Přelet nad loutkářským hnízdem

Němečková, Lucie: Loutky mohou lidem našeptat či vykřičet jisté pravdy

Tradiční íránské divadlo v Hradci Králové a Praze v rámci 2. ročníku festivalu orientální kultury Nad Prahou půlměsíc

S tradičním íránským loutkovým divadlem se v Česku nesetkáme každý den. Inch´Allah aspoň jednou za rok. Loňskou Mateřinku zdobila účast Shivy Massoudi a Jalile Heibatan z Institutu pro loutkové divadlo teheránského Divadelně uměleckého centra. Několika etudami o Mobarakovi uvedly íránské loutkářky české diváky do problematiky formy představení, které se v perštině říká Kheimeh Shab Bazi. Letos v říjnu tradiční íránské loutkářství ožilo znovu, a to díky u nás známé loutkářské dvojici Francouzů Dominika Houdarta a Jeanne Heuclinové (jistě vzpomínáte aspoň na jejich Padoxy, Zazie v metru či Čtvero ročních období). V rámci 2. ročníku festivalu orientálního divadla Nad Prahou půlměsíc představili ve svém scénickém čtení hru současného íránského dramatika Parvíze Khazraï Vzpomínky jedné loutky. Čtení doplnili animací originálních íránských loutek, a to 20. října v hradeckém divadle DRAK a den poté v Café 35 Francouzského institutu v Praze. Představení doprovázely přednášky Parvíze Khazraï o tradičním íránském divadle a nejen o něm. Co bychom o tradičním loutkovém divadle z Íránu měli vědět?

Nejstarší forma divadla

Loutkové divadlo je v Íránu jednou z nejstarších divadelních forem. Zmiňují se o něm perští klasici Assadi-E-Tussi (básník 11. stol.), Nezami a Khaqani (12. stol) či Khayyam a Attar (12. a 13. stol.).

Íránské tradiční loutky jsou buď dřevěné, kašírované, látkové nebo z porcelánu. Měří deset až pětačtyřicet centimetrů. Jsou buď tyčové, závěsné nebo jsou to maňásci. Nejkrásnějšími loutkami, tzn. nejlépe oblečenými a technicky nejdokonalejšími, se mohou chlubit zejména čtyři íránská města: Teherán, Tabriz, Šíráz a Ispahan. V některých představeních vystupuje až sto loutek.

Scénu tvoří skládací „bedýnka“ široká 0,70m a vysoká 0,60m. Hraje se na dvoře, na bazénu zakrytém prkny a kobercem, na zahradě, v čajovně nebo jiných veřejných místech, a to nejčastěji u příležitosti nějaké svatby, narozenin apod. O svatbách hrají jen muži, protože muži a ženy oslavují zvlášť. V případě veřejných představení mohou hrát i ženy.

Loutkář, vypravěč a hudebník

Soubor tvoří zpravidla tři až pět osob. Základem je sestava loutkář, vypravěč a hudebník. Loutkář si vkládá pod jazyk malý kovový plíšek („pivetu“,„slavíka“), díky němuž mluví pronikavým, legračně deformovaným hlasem. Kotníky má omotané náramky se zvonečky, které rozezní zejména v bojových scénách, aby jim dodal ten správný rytmus. Je schovaný za plentou nataženou v zadní části scény.

Šéfovi divadla, Vypravěči, se říká Morched nebo Luti. Ten hraje na buben zvaný zarb a plní velice důležitou roli. Jeho místo je před diváky, k nimž se obrací a mluví s nimi, stejně jako s loutkami. Je tedy prostředníkem mezi tím, co se děje na scéně a publikem. Má přímý kontakt s loutkami. Může se jich dotýkat, vzít je mimo scénu, natlouct jim… A loutky ho poslouchají, mluví s ním, ale můžou na něj taky plivnout nebo ho dokonce i počůrat… Někdy Morched nebo Luti hledá u diváků pomoc s překladem toho, co některá loutka říká, to když se vyjadřuje pro něho nesrozumitelně. Řeč loutky frázuje Morched (Luti) bubnováním. Buben uvozuje také příchod a odchod každé loutky.

Íránský „Kašpárek“ Mobarak a ti druzí

Tradiční loutkové divadlo je založeno na příbězích z obyčejného života. Jeho nedílnou součástí jsou vulgarismy, urážky, dvojsmysly erotické i politické a hra se slovy, které mají komický, osvobozující efekt. Dramatik a básník Parvíz Khazraï (1941) tvrdí, že „Loutky jsou nevinné a tak jako děti mohou tím pádem našeptat či vykřičet jisté pravdy, na něž se dospělí lidé občas bojí i pomyslet.“

Ústřední postavou tradičního íránského divadla je Mobarak. Vykutálený čtverák, šibalský sluha s černou barvou kůže a prořízlou hubou. Má legrační hlas a ze všech si utahuje. Představuje hlas lidu. Jeho jméno znamená v překladu talisman. V žádném příběhu samozřejmě nesmí chybět krásná dívka. Takovou je třeba Sarvé Naz Khanome. Její jméno znamená štíhlá dívka. A když je tu krásná dívka, je tu i odvážný muž, hrdina, persky Pahlevane. Častou postavou je též Muláh, islámský kněz mnohdy znázorňovaný jako lstivý lakomec. Je samozřejmě terčem posměchu. V Íránu chodí muláhové nejen do mešity, ale také navštěvují příbytky lidí, aby jim vyprávěli o islámských mučednících. Těmito vyprávěními mají lidi pohnout, rozplakat je. Pláčem jim ulevují od hříchů i peněz. Za každý hřích dostane muláh zaplaceno.

Představení tradičního loutkového divadla může trvat půl hodiny nebo hodinu, podle toho, jak dlouho se improvizuje. A improvizuje se dle situace. Diváci během představení zpravidla živě reagují.

Činoherní „verze“ Siah Bazi

V 17. století za dynastie Safavidů vznikla i činoherní „verze“ Mobarakových příběhů. Říká se jí Siah Bazi (doslova „Hra černocha“). Toto lidové komické divadlo bychom mohli přirovnat k italské komedii dell´arte, přičemž Mobarak je jakýmsi Harlekýnem. Tento žánr divadla, jehož náměty vycházejí z příběhů à la Tisíc a jedna noc a těží z jejich podobenství, je protkán aktualizovanými improvizacemi – „lazzi“. Činoherní i loutková forma je trnem v oku dnešním vládcům stejně jako kdysi režimu muláhů a šáhů. Představení jsou zakazována, divadla zavírána, soubory rozprášeny. Svou podporu tomuto divadlu, uměleckou i lidskou, naopak vyjadřují evropští divadelníci, z nichž jmenujme například Petera Brooka či Arianne Mnouchkinovou.

Loutkář 1/2011, s. 15.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.