Tichý, Zdeněk A.: Cestovatel Genty podruhé v české řece

Inscenace Nehybný cestovatel, s kterou Compagnie Philippe Genty okouzlila publikum festivalu Divadlo 1996 v Plzni, se za českými diváky vrátila. Soubor francouzského divadelního mága s ní tentokrát zavítal v rámci evropského turné do Prahy, kde ji uvedl na Nové scéně Národního divadla pod upraveným názvem: Nehybní cestovatelé.

Lidská paměť je zrádná, a tak se rozdíly obou verzí – bez porovnání jejich záznamů – dají s odstupem více než čtrnácti let jen stěží přesně pojmenovat. Nicméně na základě kombinace vzpomínek, útržků poznámek, dobových recenzí a fotografií lze konstatovat, že se základní struktura inscenace nezměnila. Podstatnější než kvízové hledání „deseti rozdílů“ je ale vědomí, že se zásadním způsobem proměnilo divácké vnímání Gentyho souboru. V polovině devadesátých let, kdy se Nehybný cestovatel představil (rok po své premiéře) v Plzni, ještě české publikum dohánělo zpoždění ve znalostech aktuálních trendů evropského divadla. Kdežto Nehybní cestovatelé již předstoupili před publikum mnohem poučenější, informovanější – ať již díky cestám po scénách zahraničních, hostování špičkových souborů na scénách tuzemských nebo díky nabídce dvd či internetu.

Klíč máte ve své hlavě

Gentyho divadlo nevypráví příběhy, které by se daly jednoznačně interpretovat. Ovšem jeho tvůrce se nijak netají tím, kde k nim máte hledat klíč – ve svých hlavách. V rozhovoru pro časopis Svět a divadlo (č. 5/1996) Philippe Genty právě v souvislosti s Nehybným cestovatelem uvedl: „ […] A tak jsem se zaměřil na divadlo, od kterého jsem chtěl, aby se diváka dotklo nikoli v v rovině vědomí, ale podvědomí. Věnoval jsem se vytváření obrazů, které by se daly číst v několika vrstvách, abych diváka uvedl nikoli do lineárního a logického vyprávění, ale do zřetězení asociativních obrazů, blízkých snům, a to takových obrazů, v nichž by různé v inscenaci použité materiály (tvrzený papír, látky, umělá hmota…) tvořil organický celek. […] Od diváka k divákovi se tak může interpretace značně proměnit. Obraz ho může oslovit prostřednictvím jeho vlastní úzkosti, skrze propasti jeho vlastní duše. Obraz má onu skvělou schopnost odhalovat síly, které jsou zasuty v nitru každého z nás. Nehybný cestovatel v titulu je zkratkovité vyjádření oněch vnitřních putování.“

Před začátkem představení se v černém prostoru jeviště otvírá divákům pohled na světlý, obdélníkový podstavec, na němž je papírem „cosi“ přikryté, tušené… Představení začíná, ozývá se šplouchání vody, papír mizí, objeví se člověk a už, už se zdá, že se rozehraje situace trosečníka na voru uprostřed oceánu. Jenže u Gentyho není nic jen tak prvoplánově čitelné – odkudsi zespodu se na vor vydrápou i další lidé, ale to už je vidět, že vlastně nesledujeme plavbu voru s trosečníky – podlaha scény se rozvlní mořskými vlnami vzdouvající se látky, na nichž se vznáší papundeklová krabice s nápisem „FRAGILE“ (Křehké) a od ní se zvolna vzdaluje malá papírová lodička.

Prolnutí snu a možné varianty reality? Nebo jen čirá fantazie? Jak kdo chce. Genty vytváří a vzápětí nechává mizet další a další obrazy – rozpustilé a dětsky hravé, básnicky něžné, drsné i komické… Některé na sebe navazují, jiné se za sebe volně řadí ve stylu kabaretních čísel. Ovšem vždy jde o výstupy virtuózně provedené pod Gentyho režisérskou taktovkou – ať již jde o animaci předmětů a loutek, tanec, práci s papírem, látkou a světlem. Je fascinující sledovat, jak s těmito prastarými prostředky dokáže divadlo okouzlit publikum i v době 3D supertechnologií.

Moře – Země – Nebe

V Nehybných cestovatelích účinkuje osm hereček a herců – jejich haleny, košile, sukně a kalhoty jsou střiženy převážně z bílých, šedých a hnědých látek, které jim podle nasvícení scény buď umožňují splynout s prostorem, nebo je naopak nechávají vyniknout. A ještě jsou tu různé vesty, saka, kabáty a klobouky, které zdůrazňují jejich individualitu a zároveň jsou znakem elegance tak trochu starosvětské.

Úvodní „mořská“ část putování Gentyho cestovatelů má mj. i tři působivé výstupy. Jedním je klauniáda dvou herců, kteří vyvolají salvy smíchu s pouhým kouskem mikrotenové fólie. Je to vlastně jakási parafráze klasického cirkusového čísla, v němž klauni naplivou soupeři do obličeje kusy jablka. Ovšem brilantně sehraná, s důrazem na detail, gesto a mimiku. Druhým je černěhumorný skeč, surreálná variace na kanibala Hannibala Lectera – muž si za asistence dvou dívek okrájí příborem svou vlastní hlavu (omotanou papírem) a nakrmí druhou hlavu (tentokrát ale hlavu skutečnou), která leží v jídelní míse. A z opižlané hlavy muže, který se zhroutil, se poté vynoří loutka malého človíčka… A do třetice je tady číslo jako vystřižené z nějakého loutkářského kabaretu – prostor krabice se vertikálně pootočí a v jejích čtyřech částech, malých pokojíčcích, se objeví čtyři malá lidská tělíčka s dospělými hlavami hereček a herců. Groteskní postavičky se okukují, pošťuchují, avšak podívaná a la freak show záhy skončí – místo jedné krabice jsou tady čtyři samostatné, které se rozletí do tmy.

Vzdouvající se látka mizí a rázem je na scéně vyprahlá, pouštní krajina, kterou projede nákladní autíčko. Účinkující se vynoří zpod papírové krusty a jejich (ne)putování pokračuje. Na řadě je hra s malými panenkami, které jsou něžně hýčkány i krutě manipulovány. Panenka se tak v proudu asociací stává z pouhé hračky bezbranným dítětem i oživlou agresivní hororovou loutkou nebo také pouhou lidskou součástkou v soukolí industriální civilizace. Panenky se vynořují odevšad, aby veškeré očekávání překonal jejich hromadný výsadek na padáčcích. Okouzlení, překvapení, dojetí… Proud imaginace, proud emocí… A představení pádí dál.

Polonahé postavy se noří do půl pasu do nadýchané bílé záplavy, kterou můžete číst – chcete-li – třebas jako intermezzo v Nebi. A pro ty, kdo snad jsou ještě na pochybách, je tady půvabný anděl s rudou růží. Ovšem ne každému je sem dáno vstoupit – příchozí se musí podrobit kontrole pasů, na které ulpívá pachuť ryze pozemské buzerace. Byl to přelud? Vzpomínka na ztracený ráj? Nebo snad vize posmrtné existence? Není čas na vydechnutí, není čas na přemýšlení. Nehybní cestovatelé jsou zpět nohama na pevné zemi.

Běží, tančí, zpívají… A dále kráčejí a pak náhle padají k zemi. Bezvládná těla balí další účinkující do papíru a jeviště se zvolna plní obrovskými kokony. Jenže hereček a herců neubývá – režisér je totiž nechává nenápadně uniknout z papírového sevření a znovu tančit a znovu padat a znovu se nechat balit a znovu vstát…

Ale stále ještě není konec. Genty stále nedopřává oddechu ani účinkujícím ani divákům. Namísto tušeného závěru představení přichází jedno z nejefektnějších čísel představení – loutkářská lahůdka, kolektivní animace metr vysoké loutky. Ta povstane z papíru – člověk, jehož animální nahotu účinkující nejprve přikryjí brněním. Loutka – manekýn se dává do šíleného běhu, brnění postupně odpadává a pod ním se objeví slupka současného černého obleku. Šílený úprk života (o život) pokračuje, loutka na chvíli vyskočí na záda nahé loutky, pak se zase řítí vpřed po svých. A záhy ji začnou odpadávat ruce a nohy, až se rozplyne v papíru, z kterého se před chvílí zrodila. Jen pár chvil tady zůstane otisk její tváře na papírové plachtě, která se vznáší nad jevištěm…

A teprve teď přichází finále – tanec v papírové záplavě, kterou odvane ze scény větrná smršť. Papír jsi a v papír se obrátíš… Putování skončilo – cestovalo se napříč časem, historií, prostorem, nebo jenom v hlubinách lidské mysli. Mezi mořem, zemí a Nebem. Zkrátka, jak kdo chtěl. Diváci, kteří se s Gentyho poetikou setkali poprvé, vesměs neskrývali své nadšení. Ti, kteří se před lety setkali s původní verzí této inscenace, byli rezervovanější. Přeci jen mnohé z toho, co v roce 1996 působilo tak nově a progresivně, trošku zestárlo. Ale i tak nelze Gentymu upřít, že stále dokáže okouzlit způsobem, jakým vdechne život loutkám i pouhému kusu papíru…

Po únorové návštěvě Nehybných cestovatelů tak lze litovat hlavně toho, že se Gentyho soubor zdržel v Praze pouze na jediné představení, jehož hlediště spolehlivě zaplnili především divadelníci. Většině českého divadelního publika tak stále zůstává jeho existence „utajena“. A nebylo by ostatně vůbec ke škodě, kdyby se českým divadelníkům i divákům brzy představil i některý z novějších Gentyho kusů.

Compagnie Phillipe Genty: Nehybní cestovatelé (Voyageurs immobiles)

Režie Phillipe Genty a Mary Underwood, hudba Henry Torgue a Serge Houppin, světla Thomas Dobruszkès a Phillipe Genty, světlená režie Gilles Martinière, zvuk a zvuková režie Antony Aubert, jevištní režie Didier Carlier a Emmanuel Rieussec.

Psáno z představení 27. února 2011 na Nové scéně Národního divadla v Praze.

Loutkář 2/2011, s. 77–78.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.