Přelet nad loutkářským hnízdem

Jurkowski, Henryk: Hledání souvislostí

Dalo by se říci, že pro naši civilizaci symbolizuje trh místo pro výměnu všech možných druhů zboží a také činitel, jenž vytváří různé potřeby a tužby. Je tomu tak. Ve střední Evropě jsme ovšem zažili padesátileté období plánovaného hospodářství a v některých ohledech jsme se z jeho pravidel dosud nevzpamatovali. Dosud pamatujeme ty doby, kdy veškerou uměleckou činnost podporovala a řídila státní moc.

Přirozeně, stát či společenské autority ovládaly všechny oblasti lidské činnosti již v tak dávných dobách, jakými byl středověk či éra baroka. Rozdíl byl ten, že systém podpory a řízení se měnil v závislosti na ideologické a politické situaci. Obecně se dá říci, že lidoví loutkáři byli soběstační lidé, bez jakékoliv finanční podpory – byli rádi, když získali povolení předvést své umění na náměstích a tržištích. Výjimkou byly skupiny, které byly chráněny knížaty a kardinály. Ti hráli divadlo v palácích králů a aristokracie a byli za to odměňováni poměrně vysokými honoráři. Buržoazní revoluce tuto situaci změnily a daly zábavě více volnosti, ale již brzy řada zemí zavedla v devatenáctém století cenzuru a loutkové divadlo bylo přísně kontrolováno. Opět tu byly výjimky: soukromá představení v salónech aristokracie a některé umělecké kabarety si užívaly jistého stupně svobody.

Velká změna přišla na konci devatenáctého století, kdy pedagogové objevili loutkové divadlo jako významný nástroj umělecké výchovy dětí. Od té doby začaly společenské a vzdělávací instituce finančně pomáhat zakládání a provozu loutkových divadel, pokud hrála pro děti. V Čechách to bylo sdružení „Sokol“, v Polsku Společnost lidového divadla.

Polská Společnost lidového divadla významnou měrou přispěla k popularizaci betlémských představení, zejména v patriotickém krakovském stylu. Hnutí za nové výchovné loutkové divadlo bylo iniciováno socialistickou Dělnickou společností přátel dětí, a jeho nejlepším příkladem je divadlo „Baj“, založené ve Varšavě v roce 1929. Není překvapením, že polští loutkáři byli dobře připraveni na nový socialistický stát, který v divadelním životě po roce 1945 tolik změnil.

Výsledek nové poválečné kulturní politiky stojí za zaznamenání. Je pravda, že divadelní život postupně přešel pod politické řízení státu, zejména v období nazvaném „socialistický realismus“ (1949–1956), ale na druhou stranu socialistický stát vytvořil kvalitní infrastrukturu pro činnost loutkových divadel. Bylo založeno 24–25 společností. Časem začaly získávat pravidelné dotace a ve většině případů dostali i vlastní sál, dílnu a zázemí pro dopravu. Loutkáři byli školeni ve zvláštních odděleních vyšších uměleckých škol a stali se členy celopolské Asociace filmových a divadelních umělců. Byl vydáván časopis „Teatr Lalek“. Polští loutkáři se také stali součástí mezinárodního hnutí UNIMA, účastnili se aktivit této organizace a jejích četných setkání a festivalů.

Jak již bylo zmíněno, všechny aspekty divadelního života byly plánovány a kontrolovány. Divadla při sestavování repertoáru musela brát ohled na oficiální ideologii. Měli také povinnost odehrát pevně daný počet představení ve vlastním sále a se zájezdovými představeními objíždět zemi. Počet zaměstnanců (poměrně vysoký) byl omezen a přísně hlídán. Ředitelé divadel byli vybíráni podle správného ideologického profilu.

Politická proměna roku 1989 do systému divadelních sítí nepřinesla mnoho změn. Většina divadelních společností přežila, zachovala si svou podstatu, sály i finanční podporu, kterou jim ovšem místo státu poskytuje město nebo region. Ředitelé divadel by měli být vybíráni z nejlepších kandidátů způsobem soutěže. Politický tlak komunistické strany zmizel úplně a byl nahrazen svobodou uměleckého vyjádření. Nicméně jak ukazují různé případy, některá města jsou na ideologické (politické) postoje divadelních společností velmi citlivá. Nedávno v Poznani Divadlo osmého dne vyjádřilo podporu kontroverznímu politiku Januszi Palikotovi. Město Poznaň okamžitě protestovalo a požadovalo od divadla politicky neutrální postoj. I ředitelé ostatních poznaňských divadel činnost zmíněného „Divadla osmého dne“ odsoudili. Teoreticky v tržní demokracii cenzura neexistuje, ale jak je vidět, tu a tam se některé instituce přesto pokoušejí formovat divadelní ideologii způsobem, který by jim vyhovoval.

Loutkové divadelní společnosti se svými sály a dílnami jsou velké podniky. Bez zásadní finanční podpory grantových orgánů by nemohly fungovat. Jejich příjmy z prodeje vstupenek stěží pokrývají 20 až 30 procent jejich nákladů. Jakoukoliv finanční podporu tak trochu kontaminuje jistý druh loajality vůči sponzorovi.

V obecném podvědomí se považuje za samozřejmé, že divadelní umění by mělo být zcela prosté politických vlivů. Umění, říkáme, nemá vůči společnosti žádné závazky, jen určité povinnosti. V případě loutkového divadla je touto povinností hrát představení pro děti a mládež, a finanční podpora má tedy být chápána jako podpora uměleckého vzdělávání dětí. Politický tlak na loutkové divadlo prakticky neexistuje, ale je tu tlak jiného druhu, řekněme statutární: povinnost hrát pro děti. To je velká nevýhoda a pro umělce loutkových divadel i těžký úkol. Nicméně neexistuje žádný statutární tlak používat jako prostředek vyjádření právě loutky. Naši umělci mohou použít loutky, masky, objekty i herce samotné, pokud to jejich vize vyžaduje.

Samozřejmě i divadlo pro děti může být umělecké a poskytuje talentovaným umělcům řadu možností. Je tady stále bohatý klasický repertoár pohádek a pověstí, klasická literatura s nezapomenutelnými tituly jako je „Alenka v kraji divů“ či „Peter Pan“, nové hry pro děti, které sbírá a publikuje Centrum pro umění pro děti v Poznani, noví autoři, z nichž nejoblíbenější je Marta Guśniowska. Dramatici hledají pro své texty nové publikum a nedávno tak celkem úspěšně objevili ty úplně nejmenší. Pokud se tenhle trend udrží, dalo by se s jistou dávkou nadsázky tvrdit, že za chvíli tu bude divadlo nejen pro batolata, ale i pro embrya.

Nicméně navzdory těmto úspěchům zůstávají velkým snem všech ředitelů a režisérů loutkových divadel inscenace pro dospělé. V Polsku mají takové inscenace velkou tradici už od doby divadla „Groteska“ v Krakově, kde byly hrány slavné hry Jarryho, Różewicze a Mrożka. V tomto ohledu mělo velký úspěch i Wrocławské loutkové divadlo s inscenacemi Witkacyho, Goetha a Becketta. Většina našich loutkových divadel již zkoušela sestavit repertoár pro dospělé. Divadla z Bielska-Białé a Opole nedávno úspěšně předvedla hry Becketta, Gombrowicze a Ionesca.

Inscenace pro dospělé provází velký zájem mladého publika, ovšem u těch skutečně dospělých je spíše vlažný. Jsou přesto často kvalitní a na divadelních festivalech hojně oceňované. Je pravda, že festivaly hrají v uměleckém životě loutkového divadla významnou roli – poskytují šanci předvést a vidět představení určené pro zvláštní festivalové publikum složené převážně z umělců, kritiků a dospělých nadšenců pro loutkové divadlo.

Téměř všechna polská divadla organizují nějaký festival. Řada z nich je trvalých a s dlouhou tradicí, jako jsou ty v Bielsku-Białé a v Opoli, jiné byly založeny před několika lety a jsou organizovány každý rok nebo co dva roky jako bienále. Některé festivaly jsou organizované nezávislými sdruženími jako je to ve Varšavě (ve Staré prachovně), v Pulawách a Kwidzyni.

Přirozeně že organizátoři festivalů získávají finanční podporu ze státních či městských orgánů a velmi často i ze soukromého sektoru. Navzdory zahraniční účasti má většina těchto festivalů lokální charakter, ale úřadům i publiku regionu jako výraz umělecké tvořivosti dostačují. Repertoáry různých festivalů se od sebe liší jen málo, neboť organizátoři vybírají ty nejlepší inscenace a těch je přirozeně jen omezený počet. Tato situace je typická jak pro polské festivaly, tak pro řadu zahraničních. Příliš mnoho festivalů a příliš málo nových dobrých inscenací.

Další dobrou příležitostí pro navýšení rozpočtu jsou různá výročí. Výročí divadla je dobrá příležitost nastudovat ambiciózní inscenaci, často pro dospělé, a vydat publikaci, která vypočítá úspěchy divadla. Je to také dobrá příležitost přesvědčit úřady, aby rozdali různé ceny a ocenění, což je velmi důležité pro dobré jméno divadla a jeho postavení ve městě a regionu.

Ceny a diplomy rozdávají také společenská sdružení, jako je Asociace divadelních umělců a polská UNIMA. Ta je zodpovědná také za vydávání časopisu „Teatr Lalek“, platformy pro teoretické a kritické úvahy. Je to časopis s velkou tradicí, který nedávno vydal své sté číslo.

Ze všech těchto údajů vyplývá, že polský trh není příliš přísný. Žijeme ve společnosti, která je nasycena mnoha sociálními idejemi pocházejícími z přesvědčení, že státní a regionální orgány slouží společnosti. Mezi jejich povinnostmi je i péče o uměleckou činnost, včetně loutkového divadla. A tak je to správně. Nechme to tak být.

Loutkář 1/2011, s. 16–17.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.