Novák, Jan: Jubilanti z Říše loutek

Když jsem se při nedávném devadesátiletí pražské Říše loutek zamýšlel nad divadelní historií, zkusil jsem to z jiného úhlu. Obvykle se historie prezentuje jako sled událostí, v divadle to bývá výčet premiér, uvedení rukopisných novinek, dramaturgická linie, režijní výboje apod. Méně se sledují proměny a zrání divadelního kolektivu. A zejména v amatérských souborech často platí, že soubor stojí a padá s principálem souboru. Někdy je takto prezentována i divadelní minulost Říše loutek. Píše se o éře Suchardy, Koubka, Zezulové. Ale Říše loutek nikdy nebyla divadlem jednoho hybatele. Na divadelní tvorbě se tu vždy podílel početný kolektiv, a to již od doby, kdy soubor vznikal.

Nechci se pouštět do obsáhlého historického exkursu, chci jen připomenout některé významné skutečnosti. Především v souboru Říše loutek za celých devadesát let nedošlo ke generační roztržce, která by vedla k novému formování kolektivu. Samozřejmě docházelo k rozepřím, které občas končily odchodem některých členů, tu v tichosti, jindy s okázalým prásknutím dveří. Členskou kontinuitu nejlépe dokládají divadelní rody, z nichž některé působí v Říši loutek již ve čtvrté generaci (Davidovi, Vrtkovi-Dotřelovi).

Důležitým prvkem vnitřního života souboru je demokratičnost, která ovšem může být brzdou umělecké tvorby, neboť „hlas lidu“ bývá konzervativní. Nicméně volené vedení Říše loutek (ať se mu říkalo Správní výbor, Umělecká či Dramaturgická rada, Divadelní odbor a podobně) mělo vždy na činnost souboru rozhodující vliv a to i v období, kdy divadlo pracovalo pod různými „zřizovateli“. A to, že si nikdy nenechalo diktovat zvnějšku, ho uchránilo od mnoha ideologických módností. A konečně: soubor Říše loutek je početný. V posledních 25 letech se na činnosti podílí 60–70 aktivních spolupracovníků s vyrovnaným poměrem žen a mužů. Jen s tak četným kolektivem je možné udržet pravidelný provoz divadla, což znamená 100–120 představení v sezoně. Je samozřejmé, že v tak rozsáhlém kolektivu jsou vedle lidí, bez nichž se neobejde téměř žádná aktivita, i ti, kteří si přijdou zahrát či vypomoct jen občas.

Několik pilířů současného souboru se na jaře 2011 dožívá významného životního jubilea. Tady jsou:

PaedDr. Eva Šulcová-Smějová (nar. 1. 3. 1961) působí v Říši loutek 34 let. I když v učednických letech prošla, jak je to obvyklé, školou pomocných a technických prací, dočkala se brzy hereckých příležitostí. Její kultivovaný a tvárný hlas využívají režiséři pro dětské i milovnické role, ale dočkala se i rolí charakterních. Za všechny si připomeňme ježibabu v inscenaci O strašlivém drakovi, princezně a ševcovi M. Kownacké (1987) nebo kozu Rózu v Pohádce o potrhlé koze Róze Věry Provazníkové (2004). Současný soubor nevyniká hudebností, ale Eva patří k těm výjimkám, které potvrzují pravidlo, a rozhodně ne proto, že „mezi slepými je i jednooký králem“. Režisérům dokáže být ochotnou i inspirativní spolupracovnicí při studiu zpěvních čísel či tvorbě zvukového plánu inscenace. Mnohovrstevný zvukový doprovod tak například vytvořila k inscenaci Princezna Majolenka J. Romanovského (2007).

Její pedagogické vzdělání ji předurčilo k tomu, aby pomohla nastartovat činnost dětského studia Říše loutek (od roku 2003), ve kterém dvě sezony s velkým zaujetím vykonávala neformální funkci pedagogického dozoru, a to jak dětem, tak studentkám Střední pedagogické školy, které studio vedly a kterým vytvářela užitečnou zpětnou vazbu. Několik funkčních období byla aktivní členkou Správního výboru.

Josef Pikner (nar. 17. 3. 1941) přišel do souboru v roce 1956. Patří k těm vzácným jedincům, kteří vezmou loutku do ruky, a ona jim hraje. A tak si stihnul zahrát stěžejní roli císaře v Andersenově-Šmejkalově Pasáčkovi vepřů (1956), v poslední inscenaci vytvořené za principálování Vojty Suchardy. A protože byl jeho animační talent nesporný, stal se již v mladém věku jedním z nejzaměstnanějších a nejlepších loutkovodičů Říše loutek. Když se ukázalo, že má i výtvarné nadání, dostal příležitost ozkoušet své síly a v roce 1961 vytvořil výpravu k dvojici maňáskových hříček, Čtvrtkovu Budulínkovi a Tittelbachové Telátku ze slámy. Obě hříčky také režíroval. Když zaměstnání odvedlo J. Piknera z Prahy, znamenalo to i přerušení slibné divadelní „kariéry“.

Po návratu do Prahy se v roce 1982 vrátil také do Říše loutek. Opět se stal jedním z nejzaměstnanějších a nejspolehlivějších loutkoherců – loutkovodičů. Až hostující režisér Jiří Filipi v něm odhalil i schopného „mluviče“ a svěřil mu roli Jiříka v Kainarově Zlatovlásce (1984). Od té doby je Pepa stejně zaměstnávaný na vodičské lávce či ve vodičské vaně jako u mikrofonu. Když si přečetl pohádku Jiřího Žáčka Kašpárek v pekle, příběh jakoby předurčený pro loutkové divadlo ho okouzlil a pustil se do dramatizace, o které sám Žáček prohlásil, že je lepší než jeho vlastní přepis pro divadlo. Kašpárek v pekle v režii J. Piknera (2000) se stal jednou z nejúspěšnějších inscenací Říše loutek.

Je třeba také připomenout Piknerovo zaujetí pro technologii marionet či jeho aktivní účast v Umělecké radě. V roce 2010 získal Čestné uznání Matěje Kopeckého za zásluhy o české loutkářství.

Taťána Zlesáková-Novotná (nar. 13. 4. 1961) přišla do Říše loutek se zkušenostmi z dramatické výchovy u prof. Šárky Štemberkové, a to v roce 1978. Zaujala nejen svým talentem, ale také spolehlivostí a zodpovědností. A tyto vlastnosti projevuje, ať jde o hlavní či drobnou roli, nebo o výpomoc v jevištní technice. Umí si stejně dobře poradit s marionetami, jako s javajkami a maňásky. A co na ní režiséři (ale i spoluúčinkující) zejména oceňují, je její schopnost navázat partnerský vztah. Vzhledem k tomu, že se v Říši loutek používá rozdělená interpretace, je Táňa až na výjimky vždy „zaměstnána“ jako loutkovodička. Ale při těch několika výjimkách ukázala, že si ví rady i se svým hlasovým fondem. Jako spolehlivá spolupracovnice se osvědčila i při instalování výstav.

T. Zlesáková byla řadu let členkou Umělecké rady a v roce 2005 byla zvolena do jejího čela. Její zásluhou obnovila Říše loutek večerní představení pro dospělé a na hostování pozvala řadu zajímavých souborů. V poslední době si ozkoušela i dramaturgickou a režijní práci, ve spolupráci s Hanou Dotřelovou vytvořila inscenaci O nezbedných kůzlátkách (2009).

V každém případě je Táňa jednou z nejvýraznějších osobností současné Říše loutek a v jejích rukou je klíč k dalšímu směřování souboru.

Trojici „jarních“ jubilantů v Říši loutek doplňuje Petr Kolářský (nar. 16. 3. 1961). Syn známého sochaře a medailéra Zdeňka Kolářského patří k těm nemnoha lidem, kteří jsou vždy ochotni přiložit ruku k dílu tam, kde je to třeba. Což v případě divadla znamená realizaci dekorací, drobné i větší opravy všeho možného, péči o interiér divadla, technické zajištění představení, ale zvládá také drobné i větší role. Z jeho rukou vyšla řada upomínkových předmětů Říše loutek. Nenápadný, ale užitečný, ba téměř nepostradatelný.

Tak ještě mnohá aktivní divadelní léta!

Loutkář 2/2011, s. 92.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.