Bábkarská Bystrica Tour 2018

Hana Ribi-Štěpková: Malíř Paul Klee a jeho maňásci

Slavné loutky Paula Klee vznikly v rozmezí let 1916–1925. První maňásci – Kašpárek, Greta, Smrt a Krokodýl – patřily ještě ke klasickému repertoáru pouťových maňáskářských atrakcí a Klee je vyrobil jako dárek pro svého devítiletého syna Felixe. Druhá skupina loutek následovala po pauze vynucené první světovou válkou až v roce 1919. Od tohoto okamžiku se rozšiřoval maňáskový fundus rodiny Klee pravidelně každým rokem o řadu loutek. Tyto maňásci se svým výtvarným pojednáním již zcela vymykají klasické typologii lidového loutkového divadla. Nově vzniklé umělecké artefakty splňují po několik let úlohu dialogu mezi otcem a synem. Paul Klee je vyrábí a dává jim jejich neobvyklá jména, Felix Klee si vymýšlí zábavné skeče a s vervou s loutkami hraje. Předpokládá se, že otec a syn se ve svých nápadech vzájemně podněcovali. Zpočátku se hrálo v domácím prostředí mnichovské umělecké čtvrti Schwabing. V roce 1921 byl Paul Klee povolán jako profesor do výmarského Bauhausu. Téhož roku se Felix stává studentem stejného institutu a loutkářské výstupy pokračují jak doma pro zvané hosty profesorského sboru, tak při příležitosti školních slavností, či dokonce ve výmarských ulicích před širším publikem v rámci průvodů a divadelních akcí studentů. Námětem maňáskových skečů jsou velmi často interní události na škole, k nesmírné radosti oněch diváků, kteří nejsou satirou ve stylu rakvičkáren osobně dotčeni.

Loutkářské akce Paula Klee a jeho syna nepatřily k programu oficiální divadelní scény Bauhausu a odehrávaly se výlučně uprostřed malých forem, které k životu školy patřily. Nicméně je umělecké pozadí, které dodalo Paulu Klee první tvůrčí impulsy, nakonec i pro maňásky, vysoce zajímavé. Za svého působení v Mnichově se Klee nacházel jak v centru významné loutkářské tradice, tak i uprostřed proudu umělecké avantgardy. Od roku 1911 byl v úzkém kontaktu s iniciátory skupiny „Der blaue Reiter“ – s Vasilijem Kandinským a Franzem Marcem – a osobně se výstavních akcí této skupiny zúčastnil. Zájem tohoto kruhu umělců mimo jiné i na dětských kresbách odpovídal výtvarné vizi spontánní niternosti a souzvuku, o kterou Klee ve svém malířském výrazu usiloval. 1919 sympatizoval Klee s revoluční mnichovskou Räterepublik, po jejím potlačení opustil na několik týdnů Mnichov. Nejdříve navštívil svou rodinu a kolegy z mládí v Bernu. Další zastávkou byl Curych, kde se sešel s umělci aktivními v hnutí DADA – Waldemarem Jollosem, Tristanem Tzarou, skladatelem Feruccio Busonim, Hermannem Hallerem etc. Není vyloučeno, že při své návštěvě u Hanse Arpa viděl i abstraktní marionety ke Králi jelenem navržené jeho spolupracovnicí a přítelkyní Sophie Taeuberovou. Eventuálně se seznámil i s dadaistickými maskami Marcela Janco vytvořenými pro Cabaret Voltaire.

Zcela novým aspektem při výtvarném pojednání maňásků Paulem Klee je hravý postup při zacházení s materiálem a způsob zabudování nalezených předmětů. Sestavovali-li umělci hnutí DADA z nalezených předmětů s oblibou assemblage, aniž by nalezené předměty dále přetvářeli, postupoval Klee jiným způsobem. I on používal triviální předměty jako víčka od konzerv, krabičky od zápalek, elektrické zásuvky či vojenská vyznamenání. Neponechával je však v původním stavu, ale přizpůsobil jejich formy a výraz svému záměru. Loutky z let 1921–1925, to jest z období Bauhausu, jsou náročné jak ve výtvarném zpracování, tak i svou obsahovou výpovědí. Maňásci jsou naplněni jen jim vlastním groteskním výrazem. Často portrétují vynalézavým způsobem osoby veřejného života či kolegy z okruhu školy. Loutka „Okorunovaného básníka“ je narážkou na literární scénu Mnichova, obavy z politického vývoje v zemi ztělesňuje loutka „Německého národovce“. Hlavy loutek jsou v určitém smyslu malířsko-sošnými objekty, mnoho detailů se dá rozpoznat teprve při pozorném pohledu zblízka. Hlavy jsou ze sádry za příležitostného použití nalezených předmětů. U dvou loutek, které byly radiologicky prosvíceny, byly v jejich nitru nalezeny předměty. Loutka, která nese název „Vlastní portrét“, má uvnitř zabudovány dvě hovězí kosti; maňásek se jménem „Klaun s širokýma ušima“ ukrývá ve svém nitru dřevěnou špulku od nití. Šaty pro loutky dělal (v souladu s celou figurou) většinou Klee osobně. Původně existovalo přibližně 50 maňásků, uchovalo se jich pouze 30. Část loutek byla zničena za druhé světové války, část se ztratila.

Neméně zajímavé jsou zadní prospekty vyrobené promíšením stylů abstraktního malířství a koláže. Pro první kulisy použil Klee údajně obrázky vystřižené z almanachu „Der blaue Reiter“, které uspořádal do formy koláže. Barevně geometrické kompozice některých pozadí loutkového divadla Paula Klee připomínají duchovní spřízněnost s abstraktními pozadími, která vytvořila Sophie Taeuber pro marionetovou inscenaci Gozziho Král jelenem. Pohyb maňásků na pozadí geometrických ploch ve stylu Kleeových obrazů musel spoluvytvářet stálou plošnou změnu prostoru, dle toho, která barva v kompozici byla loutkou zakryta či odkryta, nebo kterou barvou byla loutka obklopena. Vznikl tak jistý druh vizuální dynamiky, která byla i intencí divadelních experimentů Vasilije Kandinského.

Paul Klee ukončil výrobu loutek a prospektů v roce 1925, kdy jeho syn ukončil studium Bauhausu. Osobně zřejmě své loutky nepovažoval za umělecké výtvory, nezanesl je do soupisu svých obrazů a jejich výstavy později několikrát odmítl. Teprve ke konci života akceptoval, že si odborná veřejnost vysoce cení těchto geniálně improvizovaných artefaktů.

Loutkář 3/2011, s. 120.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.