i celá řada tradičněji, spíše na interpretaci zaměřených souborů jako je Divadlo v Boudě, Opal, Spojáček…

Lyricko-poetické směřování (často spojené s prezentovanou hravostí) bylo už dříve v menšině a v novém desetiletí se to nezměnilo. Můžeme sem i nadále řadit kreace Karla Šefrny s Céčkem, Tlupatlapou i Trámem (Slon, Pastýřka, s absurdními prvky Fialový vítr, Portrét – vždy za významného přispění hudby) a několik jednotlivých titulů, jako byla inscenace S pastýřkou souboru Chandraradar ZUŠ Nové Město na Moravě, Ani Anička, ale Alenka (tentokrát) Harmonika z Městečka Trnávka či Stínové divadlo pro krásnou Lin ZUŠ z Veselí nad Moravou.

Začátek tisíciletí však přeci jen svou zřetelnou tvář má. Určuje ji vpád postmoderní absurdity, která se po dvaceti a více letech naplno prosadila a ovládla amatérské loutkové divadlo, přesněji tu jeho část, která míří k mladým a dospělým vrstevníkům inscenátorů. Je to desetiletí Dna a dalších Jelínkových projektů, jež asi nejvíc vystihly cítění pozdní postmoderny; Dno hrálo na posledních 10 LCH 13x v hlavním, 3x v inspirativním a 3x v doplňkovém programu, (tentokrát) Harmonika ještě 1x, Tichý Jelen 2, v inspirativním programu pak Dno s Tichým Jelenem 1x, s Klicperovým divadlem 1x a Husa na provázku 1x – celkem tedy 25 kratších či delších inscenací. Ale i další vyznavač postmodernismu Jakub Vašíček se svými kamarády, tvořícími pod značkami Rám U.S., Pachýř Pačejov/Pačejoff, L. S. Věk i v rodném Rámusu, se na LCH 2001–2007 objevuje v stěžejní roli 9x v hlavním a 2x v doplňkovém programu (koncem desetiletí pak ještě 2x pohostinsky s pražským Mimotaurem). A vlnu postmoderny dotváří i LS Na holou (4x), ZUŠ Chlumec (5x) či mnohočetné soubory ZUŠ Na Střezině, z Dna pocházející Teatro plyšolíno, hradecké Try a další.

Základní rysy postmoderny mají společné: prosazování pluralismu pravd a vytváření alternativ, časté citace, nebývalá mnohost a synkretické míšení různorodých prvků, z nějž plyne i odmítání jednoty stylu, druhu i žánru (v lepších případech jde o posun pojmu styl od jednoty vnější podoby k jednotě funkční), vyvazování jevů z kontextu a utváření nových, rozklad výchozího textu a jeho konfrontace s novými kontexty, rozbíjení pevných tvarů, klipovitá atomizace a inkoherence či inkonzistence jednotlivých prvků a s nimi spojené tíhnutí k stavbě paradigmatické (kontextové) spíše než syntagmatické (lineárně chronologicko-kauzální) a také výrazná teatralizace, prolínání prvků reálných a fantastických a zvýšená hravost.

MYSLELA JSEM, ŽE TO UŽ PUBLIKOVAL V DVOUDÍLNÉM Modernismu, ale bohužel ne!!!

Není to však jednolitá skupina. Dno a další Jelínkovy formace sice výrazně používají nápadného vnějšího znaku plyšáků a jiných hračkových „citací“ z reality, ale jdou přitom většinou za jasně formulovaným a aktuálním tématem. Dno je typické multikulturní společenství mladých lidí, pro které je jejich umělecký projev způsobem života. Jejich ideálem není co nejpřesněji naplňovat ten či onen kánon, zapadat do toho či onoho šuplíku, nýbrž vyjádřit, co cítí, co je zajímá a co je baví prostředky, které se jim k tomu zdají nejvhodnější. Výsledkem bývá postmoderní absurdní groteska s rozměrem převážně komickým či převážně tragickým.

I když ani Vašíčkovým cool groteskám nelze většinou upřít živé téma (zpravidla zpochybňování zavedených pravd a hlavně novoměšťáckých životních zvyků, postojů, klišé), leckdy u něj více bije do očí snaha narušovat zavedené kánony a konvence a je zdůrazněno experimentování s formou, působící užitím prostředků a rozbíjením formy mnohdy až jako vnější, formální provokace (kameny zavěšené coby marionety, dlouhé minuty nicnedění a ticha, zdůrazněné drastické momenty…).

Hořovický soubor Na holou projevuje svou postmodernitu především synkretickým míšením hereckého divadla, divadla masek a různorodých loutek i destrukcí kauzálně chronologických kompozičních principů v komplikovaných kompozicích. Jeho intelektuálně působící úsilí o pojednání závažných témat ústí do až existenciálního rozměru.

Chlumecká ZUŠ už vzhledem k věku interpretů přebírá z Dna spíše hravou polohu v komediální poloze a tvarovou rozvolněnost.

Jak řečeno postmoderna přináší posun věkové adresy k vrstevníkům tvůrců – tedy k mládeži a dospělým. Zejména nejmladší děti netouží po zpochybňování pravd, nýbrž naopak po poznávání a utvrzování poznaného a větší ohlas má u nich především postmodernistické tíhnutí k hravosti a kompoziční rozvolněnosti.

Ať už jsou dopady postmoderny pro loutkové divadlo jakékoli, velikým kladem je, že loutkářství prohloubilo a rozšířilo svou přitažlivost pro mladé lidi. A těch je každý ročník přehlídky plný: v souborech, v seminářích, na diskusích, v hledišti, na ulicích. Nic lepšího si loutkové divadlo nemůže přát.

Organizačně se snad přeci jen Chrudim po letech objevování Ameriky vrací k srozumitelnému rozdělení divadelního programu na program hlavní, sestavovaný z nominací a doporučení krajských přehlídek, program inspirativní, složený z profesionálních či amatérských inscenací, jejichž inspirativnost garantuje ARTAMA a Chrudimská beseda (zbývá jen ujasnit si, zda je inspirativnost totožná s komerční zábavností) a program doplňkový, kam se po domluvě s organizátory na vlastní zodpovědnost a náklady může přihlásit, kdo chce, aniž organizátoři mohou garantovat kvalitu. Vše ostatní je pak doprovodný program. Jasně by to ovšem měly rozlišovat i tiskoviny LCH (programová brožura, plakáty, zpravodaj), neboť tím, že svou účast na LCH rozhlašuje každý, kdo zahrál někde za křovím, je úroveň národní přehlídky devalvována a je to i poněkud nespravedlivé vůči těm, kdo na ni opravdu řádně postoupili.

Hlavní program vybraný z krajských přehlídek je nepochybně základem Loutkářské Chrudimi. Závisí především na tom, co amatéři ten který rok vytvoří. Letitým neřešeným problémem ovšem je, že chybějí přehlídky ve čtyřech krajích: karlovarském, olomouckém, zlínském a jihomoravském; plzeňská přehlídka, na níž pravidelně bývají soubory jen a jen z Plzně samé (tentokrát jeden pod visačkou Vsi Touškov a jeden dojedší z Prahy), se za přehlídku dvou krajů jen vydává a problematický je i přístup na jihočeskou přehlídku ve Strakonicích. Neměla by s tím ARTAMA přeci jen něco dělat?

Novinkou desetiletí je pronikání profesionálů do hlavního programu. Soubor Vyrob si své letadýlko, tvořený absolventkou loutkoherectví na DAMU, která se divadlem živí, vystoupí se svou La Kantýnou dnes na profesionální Skupově Plzni, za čtrnáct dní na amatérské LCH. Krab, jenž se netají tím, že se hraním divadla živí, si tu zahraje Tučňákův výlet, podobně jako absolventi Vyšší odborné školy herecké své Aj, já koza… Chápu, že pro profesionální skupiny je to výtečná reklama. Jak ale vedle těch, kteří mají možnost své dovednosti vybrušovat před diváky 10x či 20x do měsíce, mohou obstát amatérské soubory, zkoušející či hrající 1x do týdne? Přitom definice, kterou odborná rada stanovila, je sice široká, ale jasná: za amatérskou je považována inscenace, „jejíž účinkující nejsou absolventy některé z akreditovaných divadelních škol (netýká se ZUŠ), případně jejich hlavní osobní příjmy nepocházejí z divadelní činnosti; spolupráci profesionálů v ostatních oborech (jako je výprava, hudba, režie apod.) je potřeba zvážit individuálně, ale není v zásadě překážkou“. A nevejde-li se do téhle definice někdo, byť se amatérem cítí, LCH ho ráda pojme do programu inspirativního, případně se může účastnit otevřeného doplňkového programu.

Kvalita výběru závisí z menší části i na kvalitách krajských porot, které si určují pořadatelé přehlídek. A úroveň některých písemných posudků není zrovna dvakrát jejich dobrým vysvědčením. Také chrudimské poroty však nebývají zrovna pokaždé složeny ani z odborníků na úrovni národní přehlídky, ani tak, aby pokryli potřebné spektrum odborností, ani tak, aby byli schopni nahlédnout a přijmout i jiný druh divadla, než sami preferují, a už vůbec ne tak, aby mohli dík kontinuitě účasti jejích členů poměřit tohoroční úroveň inscenací s tou před rokem, natož třemi; i předsedy porot se leckdy stávají novicové, kteří teprve zjišťují, cože se to na té Chrudimi děje. A tak rozdávají ceny tu plnými hrstmi, tu spíše zdrženlivě, tu podle svých osobních náklonností, tu dle kritérií těžko zbadatelných. Při diskusích se pak ne vždy daří systematická analýza inscenací, mnohdy se spíš sklouzává k příštipkovitému komentování a chybí i systematické vedení veřejných diskusí a jejich věcné shrnování.

Pravda je, že po naší vlasti dnes neběhá zrovna moc Kolárů, Cinybulků či Dvořáků… a vím také, že není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem… Taktéž jsme si už vícekráte ověřili, že dobrým porotcem nemusí být nutně ani ten, kdo divadlo dělá – třebas i dobré. Ale někdy se zdá, že porotcem může být každý, kdo aspoň jednou držel maňáska, a když ne maňáska, tak aspoň s pořadateli basu. Jenže porotci by měli mít u veřejnosti alespoň nějaký respekt, aby jim mohla věřit a aby mohli nabídnout víc, než už seminaristé vědí. Proto mě potěšilo, že loňská porota po letech většinu ze zmíněných kritérií naplnila; ale jestliže si ARTAMA dala (zcela správně) do propozic, že členem poroty „nesmí být spolutvůrci soutěžních inscenací, ani jejich spolupracovníci nebo příbuzní“, měla by sama svá pravidla dodržovat.

Podobný problém je i s redaktory. Zpravodaj se stal postupně pachtem vyvoleného šéfredaktora a jeho lidí, aby v něm mohli jaksepatří prezentovat především sebe a své názory, nejlépe hned od prvé strany. Jenže málokoho zajímá, jak se ten který redaktor vyspal a co měl k obědu. Přiznejme si také konečně, že ne každý má na to být redaktorem a ne každý, kdo má na to být redaktorem, má na to psát odborné recenze. Ve zpravodaji často vítězí „vtipnost“ nad odborností, informativností, ba i nad srozumitelností – o čemž svědčí už názvy rubrik i samotného zpravodaje za posledních 10 let: Chrupajda, Tyglík, Lávka, Kniha, Váhadlo, Valderon a nakonec Loutkářský Labužník. ARTAMA totiž redakci nedává žádné zadání, žádnou instrukci, žádnou zpětnou vazbu.

Cosi zkrátka na Loutkářské Chrudimi drhne. Organizuje ji pracovník ARTAMA, jemuž v tom pomáhá loutkáře zastupující odborná a programová rada, sbor téměř dvaceti věci znalých lidí, kteří tu třikrát až čtyřikrát do roka zdarma tráví hodiny ve prospěch amatérského loutkářství. Navrhnou inspirativní inscenace ze zahraničí – a nikdo se po nich ani nepoptá. Usoudí, že by LCH neměla být přeplněna a pět hodin proto pečlivě vybírají inscenace pro LCH – a pak přijde program, v němž je všechno jinak. Zařadí inscenaci do inspirativního programu – a ejhle, ona je v hlavním… Je pak divu, že si rada připadá poněkud zbytečná a zneužitá?

Druhou nohu LCH tvoří od začátku 80. let postupně narůstající semináře. Ty patří k tomu, co minulých deset Chrudimí fungovalo slušně. Z hlediska potřebného přínosu pro české amatérské loutkářství i z hlediska pokrytí většinového zájmu zúčastněných loutkářů se občas objevují drobné výhrady k množství „exklusivních“, svým zaměřením okrajových seminářů nebo i k poměru seminářů, které poskytnou především momentální pobavení, vyblbnutí se… a těch, z kterých si seminaristé mohou něco odnést i pro svou další tvorbu. Ale to bude vždy věc názoru a zdá se mi, že únosná mez není překročena. Problémem zůstává systém přihlašování – ony chrtí závody, odstartované o půlnoci (letos se v tu dobu ovšem zájemce dočetl, že až v šest ráno) na internetu, který vypadává, vrací zájemce zpět… – aby nakonec zjistil, že už je obsazeno.

A ještě pár – dozajista – „maličkostí“ na konec.

Bývaly doby, kdy při Loutkářské Chrudimi všude v městě vlály třepetalky, visely oslavné transparenty a z každé masny či prodejny dámského prádla na nás vykukovaly malé loutky – velcí bojovníci za mír. Každý soubor byl přivítán povinnou úklonou před pomníkem osvobození Rudou armádou a pak mu byl přidělen patron, který ho vzal tu do slatiňanského hřebčince, tu do místních kasáren, ondy do hospody zvané Sport. Před každým představením zazněla jásavá festivalová znělka od Bedřicha Smetany. Po závěrečném představení se v Divadle Zdeňka Nejedlého otevřela opona a za ní již seděli všichni soudruzi z MV, OV, KV a někdy i ÚV – a mohlo se začít řečnit.

Dnes může návštěvník Chrudimí projet a ani si nevšimne, že se tu něco děje. Před divadlem jsou dva ušmudlané válce s nalepenými plakáty, a ačkoli kolem přehlídky pobíhá čím dál víc organizátorů, soubory si stěžují, že jim po příjezdu nikdo ani nepodá ruku a někdy se prý ani nedozvědí, že, kdy a kde se o nich bude diskutovat. Závěrečná „loutkářská“ pouť se smrskla na pár stánků za divadlem (mimo jiné i proto, že semináře předvedou své ukázky na úkor posledního vyučovacího dopoledne), cena ministerstva kultury se předá mezi průvodem masek a koncertem a slavnostní zakončení se dlouho odehrávalo čelem k zadkům Chrudimanů, sedících na schodech Pippichova divadla v očekávání následného koncertu. A když se předsedovi poroty nechce, nesepíše ani závěrečnou řeč nebo místo ní jen tak z patra pronese čtyři věty…

Nikdo dozajista neteskní po velkých formalitách, ale… Nějak nám ta Loutkářská Chrudim zlundračila. Je to spousta „maličkostí“, které samy o sobě moc neznamenají. Ale dohromady vyvolávají nepříjemný pocit, zda nejde o ono příslovečné stokrát nic, které umořilo osla. Loutkářská Chrudim pořád ještě má svou neopakovatelnou atmosféru, nad kterou jednorázoví i pravidelní návštěvníci vždy znovu žasnou. Já s nimi. Mám jen trochu strach, zda to v tuto chvíli nežijeme z podstaty a zda se pomalu nehromadí pocit desiluse a hrozící prázdnoty. Znáte to: …vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, mrtvé labutě zpěv…

Loutkář 3/2011, s. 123–125.

Richter, Luděk: Loutkářská Chrudim mezi padesátkou a šedesátkou

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás