Přelet nad loutkářským hnízdem

Kateřina Lešková-Dolenská: Nechci s diváky cloumat

Režisér Janek Jirků určitě patří mezi nejlepší tvůrce mladé generace. Jeho poetické loutkové inscenace mají úspěch nejen u odborné veřejnosti, ale i u laického publika – nezřídka se drží dlouhé roky na repertoáru a některé se žádost diváků dokonce dočkaly obnovených premiér. Režijní rukopis Janka Jirků se pozná na první pohled: barvité divadelní obrazy, nápadité metafory, živá hudba, výrazná scénografie, cit pro divadelní čas a prostor, přesné vedení herců. Kde se to v něm vlastně vzalo a co ho přivedlo ke studiu divadelní režie?

V Novém Městě na Moravě, kde jsem studoval gymnázium, jsem se úplnou náhodou dostal do dramaťáku vedeného paní profesorkou Kolářovou-Jůnovou. A poprvé v životě jsem měl pocit, že jsem našel uši, které chtěly poslouchat to, co se mi honilo hlavou. A někdy ve třetím ročníku jsem za ní přišel v takovém smutném rozpoložení, protože jsem nevěděl na jakou školu se přihlásit o rok později. Přitom mi do té doby bylo poměrně jasno – už od třinácti let jsem si myslel, že půjdu ve šlépějích svého otce, evangelického faráře. Ale najednou jsem začal pochybovat. Pořád jsem očekával nějaké volání z nebes, ale ono se pořád nic neozývalo.

Když jsem se tedy dostavil za paní profesorkou s tímhle svým srdcebolem, rovnou se mě zeptala, jestli bych nechtěl jít studovat na DAMU. Koukal jsem na to s vyvalenýma očima – byl jsem kluk z vesnice a veškeré mé setkávání s divadlem obstarávaly dva povinné zájezdy narvaným autobusem do Prahy, přičemž mnohem větším zážitkem byla vždycky jízda po eskalátoru ve srovnání s dvouhodinovým sezením v Divadle na Vinohradech. Takže jsem jí na to rovnou řekl, že představa, že budu herec, je úplně strašidelná. Na to paní profesorka odvětila, že si nemyslela, že bych měl být herec, ale že bych měl zkusit režii. To bylo pro mne snad ještě strašidelnější! Viděl jsem starý, hnusný, zmrzlý sál, kde sedí opuštěný, rozčílený a nervózní člověk a kouká se do té černé díry, kde jsou otrávení pánové a dámy, a on se jim něco snaží předat, a pak z toho vyleze ta šílená dvouhodinová nuda, kterou jsme často vídali s tím povinným zájezdem. Ne!

Jenže paní profesorka mi začala vyprávět o Katedře alternativního a loutkového divadla, o tom, že tam učí Jan Schmid z Ypsilonky a to už jsem zpozorněl, protože tu jsem znal z televize a její herci patřili k mým oblíbencům, tam už bylo něco lákavého. A taky se mi líbilo to slovo alternativní, protože mě tenkrát přitahovalo všechno, co bylo jiné, zvláštní a originální. Líbila se mi ta totální nemožnost si představit, co by z toho bylo, absence jasné přímky, které před sebou měli všichni spolužáci s gymnázia hlásící se na víceméně jednoznačné obory…

A jak na tuhle volbu reagovali tvoji rodiče?

Rodiče to odmítli, netěšilo je to. Prý, abych nejdřív vystudoval teologii, a když jsem stál na svém, tak mi jen suše oznámili, ať si na tu cestu do Prahy na komediantský přijímačky našetřím sám, že mi nedají ani korunu. První kolo přijímaček jsem tedy hradil ze svého, ale na druhé už mi peníze naši dali a byli strašně nervózní, hlavně máma, a já kvůli ní taky, protože mi večer před odjezdem oznámila, že to nějak spletla a že už všem ženským v Jimramově řekla, že už mě na tu DAMU vzali, tak aby teď neměla ostudu! Tak jsem do druhého kola jel bojovat za čest své matky. No a oni mě, chválabohu, vzali. Na přihlášku podanou na teologii se pak nějak zapomnělo a k přijímačkám už jsem nešel.

Kdo byl tvým pedagogem na DAMU a co sis z jeho výuky odnesl?

Každopádně nejdůležitější člověk, kterého jsem tam potkal, byl vedoucí našeho ročníku Jan Borna. Náš vztah nikdy nebyl přímočaře jednoduchý, ale musím říci, že obdivuji způsob jeho chápání divadla a líbí se mi jeho bytostná hravost. Celému mému ročníku dokázal, že divadlo nemusí být jenom smutné a nudné setkání, ale že se dá dělat s humorem a lehkostí. Podařilo se mu poskládat náš ročník velmi dobře dohromady, dodávat nám víru a chuť do realizací různých malých i velkých inscenací, které pak s námi dotahoval, tak abychom zjistili, kde je hlava a kde je pata a jak to celé smontovat dohromady. Trávil s námi prázdniny na Zlaté Koruně, kde jsme večer co večer hráli pro vodáky a pak jednotlivá představení hodiny konzultoval a nutil nás je upravovat, krátit, doplňovat… To bylo skvělý.

Další zásadní člověk, se kterým jsem se na DAMU setkal, byla Jana Březinová, která už bohužel zemřela. Ta totiž kromě toho, že nás učila základy hereckých technik, byla schopná a ochotná vyslechnout hodiny a hodiny našich postpubertálních nářků, snů, představ i nesmírných kravin. Držela nás za ruku, když jsme přecházeli naše slzavá údolí, ale hlavně tak krásně podporovala a chválila a chválila, což samozřejmě není nikdy nepříjemné, zvlášť pro člověka, který si vyškrabával sebevědomí z podrážek svých pohorek.

Pak setkání s panem Kroftou, který si mě vzal na jakousi stáž do Hradce, a já s napětím čekal, co mi ten velikán všechno předá. Objednal mi bílý střik do půllitru, zapálili jsme si cigaretu a první, co mi řekl, bylo, že si mám sehnat ženskou, protože ženská je kotva. Pak mi řekl, že když byl malej, že byl ministrantem a že se mu děsně líbilo. Pak toho navykládal samozřejmě mnohem víc, ale tohle mi utkvělo. Chodil na zkoušky a hrozně legračně nadával, když viděl, co z našich zkoušek leze. Celým tělem se mi snažil vysvětlit, jak je to divadlo přece strašně jednoduchý dělat, ale já tam stál a měl intenzivní pocit, že nevím, která bije… Což se mi teda děje do dneška.

A pak celá ta řada profesorů, ale bojím se je všechny jmenovat, poněvadž někteří by byli třeba neradi, že vůbec vím o tom, že jsem měl na jejich hodiny chodit, tak proč jsem teda nechodil? A proč teda teď tvrdím, že si jich vážím? Přesto vážím.

A v neposlední řadě mě samozřejmě silně ovlivnilo setkání s vrstevníky, spolužáky staršími nebo mladšími, z naší katedry, ale i z činoherní… Celý naše třídní divadlo Nablízko (mně se ten název teda nikdy nelíbil, ale nakonec jsem beztak brzo vypadnul, takže jsem tím dlouho netrápil ani sebe ani kolegy), dále všichni ti kluci z Vostopětky, Jirka Havelka a jeho ročník, Skutři a jejich ročník, Jirka Adámek a další, kteří ve mně vyvolávali a vyvolávají ten jedinečně stresující pocit, že už mi ujel vlak, nebo že stojím na blbým nádraží, nebo že vůbec vlakem nepojedu, ale mohl bych třeba stopem…

Na DAMU ses nedávno vrátil a to režií úspěšné víceméně autobiografické inscenace Marnotratný syn o nesnadných začátcích v umělecké branži. Byl to lehký návrat? A jak ses smířil s tím, že už jsi „na druhé straně barikády“ a tvá úloha je do jisté míry pedagogická?

Musím říct, že to bylo tak trochu vstoupení podruhé do stejné řeky, ovšem tentokrát velmi příjemné, protože to považuji za jedno z nejhezčích zkoušení vůbec. Pracoval jsem se studenty, kteří na tu školu nastoupili přesně o deset let později než já, a z toho také vznikl nápad napsat hru o zážitcích, které jsem prožil, když jsme před deseti lety studovali my. Nabízelo se věkově ideální obsazení.

Marnotratný syn je text a představení, který mám moc rád. Myslím, že právě proto, že je tak bolestně ze života, jsem se vůbec nemusel trápit otázkou, proč tohle téma realizovat, a pak taky díky energii, kterou do toho studenti dávali, celou tu práci provázela radost. A jak ses ptala na to pedagogické působení – snažil jsem se jen o jedno, čehož jsem si všiml, že se studentům často nedostává, o vyzdvihnutí jejich osobní důležitosti a tím pádem i sebevědomí, o vlastní jedinečnosti. Proto jsem se snažil udělat věc, kterou už někteří z nich v životě možná nikdy nezažijou – snažil jsem se jim každému napsat roli „na tělo“. Došlo kvůli tomu i k několika nedorozuměním, ale jinak, vzhledem k nasazení během zkoušení a k výsledku si myslím, že se to moje setkání se školou vcelku podařilo, alespoň já na to budu vždycky rád vzpomínat.

Hned po studiích jsi nastoupil jako umělecký šéf Divadla Minor. Nebylo těžké přijít hned po absolutoriu na tak důležitý post? Jak na svou éru v Minoru vzpomínáš?

Já jsem byl hrozně překvapený, že mě na tu školu přijali, že se mi dařilo ji studovat, a ještě překvapenější jsem byl, když mě v mých třiadvaceti letech oslovil Čestmír Kopecký se Zdenkem Pecháčkem, abych nastoupil do Divadla Minor. Byl jsem nejmladším uměleckým šéfem od revoluce a byl jsem na to „sakra pyšnej“, co je asi tak to jediný pozitivní, co o tom můžu říct. Když jsem se chlubil řediteli naší lidušky v Novém Městě na Moravě, kterého jsem potkal ve vlaku na cestě ze Žďáru, říkal: „Jeníku! Nedělejte to, vždyť jste ještě blbej!“ A já si říkal, že dědek stará závidí… No. Takže jsem absolutně netušil, o co jde, a podle toho to také nakonec vypadalo. Pozitivní na tom teda byl ještě ten měsíční příjem, protože jsem se zrovna tehdy ženil.

Působení v Minoru byla opravdu velká zkušenost, už jen proto, že jsem na DAMU rozhodně nešel s tím, že bych chtěl pracovat s loutkami, a najednou jsem zjistil, že se to po mně chce. Tak jsem začal režírovat a psát pohádky pro loutkové divadlo, nevěda proč a hlavně nevěda jak. Dostal jsem se tedy do úplně nového divadla s úplně novým ředitelem, který měl obrovskou odvahu (nebo nerozum?) si sem pozvat takové zelenáče, jako jsem byl nejen já, ale většina hereckého souboru, dramaturgyně i výtvarníci. Což se záhy ukázalo jako velká výhoda pro energii přinášenou na jeviště, ale jako naprostá nevýhoda pro vedení a řízení divadla. Netušil jsem, jak se chovat a jak zacházet s lidmi, strašně mě nebavily jakékoli provozní schůze, kde jsem se leckdy choval jako nezodpovědný šestnáctiletý floutek, v čemž mi tedy výborně sekundoval Robert Smolík (dokonce snad došlo i na nějaké to vykázání za dveře, prostě jak na základce), ale nemyslím si, že by to v jádru byla revolta proti něčemu – my jsme jenom nevěděli, co na těch schůzích máme dělat, hrozně nás to nudilo a chtěli jsme být někde jinde a nemuset poslouchat, proč někde teče topení a kdo přijede opravit výtah.

Takže po dvou letech toho mého šéfování pan ředitel usoudil, že to stačilo, a funkci mi odňal. Trochu mě mrzelo, že jsem za tu dobu nebyl schopen se v tomto ohledu dovzdělat, ale na druhou stranu, jestli si z té éry něco pamatuji, tak to byl neustálý stres, tlak na neustálé vytváření originálních autorských inscenací pro děti, ale pak taky nepříjemné lidské zkušenosti, třeba s tím, že jsem dal asi pěti lidem ze souboru výpověď, což rozhodně nebylo nic příjemného. Dodnes tu dobu vnímám jako pocit, že jedu na splašené koze, kterou jsem nedokázal zkrotit.

Když jsem pak v osmadvaceti z Minoru odešel, byl to opravdu nejvyšší čas nejen pro divadlo, ale i pro mě, protože jsem se začal věnovat činoherním inscenacím pro dospělé. První z nich jsem nastudoval v Českých Budějovicích, a pak jsem podnikl takové činoherní kolečko po českých luzích a hájích: pracoval jsem v Chebu, Hradci Králové, Brně a Zlíně. Také jsem zjistil, že je příjemné umět se starat sám o sebe a že se to dá přežít, a konečně se ty stresující mraky nade mnou, v nichž člověk neviděl na sto metrů před sebe, začaly pomalu rozplývat. Musím říci, že DAMU pro mě znamenala učednické období, které se trochu přetáhlo i do Minoru, a až teprve odchodem odtamtud mi nastala jakási tovaryšská léta, v nichž se stále nacházím. Asi ještě potrvá, než přijde pocit nějaké znalosti a umu, jestli teda přijde; myslím si, že jsem pořád někde na začátku, že pořád ještě začínám, že ještě pořád nevím, zač to vzít.

Nicméně, ať na své působení v Minoru vzpomínáš jakkoli, nedá se mu odepřít, že bylo stylotvorné a že jsi zásadním způsobem ovlivnil zdejší divadelní poetiku. A dodnes se zde hraje pět tvých inscenací, z nichž nejstarší je z roku 2002. Proto bych se ráda zeptala, kterou ze svých zdejších inscenací považuješ pro sebe za nejdůležitější a proč.

Na to nedokážu odpovědět jednoduše. Samozřejmě že byly inscenace, které jsem měl nesmírně rád, protože jsme na ně měli výbornou zpětnou vazbu a ta naše vynaložená práce fungovala – leckdy to bavilo nejen děti, ale i dospělé. Ale někdy jsme udělali věci, které byly obecně hodnoceny jako neúspěšné, ale i zpětně si myslím, že některé z nich byly mnohem lepší než ty, které se doposud hrají, a vzpomínám na ně radši. Třeba Pluto a podkova, námět byl Ondry Cihláře, bylo to velmi křehké a „francouzské“ a šlo to rychle do stoupy. Další takovou sladko-smutnou vzpomínku mám na Píseň písní, která v sobě, myslím, měla spoustu krásných obrazů a tužeb, byla herecky a pěvecky ohromně náročná, ale bohužel jsem pro ni nenapsal dostatečně silný scénář, který by svým příběhem strhnul větší zájem diváků, kritiky, či toho, kdo rozhoduje o životě inscenace.

Mezi ty úspěšné tituly, které mám rád, patří určitě Vánoce aneb Příběh o narození, Kabaret tlukot a bubnování a Bruncvík a lev. Bruncvík byla inscenace, s níž jsem z Minoru odcházel a která se rodila pomalu, těžce a skoro to vypadalo, že nakonec dopadne tragicky. Dopadla dobře a já ji mám rád hlavně kvůli tomu, že právě v Bruncvíkovi jsme konečně zacházeli s loutkami přirozeně a logicky a že jsme opravdu bezezbytku naplnili zadání na loutkovou inscenaci. Vlastně poprvé jsme loutky nijak nezesměšňovali, nestyděli jsme se za to, že si hrajeme s panáčky, a myslím, že se nám podařilo vytvořit několik obrazů a situací, které by jinak než za použití loutek udělat prostě nešly, čímž jsme snad splnili i toužebné přání „Velkého Pepíka“ Krofty, který nás na kolenou prosil, abychom se „na loutky radši desetkrát vys…, než je cpali někam, kde nemusí bejt.“

Úplně jsi mě zaskočil, protože tě už dlouhá léta považuji za jednoho z mála mladých režisérů s přirozeným citem pro loutky a výtvarné objekty na jevišti. Máš je po těch letech „povinně loutkových“ inscenací ještě vůbec v oblibě?

Já bych si tu otázku takhle nikdy nepoložil. Vůbec ty teorie o práci s loutkou! To jde tak mimo mě! Mně je fakt jedno, jaký prostředky se v divadle používají, když mě to divadlo bere, a zrovna tak, když je divadlo špatný – výtvarný divadlo, loutkový, vizuální, taneční, hudební, pohybový, papírový, světelný, vodní, recitační… Je mi to úplně jedno. V Minoru ale šlo a jde o divadlo pro děti, a to je jiný. Já odtud odcházel, jak říkám, jako když odchází skautský vedoucí ze své funkce po deseti celotáborových hrách a deseti celoročních programech, nevěda už co, nevěda už proč, klasické vyhoření. Teď, když se mi narodila dcerka a viděla některé inscenace staré deset let a byly pro ni zážitkem, už je všechno zase jinak. Motivace se zas našla. Nicméně s loutkami to nemá nic společnýho. Já jsem svým založením takovej poetickej staromileckej útěkář od normální reality, takže pohled na okřídlenou dřevěnou mrchu, která se nějak kouzelně hýbe, mně prostě pomáhá s pobytem na zemi. Rád spoluvytvářím jakékoliv obrazy, s jejichž pomocí se dá odtud na chvilku zdrhnout, a protože třeba takovej vyřezanej kůň na kolečkách, kterýmu se ještě za běhu hýbou nohy a vlaje ocas, takovou moc má, no tak ho zas do nějakého obrazu strčím…

Tvoje pojetí divadla je vždy výrazně výtvarné a nepominutelnou část tvoří zpravidla živá hudba. Jak jsi dospěl k takovému divadelnímu tvaru?

Mně se líbí, když na jevišti vidím vznik všeho, co vytváří tu krásnou celou divadelní iluzi a atmosféru. Tedy i vznik tónu, hudby. Mám rád hru s otevřenými kartami… Tady vidíte, jak vzniká hudba, tady vidíte, jak někdo nese panáka, támhle někdo zpívá do tohodle mikrofonu a támhle ten reflektor svítí, všechno to máte před očima a najednou blik tady na tomto místě, mezi těmito třemi stěnami za vašeho bdělého stavu, před vašimi zraky je vykouzlená atmosféra, která je silná a krásná. Vždycky se mi líbil na jevišti muzikant, když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli koncentraci, nebo výrazu, s jakým hraje na svůj nástroj. Navíc je to praktické při zkoušení… Většinu inscenací kolegové skladatelé oblíkli do muziky během zkoušek… Prostě hráli k tomu, co se na jevišti dělo. Rád pracuji právě s těmi, kteří tohle umí a dělají rádi.

Zmiňoval ses, že jsi po odchodu z Minoru podnikl činoherní kolečko po celé republice. Přistupuješ k činoherní režii jinak, než když režíruješ loutkovou inscenaci?

Jeden z prvních titulů, který jsem nastudoval po odchodu z Prahy, byl Saturnin v Českých Budějovicích a dokonce se tam dodnes hraje. Byl samozřejmě pro dospělé publikum a přiznám se, že na premiéře, kde se lidé opravdu smáli tam, kde jsem chtěl, aby se smáli, jsem byl jeden z nejšťastnějších lidí na zemi, protože přesně po tomhle jsem už dlouho toužil. Samozřejmě že při takových jednorázových hostováních také dochází ke spoustě kompromisů, protože člověk, ať chce nebo ne, naplňuje zadání divadla, ale možnost tvořit pro diváky bez ohledu na jejich věk a schopnost vnímání pro mě byla v ten okamžik očistná. Prostě došlo k okamžité zpětné vazbě a nezáleželo na tom, jestli přišla pozorná nebo nepozorná třída.

Jinak k činohře nepřistupuji vůbec jinak než k inscenacím pro děti (to samé platí samozřejmě pro loutkové inscenace). Vždycky je to těžké a vždycky záleží hlavně na tom, na jakých základech se ta práce postaví. Myslím obsahových. To je oblíbená první otázka pana profesora Klímy: „O čem?“ Když je tato otázka jasně zodpovězena, tak to letí jak po másle přímo do nebe, když ne, tak by se člověk ušrouboval, umontoval, uaranžoval a nakonec vždycky skončí u toho, že udělá maximálně něco „zajímavého“, ale zůstane v něm jasné vědomí, že vytvořil další neekologický šunt, kterým zadělal planetu, a je jedno jestli z loutek, pro děti, nebo publikum v Českých Budějovicích.

Když jsem si vypsala všechny tvé inscenace, zjistila jsem, že z devadesáti devíti procent se jedná o autorská díla. Režíroval si vůbec někdy pevný text?

Režíroval jsem Princeznu Turandot v Hradci Králové, ale nedopadla nijak slavně. Už na studiích na DAMU mě totiž nejvíc lákala právě „autorskost“ a možnost sebevyjádření, seberealizace. Jak člověk žije, každý den sbírá zážitky a zkušenosti, tak se pak může zastavit a vytvořit z nich inscenaci. Hrozně mě baví právě ta možnost zorganizovat atmosféru, světla hudbu a vytvořit obraz nebo divadelní zážitek. Ostřihnout lidi na chvilku od okolního světa a dát jim možnost něco prožít. Nejsem režisér, který publikum konfrontuje se syrovou pravdou a atakuje ho. Obdivuji ty, kteří to dokáží, ale já to prostě neumím. Já mám rád snovost a fantazii, tyhlety útěky, snad i proto mi vyhovují pohádky, ale rád sním i v inscenacích pro dospělé, protože na divadle je opravdu možné odcestovat kamkoli a zažít cokoli. Nejsem ten člověk, co by chtěl s diváky držet pod krkem a cloumat s nimi, nebo je poučovat a otvírat jim oči. Mám rád inscenace, které v člověku dlouho doznívají a navozují snové rozjímání odtržené od přízemní reality, jako byla třeba Malá vánoční povídka Jana Borny, Sestra úzkost Jan Antonína Pitínského nebo Maryša a Dostojevského Běsi Vladimíra Morávka.

U inscenací pro děti je trochu problém v tom, že často nevnímají metaforu jako metaforu, ale jako něco normálního a leckdy si tu divadelní jinakost a magii divadelního časoprostoru nedovedou uvědomit natož užít, protože ji berou jako normální realitu a srovnávají ji s počítačovými hrami a filmy a já nevím čím ještě, kde je ta fantazie samozřejmě naservírovaná desetkrát dokonaleji. Takže děti jsou vlastně docela složitými a komplikovanými diváky.

V poslední době jsi opustil vody lyrických opusů a v inscenacích Hon na Jednorožce (Divadlo Minor) a Vajgl (Jihočeské divadlo) ses vydal do světa totalitních praktik. Co tě k tomu přivedlo?

Myslím si, že jsme je nakonec také zpracovali lyricky a jsem moc rád, že se konečně po šedesáti letech nasbírala odvaha se těmto tématům na jevišti věnovat – nebyli jsme zdaleka jediní, kdo po nich sáhl. Shodou okolností mě ve stejnou chvíli oslovili jak z Minoru, tak z Budějovic a Chebu, kde jsem to bohužel nezrealizoval, a nabídli mi absolutně volnou ruku ve volbě tématu. A protože se člověk stejně pořád vrací ke svým kořenům, vzpomněl jsem si na svého dědečka, jehož příběhy z komunistického lágru jsem jako malý kluk hltal se zatajeným dechem. Tak jsme se do tohoto tématu pustili s historikem Mikulášem Kroupou, který se věnuje zejména orální historii a který mi pomohl vytipovat některé příběhy a lidské osudy. Pročetl jsem velké množství knih, nahlédl jsem do svazků StB, a ačkoli jsem si myslel, že o té době mám nějakou představu, zjistil, jsem, že byla velmi povrchní a plochá. Příběhy, které jsme nakonec vybrali, byly skutečně odžity. Ovšem musely být pro divadlo upraveny a zdramatizovány, a to byla pro nás velká výzva, tedy pro mne a Adélku Balzerovou, se kterou jsem na těch věcech autorsky spolupracoval: odvyprávět čistě divadelními prostředky současnému divákovi příběhy 50. let a zprostředkovat mu tíseň, strach i hrdinství té doby. A soudě podle ohlasů se nám to snad povedlo.

V tvé inscenační tvorbě se neustále objevuje motiv Karafiátových Broučků: byli ve Vánocích, v Marnotratném synovi a teď jsi je dokonce nastudoval v Minoru v originálním provedení beze slov. Čím tě tak fascinují?

Karafiát byl evangelický farář, můj otec je evangelický farář působící v Jimramově, kde se Karafiát narodil, já jsem se celý gympl učil v pokoji s Karafiátovým nábytkem a brnkal jsem si na jeho klavír. Broučci byli po generace součástí dětské výchovy v evangelických rodinách. Asi tím už máme poznamenané i geny. Ve Vánocích i v Synovi jsem si z Broučků dělal legraci. Když přišla Adélka Balzerová s tím, že bychom to mohli udělat jako titul v Minoru, zděsil jsem se, ale pak jsem si řekl, že je to jako tříska pod kůží a že by se to mělo jednou vytáhnout. Opravdu jsme se je pokusili udělat hezky, jenom jsem měl podmínku, že během představení nesmí padnout jediné slovo… Což se ukázalo jako docela zajímavý úkol, když jsou Broučci vlastně na slově postavení. Nu, ale zase jsme, myslím, udělali docela hezké loutkové divadlo.

Už se tvoji rodiče smířili s tím, že ses stal divadelníkem?

Máma říká, že dokavaď na mne nepůjde do Národního, tak nebude spokojená. Takže budu muset asi ještě trochu zabrat…

Jan Jirků (1977)

Režisér a dramatik, absolvent KALD DAMU. V letech 2002–2006 působil jako uměleckým šéf a kmenový režisér pražského Divadla Minor, kde vytvořil řadu úspěšných inscenací, např. Kabaret tlukot a bubnování aneb Veliké putování (cena ERIK 2003), Vánoce aneb Příběh o narození, O Malence, Vinnetou aneb Věčná loviště for everybody, Bruncvík a lev (cena za autorsko-dramaturgický koncept na Skupově Plzni 2008). V současné době režíruje jak v činoherních, tak loutkových divadlech po celé republice. Jeho zatím poslední inscenací je Kocourova zahrada, kterou nastudoval v Loutkohře Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Loutkář 1/2011, s. 32–38.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.