Malíková, Nina: Kdo je to Arnošta?

Jsou zatím tři: Zuzana Smolová – studentka (bakalářka) divadelní vědy FFUK, v současnosti stážistka Divadla Continuo (25 let), Martin Švantner – hudebník, doktorand na fakultě humanitních věd UK a pedagog na katedře Elektronické kultury a sémiotiky (28 let) a Jan Kopecký – řezbář a tesař (39 let). Letos k nim přibyl Jacques Joseph – student divadelní vědy a filosofie v magisterském programu na FFUK. Jejich divadlo se jmenuje Arnošta, někdy se píše také jako Divadlo Arnošta. Takže první otázka souvisela samozřejmě s názvem tohoto uskupení, které v posledních dvou letech patří k nesporným překvapením současného českého amatérského loutkového divadla.

Jak je to se jménem Arnošt či Arnošta a čí to divadlo vlastně je? Arnoštovo?

ZS – Arnošta v sobě spojuje tři výrazné vlivy, poetiky, které nás zasáhly. První je Vančurovo Rozmarné léto a kouzelník Arnoštek, druhým Vorlovo Kouř a „boží“ DJ Arnoštek a třetí výrazný vliv je spojení se jménem Arnošta Kopecká a českou loutkářskou tradicí.

Měli jsme možnost vás vidět na Loutkářské Chrudimi už loni, letos jste znovu v programu, hráli jste na Přeletu. Nikdo ale nechce věřit, že byl Kugelstein, kterým jste na sebe upozornili, vaše první představení

JK – Nebylo. Já už asi třináct let vyřezávám loutky. Nejdříve jsem chodil asi půl roku ke Zdeňkovi Lavičkovi – to je takový vyhlášený jihočeský řezbář. Ukázal mi základy a pak jsem začal dělat loutky. Také jsem měl malý soubor v Blatné, ale lidi ode mne utekli. Dali jsme se se Zuzanou a Martinem dohromady v hospodě, kde jsem si postěžoval, že bych chtěl, aby to, co dělám, nějak žilo, že loutky nechci jen prodávat. Rozhodli se jít do toho se mnou. Tam nás taky napadla Arnošta Kopecká. A poprvé jsme hráli pod hradem Houska u hospody Na konci sil.

ZS – Byla to kubánská pohádka „O hezkém ženichovi“. Scéna byla tradiční kukátko. Hráli jsme to jen párkrát na malých festivalech a také v Plzni. Původní předlohu jsme značně předělali, protože na konci pohádky čert Fidel umírá rukou dívky, kterou pomohl napravit, ale Honza vyřezal takového hezkého nekňubu, že nemohl umřít. Naposledy jsme to hráli asi před měsícem.

JK – Kukátko! Scéna byla 2,5 metru na 3 metry, třicítky marionety a navíc do toho ještě zvířátka. Abychom si zahráli, tak jsme kvůli tomu založili na Housce i festival, který jsme nazvali Housnění.

Absolvovali jste někdy nějaký loutkářský seminář nebo jinou formu loutkářského školení?

MŠ – Hraji s Jakubem v Improvertech, tam nás slyšela Blanka Luňáková a nabídla mi, jestli bych s ní nechtěl vést seminář.,Tak jsem se dostal na Loutkářskou Chrudim. Byla to vlastně moje škola „post hoc“, kde jsem se hodně jako muzikant naučil. Až zpětně jsem si uvědomil, jak je zajímavé aplikovat hudební principy – třeba jazzový rytmus a dynamiku na divadlo.

Kugelstein byl tedy vaše druhá věc a teď jste v Hostivaři hráli Ošetřovnu na kraji pekla. Bude v tom hrát i Jakub a dozná to ještě nějaké změny? Pokud vím, v Hostivaři jste hráli bez něj.

MŠ – Jakub tam nemohl být, ale v Chrudimi budeme hrát v celé sestavě. Ošetřovna měla vůbec zvláštní osud. Po Kugelsteinovi jsme chtěli udělat nějakou malou jednoduchou kraťounkou pohádku pro děti. Rychlou grotesku. Ale nakonec se člověk neubrání tématům, co se na něj tlačí z okolí, svým vlastním pnutím, tomu, co by tam chtěl vidět.

ZS – Byli jsme docela překvapení tím, co říkala porota o  naší inscenaci v souvislosti s odrazem současnosti. A my jsme to tam přitom vůbec nechtěli nějak prvoplánově dostat.

Je to možná předčasná otázka, ale chystáte společně už něco dalšího?

Š – Teď chystáme horor. Honza říkal že „Ženich“ je strašně velký, že to ani nepřesuneme autem a že musíme příště udělat něco menšího, třeba takovou bednu na záda. Což se nepovedlo ani u Kugelsteina, ani u Ošetřovny a vypadá to, že s hororem to bude ještě horší.

Na vašich inscenacích překvapuje velmi dobrá práce s loutkou. Jak jste k tomu přišli? Hrajete s docela složitými marionetami. Trénujete nějak manipulaci s nimi

JK – Dal jsem jim je do ruky a trochu jsem jim to ukázal, ale ani já to nedokážu, protože nemám žádnou školu. Někdy od toho hraní bolí ruce, ale postupně se to zlepšuje. Je to takový boj. Ale to, jak s loutkou vyjádřit nějakou emoci, jak to udělat, to se musí každý naučit sám.

ZS – Při zkouškách nám hodně pomáhá, když si jednotlivé scény natočíme na kameru a zpětně je pak analyzujeme – zvlášť pohyb loutek a podle toho pak děláme úpravy.

A proč vás zaujaly zrovna loutky?

JK – Bylo to dané tím, že dělám loutky a že dokážu udělat scénu…

MŠ – Já vím, že to zní jako klišé, ale když jsem byl malej, tak se mi líbilo to tajemno kdy loutka ožívá. Chodil jsem s rodiči do divadla v Boudě v Plzni a byly to pro mne strašně silný zážitky.

ZS – Líbí se nám práce s loutkou i s prostorem a to, jak je možné si s ním pohrát. V tom prvním představení bylo kukátko a nebyli jsme vidět, v Kugelsteinovi jsme nejen byli vidět, ale vyzkoušeli jsme si i různé druhy loutek. Teď v Ošetřovně je to zase spíš kukátko, ale loutky jsou v pohybu omezené, nebo spíš každá má svůj pohyb.

MŠ – Ten horor bychom chtěli dělat s minimem slov. Trochu omezit upovídanost loutky, která je břemenem našich her. Pokusit se jít jinou cestou – udělat horor s hudebními principy, protože muzika je často hlubší než slova. Zasahuje nečekaně a odjinud. A také dovede dát představení rytmus.

ZS – Hudba by měla rozvíjet to, co prožívá postava, co se děje, nebo to ještě posunout dál.

Je nějaký amatérský soubor, který je vaše krevní skupina?

MŠ – Asi Tate Iyumni. Poznali jsme se na pražském Tajtrlíkovi, něco jsme o nich četli v Loutkáři a myslím, že máme hodně společného.

Těší mě, že čtete Loutkáře. Nechcete mi jen udělat radost?

JK – Časopis Loutkář jsem si dřív občas koupil a teď už ho odebírám.

Š – A my ho pak u něj čteme.

A kde zkoušíte? Říkali jste, že jste teď trochu rozlítaní.

MŠ – Honza má úplně půvabný domeček ve Starých Bohnicích, kde má zahrádku…

JK – Mám postel a stůl a jinak je tam všude prostor jen pro divadlo. Tam to také vždycky rozložíme a zkoušíme.

ZS – Když jsme byli jen tři, tak to bylo jednodušší. Já jsem teď přes týden v Malovicích, Honza dělá tesařinu a truhlařinu a je třeba dva týdny mimo, Kuba má spoustu dalších aktivit a my čím dál tím víc zjišťujeme, že máme málo zkoušek.

A jak jste přišli na název vaší poslední hry?

ZS – Ošetřovna na kraji pekla? To vymyslel Honza. Bylo to jako obvykle : dali jsme dohromady několik návrhů a ten jeho byl nejlepší.

A po téhle poslední otázce jsme se v místnůstce naší redakce, dotrápili. Arnošta s mými otázkami, které se záludně snažily navést odpovědi na povzdechy nad potřebou loutkářského školení, praxe a dramaturgického dozoru, a kterým se všichni zcela nezáludně vyhnuli a já s novým diktafonem, který mi prvních dvacet minut rozhovoru vymazal a my začínali znovu. A to jsem pak celý spolek ještě donutila usednout před Divadelním ústavem na lavičku, abych je mohla pro Loutkáře zvěčnit. Bohužel bez loutek a opět absentujícího nováčka Jakuba..

Loutkář 3/2011, s. 121–122.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.