Pantáková, Magdalena: Hamlet

Studenti Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU uvedli v pražském Divadle Disk inscenaci Hamlet, kterou opatřili podtitulem „normalizace na prknech, která znamenají svět“. Jak tvůrci uvádějí v tiskové zprávě, jedná se o „autorský projekt na téma normalizace – očima těch, kteří se do ní narodili, ale vyrůstali až po sametové revoluci“. Režisér a autor scénáře, Michal Hába, vytvořil dramatický text z několika zdrojů. Propojil části různých dramatických her (Shakespearova Hamleta a Havlovu Audienci) s původně nedivadelními texty (Dopis Gustavu Husákovi; Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ aj.).

Inscenace se odehrává v několika rovinách. Úvodem se ocitáme na stranické schůzi, kde herec Jiří Konvalinka se soudružským zápalem předčítá Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti. Za živého hudebního doprovodu ostatních herců nás kulturně „občerstvuje“ Hana Zagorová (Markéta Dvořáková) s písní Jinak to nejde, která se prolíná celou inscenací. Herec Ondřej Beseda ale vystoupí z role, vyzývá ostatní k tomu, aby konečně začali dělat ono „opravdové divadlo“ a nabízí kolegům Fausta. Přestože po stránce hereckého provedení jde o ne příliš povedenou část inscenace, která by svou křečovitostí leckterého diváka mohla odradit hned v úvodu, předznamenává tento výstup důležitý prvek, který se v inscenaci objeví ještě několikrát: herci vystupují ze svých rolí, odmítají hrát, přemlouvají se k tomu, aby pokračovali, oslovují se civilními jmény, hledají témata i způsob, jak je vyjádřit. V této další rovině inscenace tak soustřeďují zájem k divadlu samému, ve kterém se především předstírá – a nabízejí tak silnou paralelu s normalizačními poměry.

Není normalizace bez disidentů. A tak nejen Havlovy texty, ale i Havel sám (Marie Švestková) se objevuje na scéně. V krátkém výstupu představuje esej Moc bezmocných, do které se plynule zapojí i francouzský filozof Jacques Derrida (Jiří Konvalinka). Scénou slídí tajní příslušníci STB a herci konečně nalézají téma i hru, kterou budou dnešní večer hrát – Shakespearova Hamleta. Zákeřná bratrovražda a nezdravé poměry v dánském království nadčasově a přesně vystihují poměry normalizace. Shakespearova hra se plynule prolíná s Havlovou Audiencí a princ Hamlet (Marie Švestková) s postavou Václava Havla. Ze záhrobí volá po pomstě starý Hamlet (Ondřej Beseda), vizuálně připodobněný k T. G. Masarykovi a Horacio (Lukáš Bouzek) „uhání“ Marii-Hamleta-Havla za zvuku akordů Krylových písniček.

Hába a tvůrčí kolektiv se s ironickým nadhledem vyrovnávají nejen s ožehavou dobou československých dějin, ale logicky se dostávají i k vymezení takového pojmu jako je „češství“. Komickým výstupem zařazeným ještě před Hamleta je rychlé připomenutí československých dějin na půdorysu večerníčkových pohádek o Krakonošovi. Za zvuku známé večerníčkové znělky Krakonoš spolu s Rusem Ivanem (oblečeným do kostýmu tanku) osvobozuje Anče, Kubu a Hajného od „skopčáckého“ Trautenberka, a majestátně před jejich chaloupku zapichuje ceduli s nápisem „Krakonošovo“. Vývoj postupuje dále přes Husákovy novoroční proslovy až k roku 1989. Havel si poté zatančí s Husákem a při stejném tanci slovensky hovořící Anče (Adriana Máčiková) opouští českého Kubu, aby se osamostatnila, a spolu s ostatními slovenskými kolegyněmi odchází do dřevěné „kadibudky“. Za vyzdvihnutí stojí následující výstup mužských herců, kteří s klaunskými nosy předstupují smutně před publikum a ke kterým se přidávají i slovenské spolužačky. Společně pak jako zástupci dvou malých národů předvádějí trpitelské monology, ve kterých se s pláčem a štkaním úsměvně vykreslují jako nevinné oběti historické zvůle.

Život ve lži, bezpráví, přetvářka a provizorium se odráží i v kašírované scéně (Karel Czech). Levé straně jeviště dominuje kýčovitá chaloupka z papundeklu, na straně druhé je umístěná zmíněná „kadibudka“ s vyřezaným srdcem na dveřích, která jakoby odkazovala k českému fenoménu chalupaření. Podstatnou část jeviště zabírá prostor s hudebními nástroji, na které herci hrají v průběhu představení (bicí, baskytara, klávesy, kytara). Zadní portál odděluje nevkusný vzorovaný závěs. Další atributy, jako obří muchomůrka, záměrně neuměle vymalované stromy nebo maketa kohouta (který odkazuje k dalšímu známému dramatikovi a zároveň kokrháním odměřuje výstupy ducha starého Hamleta) – všechno dohromady vytváří dojem jakési „upatlané“ pionýrské besídky. Využíván je také prostor před jevištěm, kterému dominuje propadliště (přiváží a odváží ducha starého Hamleta, tlupu potulných komediantů a další výjevy). Inspirace normalizačním nevkusem se projevuje nejen v kostkovaných bílo-červených ubrusech a umělých květinách, ale i v kostýmech herců (Jitka Hudcová). Těm vévodí přiléhavé trikoty a těsné kalhoty „mrkváčového“ střihu, teplákové bundy i baloňáky pro „tajné“.

Herci v hojné míře oblékají také masky – vzpomeňme Adrianu Máčikovou v masce Husáka a Jana Vejražku jako Krakonoše, který Čechoslovákům daruje dojnou krávu (Jiří Konvalinka). Ve výstupech, kdy se herci snaží být civilní a hrát sebe samotné, se ne vždy podařilo vyvážit míru vulgarit a hysterie tak, aby tyto scény nepůsobily samoúčelně a trapně. Na druhou stranu je sympatickým jevem, že hudební doprovod inscenace zajišťují herci sami, a propojení textu s hudbou a svícením je synchronní a promyšlené do detailů. Smutným zjištěním je úspornost v použití loutek, které by se právě na KALD daly očekávat. Loutky se vyskytují pouze ve scéně, kdy Gertrudě a Klaudiovi potulní herci přehrávají královu vraždu, aby viníky usvědčili. Za jednoduchou látkovou zástěnou umístěnou na trakař herci pomocí maňásků odehrají příběh Maryši. Ta, spolu s Franckem, vraždí Vávru kávou s leprosním výtažkem, stejně jako Klaudius zavraždil Hamleta. K Hamletově pomstě ale v této inscenaci nakonec nedochází a nejenže Hamlet rezignuje na pomstu, ale herci Marie s Lukášem rezignují i na další hraní a odmítají dále předstírat. Postranní světla kolem hlediště se vypnou a zasunou, a tak se skončí sarkasticky pojatá výpověď současných pětadvacátníků na téma „normalizace“.

Divadlo Disk, Praha

Hamlet – „normalizace na prknech, která znamenají svět“

Režie a scénář: Michal Hába

Dramaturgie: Šimon Spišák

Pomocná dramaturgie: Karel František Tománek

Scénografie: Karel Czech

Kostýmy: Jitka Hudcová

Hudební spolupráce: Vratislav Šrámek

Psáno z premiéry 28. ledna 2011.

Loutkář 1/2011, s. 40–41.