Bábkarská Bystrica Tour 2018

Polednová, Vlasta: 36. festival pražských amatérských loutkářů, (výběrová přehlídka souborů z Prahy a Středočeského kraje Divadlo Karla Hackera – Divadlo Jiskra, 25. – 27. března 2011)

Osm přehlídkových inscenací se sešlo v pražských Kobylisích v Divadle Jiskra, aby se postaralo o program posledního březnového víkendu. Jako vždy na tomto festivalu šlo o známé, převážně tradiční loutkářské soubory, ať už z Prahy či Středočeského kraje, s rozdílnou zkušeností, invencí, výběrem her či autorských námětů.

Podívejme se, jak si poradily soubory s výběrem dramaturgickým, neboť zde vše začíná. Do první skupiny bych zařadila soubory tzv. \„kamenné\“, které mají tradici, k využití fundus loutek a dekorací a \„knihovničku\“ loutkových her.

Divadelní spolek Pimprle z Hostivic, to jsou dva již lety sehraní aktéři Olga Kodymová a Jan Suchý. Jejich inscenace hříčky Milady Mašatové Dračí pohádky připomněla – a to jevištně \„doslovně\“ – jejich vystoupení zde na 33. ročníku v roce 2008 (viz Loutkář 3/2008: Aby se opona nezadrhávala) s inscenací hry M. Nohelové Pyšná princezna. Stejné řešení scény, špalkové loutky na drátě i princip střídání živé herecké akce s publikem a hry s loutkou. Což není výtka, ale celkem pochopitelné využití domácích zásob. Rovněž výběr titulu sleduje \„mateřinkovské\“ určení, typické pro tento soubor. Čtyři pohádky o čtyřech princeznách – protivné, plačtivé, milé a chytré – a drakovi jsou zdánlivě prosté, ale právě ve své jednoduchosti a doslovném opakování textu i situací skrývají nebezpečí stereotypu. Takže potřebují hodně invenční režii, aby se každá pohádka blýskla novými nápady, gradovala v hereckých výkonech, a tím poutala divákovu pozornost. Bohužel po této stránce se Hostivickým moc nedařilo a představení postupně upadalo do fádního memorování textu.

Podobný dramaturgický výběr zvolilo Loutkové divadlo Aeráček, Odolena Voda: Pruhovanou pohádku Hany Januszewské v úpravě Josefa Franka. Bylo to jediné představení hrané maňásky (pocházejícími rovněž z původního fundusu) na čisté scéně, řešené ve dvou horizontálních plánech, jen s náznakem šité dekorace. Soubor, jak jsme se dozvěděli, určitou dobu neexistoval a nyní se znovu dává dohromady. Příliv nových posil je patrný v různé intenzitě hereckých výkonů: mnohé projevy zavání civilismem, šedí, zpívánky občas falešnou notou (kladem byla živá hudba), a to vše korunováno velmi nejistou vypravěčkou před paravánem. Odvážejí si čestné uznání za výpravu.

Mirek Macháček svedl souboj se stařičkým Ludvíkem Aškenazym a pro loutkářský soubor Kulíšek z Bystřice u Benešova upravil jeho Šlamastyku s měsícem – s dodáním: v roce 2011. (Opět sáhnutí do fundusu, nejen do historie. Šlamastyku inscenoval soubor již v padesátých letech!) Radikální zkrácení hry z původně více než hodinové metráže není největším kamenem úrazu, i když půvabné nuance Aškenazyho slovíček jsou nenávratně ztraceny. Původní postavu profesora Karpenka, humorně karikující suchopárného sovětského vědce (v 50. letech nevídané!), nahradil v pátrání po ztraceném Měsíci – Rambo. Američané vypustili raketu, ta nemá kde přistát, proto se objevuje na scéně. Konfrontace českého rybníka, vodníka a dvou kluků nezbedů s filmovým akčním hrdinou zavání parodií, což by bylo konečně vítané žánrové oživení, ale autor úpravy nedotáhl tuto možnost do konce. Zůstal jen skelet původní hry s úvodem \„Houstone, máme potíž\“, přelety helikoptéry a jako organizátor vysvobození Měsíce vysazený onen pověstný Rambo (o nedotaženosti svědčí např. to, že se ze setkání s tímto \„exotem\“ nevytěžily výrazné reakce a situace u vodníka a kluků).

Druhou skupinou jsou soubory \„nadané\“ vlastním autorským potenciálem. Mohou volit bohatší tematický i žánrový výběr a konečný tvar respektuje (nebo by měl respektovat) charakter a požadavky souboru, možnosti scénické i schopnost \„dopřát\“ vlastním talentům.

Domovský prostor vždy dovede využít Loutkové divadlo Jiskra Praha 8. Stejně jako loutkohereckých kvalit tradičního, zavedeného marionetového souboru. A rovněž těží z autorského potenciálu v osobě Petra Slunečka, který tentokrát doplnil trojici původních autorů: S. Havelky, P. Chvojky a V. Renčína. Objevili se na scéně Jiskry už dřív v adaptaci původního televizního seriálu o kastelánovi Kajetánu Krbci a jeho zvířátkách. Seriál pokračuje a další díl má název Strašidla na hradě Kulíkově. Představení na festivalu bylo premiérové, takže porota s pochopením přešla technické \„zádrhele\“ (přestavby jsou vždy noční můrou marionetových jevišťátek) i nedotaženost některých jevištních situací. To vše, jak známo, se časem poddá. Nemohla však nechat bez povšimnutí souboj dramaturga a spoluautora Slunečka s režisérem Slunečkem. Potřebný odstup (a často i svár o věc) jednotlivců tvůrčího týmu přispívá k odhalení problémů v textu, k jeho obohacení a dotažení do jevištního tvaru. Každá tvůrčí práce probíhá v dialogu, v němž se tříbí názory, tvar budoucí inscenace roste ve vzájemné konfrontaci (často bouřlivé), ale také spolupráci, neboť chytrost, jak známo, se v kolektivu násobí. Za jediného předpokladu: že na sebe lidé slyší. Je-li tvůrce ponořen do práce na výsledném tvaru až po uši, a to jako jediný tvůrce ve všech složkách, často se ztrácí ve svých představách a rezignuje na sdělnost. To je myslím příčina některých problémů v této inscenaci. Na samém počátku např. chybí informace pro diváka důležité: kdo je kdo či kde se nalézáme. Argument, že přece naši diváci Krbce znají z minulého představení, neobstojí. Dalším, spíše dramaturgickým problémem je výběr předlohy. V případě Strašidel jde o anekdůtku o tom, jak Švédové dobyli hrad, ale v podání strašidláka Ruprechta je historie poněkud česky poupravena. Chybí dramatický příběh, který by diváka přitáhl, zaujal, veškeré informace jsou jen ve slovním sdělení. Bohužel roztříštěná pozornost v sále tomu odpovídá.

Porota ocenila hudbu Zdeňka Němečka, Bohumíra Koubka za realizaci loutek dle původních Renčínových kreseb a loutkoherecké výkony Hany Trávníčkové a malého (doslova!) Dana Kloudu.

Loutkářský soubor Rolnička ve Zbraslavi byl v roce 2005 postižen povodní a totálně zdevastován. Naštěstí (?) jen co se týče jejich divadélka. Soubor dokázal čelit katastrofě. Důkazem byla na festivalu předvedená zájezdová marionetová scéna, kterou si vyrobili, aby dočasně suplovala zničený prostor. Soubor na ní sehrál pohádku Františka Pondělíčka Kašpárkova strašidla. Další příklad toho, jak je \„nutné míti domácího autora\“. Příběh pohádkový a prostý: Kašpárek vezme s sebou do světa dvě hradní zapomenutá strašidla a zajistí jim výhodný výminek na královském hradě, když předtím vyléčili zlostnou, bičem trestající princeznu Milenu. Představení v režii autora má dobře \„šlapající\“ příběh (až na závěr hry, který je natahovaný a zbytečně řeší nepodstatné motivy), dobré loutkoherecké výkony a logiku v jednání jednotlivých postav; scéna a loutky výtvarně odpovídají tradičnímu marionetovému standardu. Soubor si odvezl hodnocení poroty v podobě čestného uznání za vyváženost všech složek a stylovou jednotu představení. (Mimochodem, na nově zrekonstruované scéně hrají Zbraslavští tuto inscenaci jako \„velkou\“.)

Dočetla jsem se, že Ambit – loutkoherecká skupina Refektář TJ Jinonice, byl už jednou se stejnou inscenací přítomen festivalovému klání, ale jiné provenience než kobyliské (viz Loutkář 3/2008, Jiří Středa: 4. ročník Pražského tajtrlíka). Což samozřejmě není na závadu a nic proti tomu, abychom počin pánů Železných (oba Petrové, st. a ml.) nezhlédli v Jiskře a zde nepředstavili. Podle Eduarda Basse napsal P. Železný st. v podstatě epické vyprávění s hereckými vstupy a uvádí jej pod názvem Klapzubáci aneb O velké a slavné historii Klapzubovy jedenáctky. Výsledný tvar se zásluhou výrazného výtvarného, plošného pojetí blíží stylu kramářských písní, a podle názoru poroty by se tímto směrem mohl dotáhnout. Především z toho důvodu, že pouhá dvojice herců na náročné přestavby prostě nestačí, a vznikají tak nežádoucí prodlevy, čekání, až se najde a usadí na scéně ta či ona rekvizita apod. (porotci s nadsázkou navrhli zapojit do inscenace \„manželky a odrostlé děti\“). Na druhou stranu porota ocenila – a to doslova – technologicky nápadité loutky-dekorace a herecké nasazení aktérů. Jen pro srovnání cituji Jirku Středu z uvedeného článku: \„Představení místy velice vtipné, znásobené karikaturním řešením plošných loutek a přemýšlivou a také funkční technologií […] proto mu (P. Železnému st., pozn. autorky) také porota udělila cenu za technologické řešení této inscenace.\“ Takže poroty se vzácně shodly.

Poslední, třetí pohled na dramaturgii a autorský vklad je věnován dvěma dětským a \„mládežnickým\“ souborům z tvorby pražských ZUŠ: loutkářskému souboru Aurinkot z Prahy 5 a Divadelnímu studiu Kampak, Praha 3.

Nutno poznamenat, že loutkářským jhem nezatížené zušky mají velmi široké – z hlediska dramaturgie i užitých jevištních prostředků – pole působnosti. Oba soubory toho dokázaly využít a v Jiskře se prezentovaly nápaditými, vtipnými a dobře realizovanými představeními.

Kolektiv Aurinkotu (což je právě ten spíše mládežnický věk) si vybral ke zpracování s názvem Krátký proces jako podklad pohádky, v nichž vystupuje vlk, známý to neřád. Na počátku jdou ovečky přes lávku, ale jedna – Sedmička – se ztratí. Pasáček usoudí, že je za tím vlk. A proto začíná soud, v němž pod taktovkou Soudce vystupují svědci (živé postavy) a na paravanu se odehrává vždy retrospektiva příslušného důkazního materiálu – tedy zkratky pohádek, např. O Červené karkulce, Tři prasátka a vlk apod. Viditelně si herci užívají spíše v rolích živáčků, ta poloha loutkářská je sice čistě odvedena, ale rozhodně nepřevažuje. Za zmínku ovšem stojí žánr, ke kterému – možná nevědomky – kolektiv autorsky směřoval: onen \„krátký proces\“ je satirickým pohledem na soudnictví, zatím ještě nedotaženým, ale latentně v textu i provedení obsaženým. (Nabízí se dotáhnout dobrý nápad ze závěru představení: porota, to jsou diváci, kteří hlasují plácačkami vinen-nevinen. Patrně většinou zvolí vinen, ale co kdyby odhlasovali nevinen? Mají autoři náhradní závěr jako v Kinoautomatu?) Porota ocenila čestným uznáním výjimečný autorský vklad a Barbora Svobodová dostala cenu za výrazný herecký projev.

\„Americký rok ve Štítného ulici na pražském Žižkově.\“ Tak by se dal charakterizovat počin Dany Bláhové a jejích žáků; těch mladších v pohádce Alice a skřet Tobiášek, starších v inscenaci Prcek Tom a Dlouhán Tom, kterou porota doporučila k účasti na Loutkářské Chrudimi. Proč americký rok? Samozřejmě kvůli americkým pohádkám přetlumočeným Pavlem Šrutem (je uveden vždy jako autor předlohy, dramatizace P. Vašíček, úprava D. Bláhová).

Drsná story (koně i babičky se zabíjejí!) o tom, že ať už Dlouhán Tom jakkoliv poškodí Prcka Toma, ten z toho dokáže vytěžit vždycky klobouk dolarů; zato ten velký nic, jen spravedlivé potrestání. V podstatě moralitka, byť v jiném, pro nás nezvyklém rouše. Výběr vzešel po dohodě v kolektivu a příprava byla velmi pečlivá a důsledná: pochopit jiný pohádkový svět, vcítit se do zcela odlišné kultury. Děti poslouchaly americkou hudbu, učily se taneční prvky, aby to vše pak zužitkovaly na jevišti. A výsledný tvar je komplexní: celý soubor hraje, tančí, zpívá za doprovodu živé hudby (\„drží\“ rytmus dění na jevišti), prolíná se vyprávění s hereckým projevem, s komentářem sboru, v němž si děti předávají slovo v přesně skloubeném rytmu. Porota ocenila nejen úžasné nasazení, ale i přirozenost jejich projevu a vzájemnou jevištní spolupráci, což je pro soubory ZUŠ alfa a omega úspěchu pedagogického i estetického.

Mladší žáci se zatím potýkali s Alicí a Tobiáškem, neboť na přípravu neměli tolik času jako ti starší. Šest dětí (průměrný věk 10 let) na scéně, šest spoluúčinkuje jako chór mimo proscénium, opět housličky a kytara – a všichni na sebe \„slyší\“. Ohlas i u menších dětí v hledišti je prokazatelný: srozumitelná, prostá pohádka o líné Alici, kterou napraví skřet Tobiášek (jediná loutka) tím, že se jí ulebedí za krkem a donutí naučit se všem domácím pracím.

Dana Bláhová si odnesla několik čestných uznání: pro sebe za koncepci, pedagogické a režijní vedení v obou inscenacích, děti za kolektivní herecký výkon a Divadelní studio Kampak získalo Hlavní cenu a Cenu Karla Hackera za invenční zpracování amerických pohádek, z nichž Prcek Tom a Dlouhán Tom byl doporučen na 60. loutkářskou Chrudim.

Porota 36. ročníku Festivalu pražských amatérských loutkářů: Jitka Dvorská, Jan Klos, Vlasta Polednová, Jaroslav Vidlař a Hana Zezulová

Doporučení k účasti na Loutkářské Chrudimi 2011: Divadelní studio Kampak, ZUŠ Praha 3, s inscenací Prcek Tom a Dlouhán Tom

Loutkář 2/2011, s. 86–87.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.