Kateřina Lešková-Dolenská: Loutkáři bez loutek?

Když uvažuji o problémech současného českého loutkového divadla, jak zní hlavní téma této konference, tak se mi jako nejvíce zaznamenání hodné – pominu-li palčivé problémy finanční – jeví postupné mizení či transformace loutky. Nevím, jestli se jedná přímo o problém, ale rozhodně jde o dlouhodobý trend, který vyplouvá na povrch zejména v době loutkářských festivalů, kde aby loutku leckdy pohledal.

Příznačné také je, že se letošní ročník Skupovy Plzně poprvé „oficiálně“ přihlásil k tzv. alternativnímu proudu v divadle. Pro úplnost ale dodejme, že inspirativní koketerie s alternativou zde byla patrná již několik ročníků dozadu. Nejúspěšnějším titulem na druhdy loutkářské přehlídce se tedy letos mohla stát novocirkusová inscenace La Putyka, která má s loutkami v tom „starém slova smyslu“ vlastně pramálo společného.

Odklon od loutek je už dlouho zřetelný například ve školních inscenacích řady studentů KALD DAMU. Čímž ovšem nijak nesnižuji cenu jejich divadelní dráhy: dnes už etablovaní tvůrci jako Jiří Havelka, Martin Kukučka s Lukášem Trpišovským nebo třeba Petra Tejnorová (a mnozí další) se loutkám primárně nevěnují, ale jejich tvorba loutkovost případně loutkovitost určitým způsobem obsahuje. Ať už jevištní prací s předměty nebo jakoukoli tvárnou hmotou, kostýmem či tzv. imaginární loutkou, nebo ve stylizaci hereckých akcí.

I leckterá dříve loutková divadla dnes loutky zařazují sporadicky. Poukázala bych i na postupnou proměnu názvů divadel: například pražský Minor už dávno nemá v podtitulu „Divadlo herce a loutky“ a brněnské Divadlo Radost vymazalo ze svého názvu slovo „loutkové“ letos na jaře. Sluší se ale na druhou stranu poznamenat, že některá divadla se k loutkám začala hlásit, a to pro mě poněkud kostrbatým označením „loutkohra“, jež jako první zavedli v Jihočeském divadle České Budějovice a nyní už je používá třeba i kladenský Lampion. Je to ale do jisté míry dáno provozním propojením všech divadelních souborů v příslušném městě a nutností je vzájemně odlišit. Smutné ovšem je, když se místo loutkových inscenací uvádí špatná činohra.

Zdá se, že dochází k zásadní proměně ve vnímání loutky. Iluzivní použití loutky, zjednodušeně řečeno figurativního typu, už je dávno pouze jednou z možností vyjádření, a to možností, která je v současné době na ústupu. Můžeme se jen dohadovat, proč tomu tak je. Možná proto, že je publikum už tak navyklé na dokonalou filmovou animaci, že je divadelní loutka nemůže i při maximální snaze o iluzi „živého“ pohybu okouzlit. Výjimkou potvrzující pravidlo, kterou bych tu ráda zmínila, je plzeňská inscenace Tři mušketýři Tomáše Dvořáka, jejíž mistrovství v práci s maňáskem, dokonalé ovládnutí časování a pointování jednotlivých scén prokázaly, že i v dnešní době může být divácky atraktivní formálně tradiční iluzivní inscenace. Ovšem pouze jako jedna z mnoha divadelních cest.

Loutkářský obor u nás tedy sice nehyne na úbytě, ale jeho vnímání se zásadně proměňuje. Lépe řečeno rozvolňuje – leckteré tvůrce loutka oslovuje pouze jako jeden z řady vyjadřovacích prostředků na scéně, často zároveň se stylizovaným pohybem, zvukem, hudbou, tancem, scénografií, propracovaným světelným designem. Takže, nejsou-li v inscenaci přímo loutky-figury, ale pracuje se v ní výrazně s animovanou, případně divadelní akcí ozvláštněnou, neživou hmotou, ještě to nutně neznamená, že jde o inscenaci neloutkovou. Protože se principielně stále jedná o loutky, ať už je tvůrci nazývají třeba objekty nebo figury, či se označení „loutkář“ vehementně zpěčují.

Ve velmi inspirativní debatě s americkými loutkáři Stevenem Ritzem-Barrem a Conradem Bishopem jsme se shodli, že je dnes pojem „loutka“ na obou polokoulích považován za něco, co oba označili velmi výstižným přívlastkem jako „old fashion“, tedy staromódní. Steven Ritz-Barr, přednášející na University of California v Los Angeles, dokonce přejmenoval svůj předmět z „animace loutek“ na „animaci v reálném čase“, protože pod původním jménem nebyla pro studenty atraktivní.

Nevím, zda jde pouze o dočasný stav či přechodové stádium k dalšímu, ještě redukovanějšímu vnímání loutek. Jsem si ale jistá, že zázrak oživené hmoty jako takový z jeviště nikdy nezmizí. Ať už mu budeme říkat jakkoli.

Loutkář 2/2011, s. 75.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.