Loutkar.online

Exnarová, Alena: Turnovský drahokam 2011

XXI. ročník Turnovského drahokamu se již tradičně konal v krásném, loutkami vyzdobeném, turnovském městském divadle, za vzorné organizace Loutkářského souboru Na židli pod velením Petra Záruby, za asistence kašpárka Vojty, který vysvětloval dětským návštěvníkům (a chodilo jich hodně!), jak se zúčastnit soutěže o nejpilnějšího diváka a že po každém představení proběhne losování vstupenek o drobné ceny.

Přehlídka se konala 18. – 20. března s tím, že v pátek se pouze jako „předskokan“ představilo Divadélko Matýsek z Nového Boru s Cestou kolem světa. Během soboty a neděle jsme pak viděli celkem dvanáct představení, z toho tři nesoutěžní.

Zahájil Vozichet z Jablonce nad Nisou představením Nastavte uši, pozorujte…(a tak dále – název je daleko delší, ale ten jsem si nezapamatovala ani nepoznamenala) v režii Jiřiny Polanské. Na jeviště vtrhnou folklórně oblečení herci s nůšemi a ocitáme se na tržišti, kde posléze loutkářskými prostředky (maňásky, loutečky s klapací pusou navlečené na šňůře…) zobrazují děje kramářských písní a činí tak zajímavě a zábavně. Najednou nastává zlom a ocitáme se někde úplně jinde a sledujeme rovněž zajímavě ztvárněné příběhy vycházející z děl Woodyho Allena, Ivana Wernische či Mariana Pally. Jsme poněkud zmateni, protože i když jednotlivé příběhy vesměs nápaditě fungují, žánr inscenace, celek a jeho směřování pojmenovat nedokážeme. Pokud se souboru podaří v tomto smyslu inscenaci dobudovat, rozhodně si herecké nasazení všech tří aktérů užijeme ještě víc. I tak jsme ale soubor (Kateřinu Císařovou, Báru Pumrovou a Martina Zítka) ocenili za herectví v této inscenaci.

Turnovští Čmukaři, konrétně Dáda Weissová a Jarda Ipser, se představili s pohádkou Hloupé království podle Boženy Němcové. Hráli v zajímavé scéně, kterou tvořil jakýsi paraván a v níž kromě několika hracích prostorů pro maňásky byl i nápaditě vyřešený kostým pro královnu s židlí jako královskou korunou a vůbec spolu s hereckým provedením Dády se ztvárnění postavy královny stalo zatím nejzdařilejším prvkem inscenace, což jsme po zásluze ocenili. Jinak ale je třeba konstatovat, že jsme viděli představení, které svědčilo o tom, že inscenace se teprve rodí a že je třeba na jejím tvaru ještě hodně zapracovat. Mimo jiné i v maňáskových sekvencích, které nejsou naplněny akcí tak, jak tento druh loutek vyžaduje. Ale s tím si zkušení Čmukaři určitě poradí.

Nesoutěžně se přehlídky zúčastnilo Martínkovo loutkové divadlo Libáň, které i přes nedávné úmrtí svého dlouholetého principála Honzy Řezníčka pokračuje ve svých loutkářských aktivitách, což nás pochopitelně těší. V Pohádce narudby použili pro ně netradičně spojenou interpretaci a odkryté vodění marionet.

Nesoutěžně vystoupil také Spojáček z Liberce, který ochotně zaskočil za ochořelý chlumecký soubor Kyselé rybičky a zahrál představení O zakleté labuti, s nímž se už v minulých letech účastnil přehlídky soutěžně a které je zajímavé soustředěnou kvalitní prací s marionetami voděnými odkrytě na soklu, po jehož přední ploše plave v některých situacích stín labutě.

Rozhodně potěšením pro nás bylo vidět v akci Rodinu Polehňovu z Hradce Králové, která zahrála pohádku Kdo zachrání princeznu, jejíž námět vymyslela starší dcera Magdaléna, a pak už to všichni společně i s mladší Aničkou doladili a doma v obýváku nazkoušeli. Pohádku hrají odkrytě voděnými malými jednoduchými marionetami v malém divadélku, s aktuálně vyráběnými zvuky (pokud se zrovna nezapomene) a samozřejmě se zaujetím. Také jsme je za inscenaci ocenili.

Soubor Pampalin ZUŠ Turnov se představil s inscenací Když nemůžu spát, která je autorská a pod vedením Aleny Tomášové zpracovává to, co trápí teenagery – nejdříve se odvíjí příběh dívky a potom příběh chlapce a v podstatě u obou příčiny jejich chování vycházející z rodiny vyřeší citový vztah. Prostředky výpovědi jsou založeny na hudbě a pohybu, fungují přesně a sdělně a působí silně. Udělili jsme souboru cenu za inscenaci, ale vzhledem k tomu, že ji nelze považovat za loutkovou, bude učiněn návrh programové radě LCH na její zařazení do inspirativního programu.

Za loutkovou nelze považovat rovněž inscenaci Za zdí souboru Není to, ani to ZUŠ Turnov, která vychází z tvorby skupiny Pink Floyd a zpracovává texty, které tyto mladé lidi oslovují, protože jsou i dnes aktuální. Vyprávějí apelativně a velmi vážně (za pomoci krabic, jež různě přeskupují a postupně staví zeď), takže je divák často zahlcen a nedokáže vnímat všechny souvislosti. Ale cenný je rozhodně námět, který si mladí lidé zvolili, a za to jsme jim udělili ocenění.

Loutkářský soubor Popelka z Lomnice nad Popelkou tradičně pracuje s únanovskými marionetami a tak tomu bylo i letos v inscenaci Zlatovláska, pro kterou si upravil Kainarův text. Snažili se naplnit dění akcí, ale místy trochu neobratně a také by celku prospěla větší provázanost situací, bez zbytečných prodlev. Ocenit je ale třeba, že i přes rozdělenou interpretaci nepoužívají playback a mluví „na živo“.

Prvně jsme se letos setkali se souborem Veselé loutky z Jablonce nad Nisou, který se představil příběhem O ztracených maminkách – napsala jej členka souboru Lenka Tampierová. Uvedli o sobě, že jsou sdružením rodičů a přátel loutkového divadla, což bylo na první pohled při povídání s nimi patrné. A také, že nemají v podstatě s loutkovým divadlem žádné zkušenosti, což bylo na představení znát. Například maminky, o nichž se hrálo, se vůbec neobjevily (v úvodu v pozadí jako plošňáky, ale leckdo je vůbec nezaznamenal), marionety dětí vypadaly trochu jako dospělé a tak chvíli trvalo, než jsme se zorientovali, a taky se s nimi ne zcela čitelně hrálo… Velkou roli hrála v představení muzika, ale v Turnově bohužel přehlušila v řadě míst promluvy a texty. Ale přes všechny problémy jsme vnímali osobitost projevu a bylo cítit nesmírné zaujetí pro věc, která se přenesla i do hlediště. Tak doufáme, že to nebylo poslední setkání s tímto souborem.

Dětský loutkářský soubor Blechy z Jaroměře není v Turnově neznámý. Letos se představila jeho část (prý se rozrostly natolik, že pracovaly na dvě party), která připravila pod vedením Jany Dvořáčkové její text pohádky Sněhurka. Děti hrály na stolku překrytém hnědým hadrem a na dvou postranních bedýnkách s kulisou hradu nebo lesa látkovými manekýny – tedy loutkami, které jim byly příbuzností s plyšovými hračkami evidentně blízké. Krásní byli trpaslíci na společném vozíku a vůbec to děti tak jako vždycky bavilo, takže i nějaký ten drobný zádrhel jsme jim rádi odpustili. A už tradičně jsme ocenili Janu Dvořáčkovou za práci s tímto souborem.

Soutěžní část přehlídky pak uzavřely Maminy z Jaroměře představením Malá indiánská pohádka, které napsala a také zrežírovala Jana Dvořáčková. Tématem pohádky je v podstatě láska a obětování se, kdy bílý muž odchází s indiánskou dívkou do nebe, protože ona tam musí. Vůbec šikovně napsaná pohádka působí jako zpracovaná pověst, ale není tomu tak – námět je vymyšlen. Hraje se totemovými (samostojnými) jednoduchými marionetami, které se občas při akcích na horizontu a vystupování do nebe mění v miniaturní marionetky. Vedle dějiště zvukový doprovod, který celek dotváří. Bylo to rozhodně důstojné uzavření soutěžní části přehlídky a Maminám jsme udělili cenu za inscenaci.

Pak už nesoutěžně následovala Kordula Liberec s Papírovou pohádkou. A ta se rozvíjela v kontaktu a blízké spolupráci s dětmi a to Pavlína Kordová evidentně umí a opravdu dokáže zpracovat všechny adekvátní i neadekvátní reakce a nápady. Děti ochotně spolupracovaly a byly nadšené, a tak Pavlína nakonec získala cenu dětského diváka Turnovský drahokam (protože dětem může být jedno, jestli představení soutěží o postup na LCH či nikoliv).

A pak už následovalo vyhlášení soutěže o nejpilnějšího dětského diváka a taky vyhlášení cen, které udělila odborná porota – v ní se mnou zasedli ještě Irena Marečková a Štěpán Filcík. Letošní přehlídka přinesla sice řadu zajímavých podnětů, ale žádná inscenace výrazně nepředčila ty ostatní natolik, aby se porota rozhodla ji na LCH přímo nominovat. Ale doporučili jsme programové radě LCH k zařazení na přehlídku tři inscenace: Nastavte uši, pozorujte… souboru Vozichet Jablonec nad Nisou, Kdo zachrání princeznu Rodiny Polehňových a Malá indiánská pohádka souboru Maminy Jaroměř.

Loutkář 2/2011, s. 89–91.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.