Loutkar.online

Erml, Richard: Z pohádky do pohádky

Člověk, jemuž marionety zachránily život. Činoherec, co se ve svých Kristových letech stal loutkářem. Loutkář, kterého Čert a Smrtka málem přivedli na mizinu. A tak bych mohl dál pokračovat ve vymýšlení titulků, které by dokázaly přiblížit jeden osud. Životní příběh, takřka pohádkový, ovšem s hororovými rysy, jak se na českou pohádku sluší a patří. Zajímal by vás takový příběh? Znám jej z první ruky: tak poslouchejte.

Bylo, nebylo, po jednom brněnském sídlišti běhal velmi živý chlapec jménem Dušan. Co s přebytkem energie? Roznášel o prázdninách noviny a za vydělané peníze si koupil kameru. Filmový materiál byl ale tehdy drahý, a tak se z Dušana filmař nestal. S loutkami se setkal v Divadle Radost, z představení Bleděmodrý Petr si dodnes vybavuje všechny barvy i vůni prostředí. Nakonec tedy divadlo: herectví na JAMU. Dušan Petráň absolvoval v roce 1978 a dalších deset let prožil po oblastních scénách (Jihlava, Šumperk, Hradec Králové). Herecké prostředí je nějak toxické, a tak jsem si už kvůli vyvážení opatřil dláto a začal v tichosti řezbařit. Výtvarné umění mě přitahovalo vždycky.

Jistě, nebyl by první ani poslední herec, který po hysterické atmosféře divadelního zákulisí relaxuje v dílně. Dušana ale tahle nabytá dovednost měla už brzy zachránit před nejhorším. Koncem osmdesátých let žil v Praze na volné noze (tehdy jsme se poznali), herecké příležitosti minimální, chmura ze společnosti maximální – Dušan emigroval do Ameriky v létě roku 1989.

Z mazlavého bláta končící normalizace do hodně hluboké louže nekompromisního kapitalismu. Zpočátku to vypadalo na rychlé utonutí. Bez schopnosti anglicky komunikovat spadl, jak říká, na sociální úroveň tříletého kluka – ve svých třiatřiceti. Šok, krize, tvrdý tlak okolí. Domů se ale vrátit nechtěl. Začínal od píky, v dělnických profesích, z pudu sebezáchovy horečně uvažoval, jak dál, a najednou se mu hodila zkušenost se dřevem. Napadlo jej vyřezat si vlastní marionety, což je ale něco docela jiného než soška. Neměl jsem šanci se někoho zeptat, poradit se, a tak jsem si vše musel vyzkoušet sám, vynalézal jsem už objevené. Současně jsem měl ale panickou hrůzu, abych nikoho a nic nekopíroval. Naučil jsem se trpělivosti; člověk se nejvíc poučí z vlastních omylů a nezdarů. Postupné ovládnutí řemesla mi ale dalo pocit svobody, že nakonec mohu realizovat cokoli, co mi přijde na mysl.

Dalším krokem k vysvobození a nezávislosti bylo pouliční hraní. Tady se zase náramně hodila herecká zkušenost. Začátkem devadesátých let existoval bohatý život na Harvardském náměstí v Cambridge u Bostonu. Chodily tam hordy lidí z celé Ameriky i turisti a já jsem si pohrával s myšlenkou si tam také rozbalit svůj stánek mezi ostatními performery. Měl jsem pekelný strach, ale dokopal jsem se a začal tam hrát. Ta ulice byla taková moje druhá universita.

Dušanovy originální marionety měly mezi konkurencí maňásků, žonglérů a hudebníků ohlas. Ze stále hlučnějšího náměstí se časem přesunul do středu Bostonu a postupně začal opouštět i ulici, když už si jej lidé najímali na své soukromé oslavy anebo různé školy.

Jedné takové Dušanovy birthday party jsem byl očitým svědkem. Americké filmy rodinného žánru nelžou: je to mohutná oslava, kdy kolem veledůležitého hloučku patnácti až dvaceti sezvaných spolužáků a kamarádek oslavence kmitají dospělí a najatý entertainer je jim předhozen trochu jako gladiátor lvům.

Dušan tu dychtivou smečku zvládal energickou improvizací a neustálým kontaktem. Většina dětí viděla marionety prvně a jejich schopnost se pohybově vyjadřovat a komunikovat s nimi, je uváděla v hlasitý úžas. Dušan mi ale vyprávěl, že se výjimečně stalo, že menší dítě do marionety koplo, anebo jí dalo pěstí; nepřímo tak napodobovalo televizní programy, v nichž agrese patří k běžné komunikaci.

Na přelomu tisíciletí Dušan poznal svou současnou ženu Agnes, Francouzku, výtvarnicí s učitelskou praxí, která s ním začala spolupracovat. Případné dětské útočnosti předešla postavenou scénou, která jako přirozená bariéra určila pravidla mezi nimi a obecenstvem. Agnes také vzala na sebe obchodní a administrativní starosti a Dušanova company Yorick´s Productions mohla začít prosperovat. Že by začátek šťastného konce jedné zámořské pohádky o úspěchu? Tak snadné to nebude, ale faktem je, že se z ulice a škol Dušan brzy přemístil na prestižnější platformu festivalů a začal vystavovat po muzeích. Přišla i ocenění, v roce 2003 získal Fellowship for Folk and Traditional Arts, což je státní a federální ocenění mistrovství ve svém oboru. Mimo jiné tato cena dává oceněnému status učitele, placeného státem, aby předával své umění dál. Měl řadu studentů, např. z oboru animace z Rhode Island School of Design, pořádal i speciální workshopy v Clevelandu a Denveru. Začal objíždět nejenom festivaly v USA jako např. The American Folk Festival Bangor ve státě Main a Lowel Folk Festival v Massachusetts, ale byl zván i na festivaly v Izraeli, v Anglii nebo Číně. Jinak řečeno, byl schopen se živit svým uměním, což je v tomto oboru ve Spojených státech dosti výjimečné.

Kulturní rozdíly mezi evropskou a americkou společností však nejsou tradovaným předsudkem, byť je člověk pochopí nejlépe až na místě. Jeden detail mi připadal hodně výmluvný. Dušan si nechal vyrobit značné množství barevných plakátů, na kterých je obklopen svou dřevěnou družinou. Podcenil však duchovní zázemí obyčejných, věřících Američanů, kterým zpodobnění Čerta anebo Smrtky, u nás běžných postav, připadá jako nepřípustné rouhání. Nemalá investice do propagace tak byla k ničemu. Nejsvobodomyslnější kulturní ostrov NY dodnes obklopuje oceán předsudků, puritánství či dnes korektního myšlení. Jedna galeristka Dušanovi zcela vážně navrhovala, že jeho sochu padajícího Ikara přijme jedině v případě, že Ikarovi uřízne pohoršující penis.

Vedle hraní divadla představovala Dušanova sochařská práce druhou část jeho činnosti: za dvacet let v Americe vyřezal na 300 marionet (i pro jiná divadla), objektů a soch.

Každopádně Agnes, která si rychle osvojila hraní a rozvíjela i své literární schopnosti, dala Yorickovu divadýlku druhý dech. Začali pravidelně získávat granty i ocenění, připravili program workshopů pro školy a festivaly, kde mohli svou práci představovat v procesu vzniku či její výsledky. Zásluhou Agnes, která měla své zkušenosti i s prací pro bezprizornou mládež v kritických městských zónách, dokázali své programy přizpůsobovat různým věkovým a sociálním skupinám. Pro dospělé diváky napsali ve stylu commedia dell´arte současnou satiru o dívce shánějící manžela na internetu Náhodné schůzky Colombiny. Pro děti mají na repertoáru detektivní Tajemství lesa, v němž zápletka svede dohromady postavy z různých pohádkových příběhů (Péťa a vlk, Pinokio, Jeníček a Mařenka, Karkulka), ale i klasiku jako Šípkovou Růženku anebo Pinokiova dobrodružství.

Tak jako téměř každý původní text, bralo i Tajemství lesa svou inspiraci v životě. Dušan s Agnes bydleli v Rhode Islandu, hluboko v lesích. Nějaký chytrák ale koupil sousední pozemek a oni tři měsíce neslyšeli nic jiného než řádění motorových pil, až zůstali obnaženi, beze stromů. Tehdy Dušana napadlo, že mnohé pohádky začínají v lese, Agnes začala psát a realita se promítla do fikce. V inscenaci Yorickova divadla jsou pohádkové postavy zmateny, když jim les mizí doslova před očima. Viníkem je pan Puchýř, který kácí kvůli zisku, a je nakonec potrestán mravenci, kteří jej z lesa vyštípají.

Nejambicióznějším projektem se stala shakespearovská inscenace s ukázkami z Othella, Macbetha, Hamleta, Romea a Julie a Snu noci svatojánské, pro kterou Dušan vyřezal až metrové marionety. Každé stylově různorodé ukázce předchází dialog Shakespeara s Bláznem, v němž je Blázen provokativně naivní (výtvarně dynamičtější, hýbe pusou, kroutí očima), zatímco kontrastně důstojný Shakespeare zase rád poučuje. Scénu pak tvoří velká dřevěná postel, která evokuje symbolický prostor, kde se člověk narodí i umírá. Ve vyvážené konstelaci slova, hudby a pohybu vtahují svou poetickou esencí známých dramat do shakespearovského světa a zvou rodinné publikum ke hře, které nezastírá inspiraci tradicí lidových loutkářů, co také dokázali i velké drama redukovat na několik výstupů.

Americký akcent na terapeutickou kvalitu umění je ovšem také dvojsečný, říkal mi Dušan: Vlastně jsi nucen zapomínat na umění a koncentrovat se na vyučování a zmírňování škod, které na těch lidech někdo napáchal. Pak sice dostaneš podporu, ale stáváš se jakýmsi léčitelským nástrojem.

S končící první dekádou nového tisíciletí proto stále častěji zvažovali návrat do Evropy, konkrétně do Francie, protože Agnes je Francouzka. Hospodářská recese a finanční krize toto rozhodování jenom urychlily. Nedivím se. Pokud tvůrce bere své poslání vážně, má potřebu se rozvíjet, neustrnout na místě. Dušan je dobře rozkročený mezi divadlem a dřevořezbou. Nejde o pohádkové rozcestí, kdy jenom jeden směr je správný, ale o vzájemně se ovlivňující tvorbu loutkáře a sochaře. Z divadla si do soch přenáším lehkost humoru a příběhovost. Například jsem měl sochu Pinokia jako starého zvadlého muže, který už měl svůj dobrodružný život za sebou se vším všudy. A naopak ze sochaření si do loutek přináším smysl pro zjednodušení a čistou linii.

Mě osobně na celém Dušanově příběhu nejvíce fascinoval onen prvotní zázrak stvoření, kdy se mu v bezútěšné životní situaci připomněl dar oživit kus dřeva a možnost předat mu magické vlastnosti loutky. Moje marionety jsou mou součástí, můj pot a krev je v nich (ohohoh, kolikrát jsem se pořezal!), to ony mě zachránily a myslím, že to už je v našem vztahu zakódované.

Jestli toto není hmatatelný důkaz síly tradice českého loutkářství, kdy se exulant rozpomene a inspirovaně si vyřeže svou vlastní hereckou družinu, která ho nakonec dokáže existenčně postavit na nohy a umožní mu začít nový život, pak nevím.

Také ovšem nevím, jaké bude Dušanův pohádkový příběh pokračování. Když se dokážeš uhájit v USA, naučí tě to přežít kdekoliv. Říká Dušan, který už téměř rok žije s Agnes v jižní Francii v kraji Midi – Pyrenees. Zatím jsou umírněnými optimisty. Věří, že oproti Americe není v Evropě umění tolik podceňované. Ve Francii jsou snad tisíce festivalů a výstav po celé zemi během turistické sezony i mimo ni. Francouzi milují sdružování prostřednictvím kultury, prostředí je živé a lidé jsou zvědaví vidět nové věci.

Agnes a Dušan mají co nabídnout a o jejich práce už dnes je zájem. Za ten krátký čas vyšlo o nich několik článků oceňujících jejich přínos pro region, starosta obce si u Dušana objednal propagační reliéf, přihlásili se i žáci do řezbářského ateliéru, ale jestli bude mít francouzská pohádka opravdu dobrý konec, jak by se slušelo pro příběh českého loutkáře, to si netroufám předpovídat. Zatím tomu ale vše nasvědčuje.

Loutkář 1/2011, s. 29–31.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.