Makonj, Karel: O betlémských ovcích (bez pastýřů)

Když měla na začátku listopadu mr. Sc. Livija Kroflin na symposiu o problematice současného českého loutkářství v evropských kontextech (pořádaném KALD a Sdružením pro vydávání časopisu Loutkář v rámci festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem), svou přednášku o současném chorvatském loutkářství, zmiňovala se v ní, že mezi profesionální loutková divadla svým způsobem řadí i Dječje kazalište z Osijeku, protože toto divadlo uvádí ve svém repertoáru téměř každou sezónu nějakou loutkovou inscenaci, byť jde sice o divadlo pro děti, ale divadlo herecké (asi blahé paměti jako dřívější pražské Divadlo J. Wolkera).

V té době jsem ještě netušil, že jednu z těchto loutkářských premiér zažiji sám „na vlastní kůži“ hned zanedlouho, neboť jsem během svého workshopu na osijecké Akademii umění jednak využíval zkušebnu tohoto divadla (v době rekonstrukce Akademie) jako učebnu, jednak během mého pobytu se uskutečnila premiéra vánoční hry Livije Kroflin Černá ovce betlémská v režii Lidije Helajz a ve výpravě Mojmira Mihatova s hudbou Davora Grzunova.

Je třeba hned na začátku předeslat, že výprava i hudba byla osijeckým kompletně zapůjčena zadarským loutkovým divadlem. Je vidět, že tato praxe chorvatských loutkových divadel, které jsme byli překvapivými svědky například na Skupových Plzních v podání tehdejšího splitského ředitele Ratka Glaviny, není v Chorvatsku ničím výjimečným a ojedinělým, řeší se tím samozřejmě především ekonomické problémy a svou roli asi hraje i fakt, že toto herecké divadlo vlastně nemá speciální dílny s odborně vyškoleným personálem pro tento druh činnosti. Čímž nechci hodnotit, jen konstatuji…

Inscenace této vánoční hry nebyla jejím prvním uvedením, text byl realizován poprvé již 12. 12. 1995 v provedení zajímavého amatérského projektu Lutkobus (Loutkobus), který byl založen v roce 1982 třemi loutkářkami Mirjanou Piskulić, Marinou Livaković a Livijí Kroflin, jehož prvotním záměrem bylo navštěvovat s menšími inscenacemi nemocné děti v nemocnicích. Střechu nad hlavou Lutkobusu posléze zajistilo Mezinárodní středisko pro kulturní služby (Medjunarodni centar za usluge u kulturi), které je českému čtenáři spíše známo a spojeno se známým záhřebským loutkářským festivalem PIF. Na počátku činnosti členky Lutkobusu hrály i představení jako zdivadelněnou formu výuky cizích jazyků (např. italštiny a španělštiny), v roce 1997 byl uveden dokonce Exupéryho Malý princ v dramatizaci L. Kroflin, který byl o rok později nastudován i v esperantu – asi logické dovršení oněch pokusů využití loutek v jazykové výuce (a také asi i zřetelná návaznost na esperantské pokusy zaměření PIFu).

Ale vraťme se k Betlémské černé ovci, tu členové Lutkobusu nastudovali v roce 1997 i pro Chorvatský katolický rozhlas pro vánoční a štědrovečerní vysílání, vznikla i amatérská inscenace samoborských loutkářů v divadle „Lutonjica Toporko“ a poté již následovaly tři inscenace této hry profesionálními loutkovými divadly: v Mostaru, Zadaru a v Osijeku.

Autorka text napsala jako verzi vánočního příběhu z hlediska dětí, respektive z hlediska betlémských ovcí, které zneklidní nebývalý pohyb obyvatelstva v kraji (hotové „stěhování národů“ díky nařízenému sčítání lidu), známé klopotné hledání přístřeší osamělé rodiny, neúspěšné při získání noclehu v pohostinských zařízeních, jejich snášení zimy v opuštěné jeskyni – prostě známá evangelní fakta, ozvláštněná novým naivním pohledem betlémských ovcí, a především té zvláštní černobílé (strakaté nebo umouněné?), i to text řeší. A právě tato ovečka zařídí, aby Vůl šel do jeskyně zahřát novorozeně a tato ovce ho pak i přikryje vlastním rounem, když předtím podstoupí téměř nerovný boj s Hadem, personifikovaným Zlem. To, že pak přicházejí pastýři i tři králové, jsou pro tyto ovečky také fakta zcela nová a nevšední.

Tento – zdálo by se na první pohled – jednoduchý příběh, má však svou nespornou kvalitu ve své divácké adrese, kdy autorka hravým způsobem předkládá bez přehnaného moralizování a poučování dětským divákům tento vánoční příběh. Je v něm i něco z bleděmodrého Petra (archetyp odlišnosti) i z vánoční hry Hillary Peppler, ve které také o betlémském novorozeněti mudrují a uvažují Vůl a Oslík bez znalosti historických souvislostí a kontextů vůbec, o to jsou však tyto insitní pohledy cennější a divadelně vděčnější. Byl jsem svědkem premiéry typicky rodinného představení, kdy se bavily děti i rodiče, a jsem si jist, že prosincový repertoár divadla v Osijeku bude velmi „monotónní a jednotvárný“, což opět není výtka, jen konstatování.

Hraje se poměrně specifickými spodovými loutkami, přičemž postavy Svaté rodiny i procesí tří králů jsou realizovány odlišnými, spíše reliéfními statickými, přičemž monumentalizujícími, loutkami, odkazujícími k vzniku loutkového divadla z kinetizovaných dřevěných soch, což je jistě jedna z verzí historiků loutkářství.

V této vyloženě herecké inscenaci hrál i Mladen Vujčić, mladý herec, který v roce 2010 získal hned dvě významná herecká ocenění: jedno loutkářské – na již zmíněném festivalu PIF – i jedno herecké v jakési chorvatské variantě našich Cen Thálie. M. Vujčić je totiž herec i loutkář – a obdobně jsou vychováváni i studenti na osijecké akademii, o čemž svědčí již samotný název studovaného oboru Herectví a loutkářství, na nich samotných pak je, pro co se v životě rozhodnou (anebo ještě jinak, a třeba taky – čím se budou „živit“, ale takto položenou otázku bych jim – ani jejich pedagogům – nepřál).

Závěrem lze konstatovat, že takto pojmenovaný obor studia má svým způsobem logickou spojitost i s pražským označením katedry jako Katedry alternativního a loutkového divadla.

Ano, jsou zde zřetelné spojitosti, ale i rozdílnosti (například záměrnost a vědomí této alternativy), ale ty již nejsou ani nemohou být tématem této malé „cestovní zprávy“. Základní premisou Osijeku není alternativa loutkářství k herectví, ale budované vědomí rovnocennosti a paralelnosti obou těchto oborů, přičemž je zřejmé z pojmenování oboru „loutkářství“, že tento herec-loutkář musí být zatím sám sobě vším: hercem, dramaturgem, režisérem i scénografem, přičemž nejde o performerství v našem slova smyslu, ale skutečně spíše o herectví an sich. I o tom L. Kroflin na pražském symposiu mluvila, když zdůrazňovala potřebu vzniku dalších specializovaných studijních oborů na osijecké Akademii.

Jinak vás musím ujistit, že v Chorvatsku panuje obecně stejně „blbá nálada“ jako u nás, což bylo pro mne docela překvapením. Asi jsou na tom skutečně všechny „postzemě“ zhruba stejně… Šetří se a peníze utíkají cizími komíny všude, jen snad s tím rozdílem, že třeba na Slovensku i v Chorvatsku si pozemní komunikace zachovávají svou prioritu (na rozdíl od nás).

A co se týče škol, i v Osijeku se studuje podle „Bologni“ a klasifikuje podle ECTS. To jen tak na okraj pro ty „zasvěcenější“…

Snad jen s tím rozdílem, že v Osijeku studenti platí každý rok školné a od druhého ročníku studia je prominuto těm s nadprůměrným prospěchem. Vida ekonomická zainteresovanost! A ještě dva rozdíly od tohoto akademického roku jsem postřehl: v Chorvatsku, této kandidátsky přístupové zemi EU, vešel v platnost poměrně přísný vysokoškolský zákon (alespoň na naše poměry): od října 2010 nemohou (ani externě) na žádné vysoké škole země působit vysokoškolsky nevzdělaní pedagogové ani pedagogové, kteří již dovršili 70 let svého věku. No comment, ale vzpomněl jsem si na jedno české přísloví o jevech papežštějších než sám papež…

Loutkář 1/2011, s. 25–26.