Loutkar.online

Janěková, Eva; Balogh, Géza; Procházka, Jiří: Zemřeli

jiristreda@seznam.cz

Milý Jiříku,

jako obvykle zdravím z Moravy, ba „přímo z Brna“ – i když tentokrát ne na Vinohrady, ale kamsi do loutkářského nebe. Vím, že ta e-mailová adresa v úvodu působí – slušně řečeno -podivně, ale jak Tě znám, určitě – a s obvyklým maximálním nasazením – už děláš všechno pro to, aby i ti tradicionalisté tam nahoře na tento způsob komunikace konečně přistoupili… A skoro bych nepochybovala o tom, že se Ti to nakonec podaří. Existuje ostatně dost příkladů, kdy jsi tady ve svém pozemském životě dokázal uskutečnit to, o čem byli ostatní přesvědčení, že to nejde. Mimochodem – dodnes mám v živé paměti náš první vzájemný obsáhlejší „pracovní rozhovor“ (ve skutečnosti jsme na sebe docela úspěšně řvali) v roce 1973 při zkouškách tvého Mauglího. Nějak jsem zapochybovala o proveditelnosti tvé připomínky právě oním „tohle nejde“ – a to jsem si dala! Samozřejmě, že jsme si pak všechno vysvětlili, ale od té doby mi bylo jasné, že výše uvedené slovní spojení není radno ve Tvé přítomnosti používat. Po celou dobu, kdy jsi tady byl s námi, jsi byl naopak živoucím dokladem toho, že „nic není nemožné“. Nechci tady vyjmenovávat, čím vším jsi svůj život naplnil – my, kteří tě obdivujeme, vážíme si Tě a máme Tě rádi, to víme a budeme si to – doufám – pamatovat. A nechci ani moc vzpomínat na vzájemná setkávání, osobní i pracovní, která vyústila v dlouholeté kamarádství. Vzpomínáme většinou na něco, co minulo. Nemyslím, že tohle je ten případ. Patřím (snad) k těm, kteří s Tebou mohli trochu sdílet aspoň některé z toho obrovského množství aktivit a činností. Považuju to za radostné a smysluplné obohacení své – nejen profesní – existence, a ten pocit je velice současný. Proto vzpomínat nechci.

Nevím ani, jestli jsem ti stačila poděkovat za to, že jsem díky Tobě vlastně mohla dělat spoustu věcí, které mne bavily a těšily – ale myslím, že víš, že to tak bylo.

Tak prosím Tě, až se ti podaří tam nahoře zařídit tu elektronickou poštu, ozvi se. Těším se na novinky a moc Tě zdravím.

Eva

janekova@kjm.cz

Jirka

Naše seznámení bylo vlastně náhodné. Tři budoucí posluchači loutkářské katedry, Čojson Amgalan z Mongolska, Gyula Urbán a já z Maďarska jsme se účastnili na jazykové přípravě v Teplicích, když nás nečekaně zavolal ředitel Krušnohorského loutkového divadla, Oskar Batěk, a pozval na příští premiéru. Hra se jmenovala Pohádky pana Pohádky. Titulní roli hrál autor a režisér inscenace, mladý absolvent loutkářské katedry, Jiří Středa. Mnoho jsme nevěděli tenkrát; například ani to, že jsme svědkové rození jednoho z nejtrvalejších úspěchů českého loutkového divadla.

V přestávce Oskar Batěk nás srdečně doprovodil na jeviště a představil souboru. Největší exotikum mezi námi byl ovšem mongolský spolužák (později dlouholetý ředitel Státního loutkového divadla v Ulánbátaru), ale ani my dva Maďaři jsme si nemohli stěžovat na nedostatek pozornosti. Ovšem zdrželi nás i na banketu, a zůstali jsme tam až do rána bílého. Při rozloučení Jirka a jeho báječná manželka Eva pozvali nás k sobě.

Od tohoto času jsme chodili k nim pravidelně do jejich rozkošného podnájmu. Pamatuji si, že na zdi měli krásný, ohromný a starý krucifix. A pamatuji, že Eva byla také velmi krásná. (Po tolika letech snad mohu přiznat, že jsme byli asi zamilovaní do něj.)

O dva roky později – už jako studenti DAMU – jsme dostali poštou balíček, a v tom čerstvé vydání Pohádek pana Pohádky (Hry pro loutky, č. 65, Orbis, Praha, 1962). Do skromného sešitu byl vložen následující dopis:

„Milí přátelé,

sice zapomínáte na započaté přátelství v Teplicích, ale i tak na Vás oba často vzpomínám. Dovoluji si tedy zaslat Vám po jednom výtisku mé hry, aby Vám připomněla naše někdejší setkání a upřímné rozhovory o loutkovém divadle.

Doufám, že budu mít příležitost se s Vámi setkat a proto s pozdravem nashledanou jsem Váš Jiří Středa“

Neměl pravdu. Nezapomněli jsme na započaté přátelství. Našemu seznámení je přesně padesát let. Byl to rok 1960. Byli jsme strašně mladí a ambiciózní, plní plánů. Jirka byl fajn chlap, skromný, inteligentní a velmi nadaný.

Eva a Jirka byli naši první „vnitrozemští“ přátelé v celém tehdejším Československu.

A je nám teď velmi smutno.

Géza Balogh

Kousek života s Jirkou Středou

Karlovy Vary 1950 – začátek podzimu… Tam to začalo.

Konkrétně v lázeňském domě I. P. Pavlova, oba postižení infekční žloutenkou neboli „Hepatitis epidemica“, nebo tak nějak. (Pro zajímavost: v té době se v Pavlovovi léčil i prof. K. Plicka a L. Aškenazy. Muzikální zážitky s prof. Plickou byly nezapomenutelné…)

Jak došlo mezi mnou a Jirkou k prvním rozhovorům, to už si nepamatuju. Zato vím, že jsme brzy objevili společný zájem: loutky. Jirka v té době byl na žižkovské škole, myslím, že obor hračka-loutka, anebo řezbářství, či modelováni? Nevím.

Já měl nastoupit na VŠUP-ku, s výhledem na R. Landrovo oddělení „Loutka“. Záhy bylo jasné, že jsme si už oba s loutkami „pohrávali“, z čehož vznikla myšlenka a tak trochu i plán na spolupráci (Jirka měl kolem sebe pár kamarádů „od dřeva“. Byl tu i název pro rodící se skupinu: „Dřeváček“, (jednalo se o spodové loutky, spíš maňásky).

Jirka opustil „Pavlova“ o několik týdnů dřív než já.

Naše příští setkání se konalo (pokud si pamatuju) na hřišti u Olšanských hřbitovů (dnes na tom místě stojí obchodní centrum „Flora“) v boudě pro hlídače – anebo to byla mládežnická klubovna? Kromě veselých mejdanů jsme tam připravovali jakousi inscenaci (myslím, že pro „Chrudim“), Jirka to (možná) napsal a měl to i režírovat, já výpravu a dokonce i hudbu – můj Bože! Patronát či co, měli činit hoši z ÚLD – Jiří Kaliba a Milan Friedl (šlo o javajky). Do Chrudimi jsme ale přijeli „jen“ jako diváci a taky trochu jako lumpáci vagabundus!

V této souvislosti nesmím zapomenout na náš neobvyklý večírek ve vinárně na Loretánském náměstí, na rohu proti Černínskému paláci, kde jsme prožili nádhernou, leč i trochu nebezpečnou akci s Vítězslavem Nezvalem. Ten seděl u vedlejšího stolu se svou tanečnicí z Karlínského divadla, netuše, co ho potká vzápětí. Vzhledem k našemu stavu – tehdy jsme pili bílé – jsme získali pocit, že je nutno Mistra oslovit a připít mu „Na zdraví!“ Toho se ihned, se sklenicí v ruce, ujal Jirka (byl výborný řečník), a dramaticky pronesl (zhruba): „Vážený Mistře, dovolte mi, abych jménem svým i naší skupiny, Vám připil na zdraví i na Vaše velké úspěchy a zároveň si i dovolil zhodnotit něco z Vaší divadelní tvorby.!“ Mistr se blahovolně pousmál, reakci jeho tanečnice si už nepamatuju. „Manon Lescaut“ milujem, „Sbohem a šáteček“ (neblbnu už zase?) je krásný, „Schovávaná na schodech“ – taky fajn, ale „Zpěv míru“ – né.„ Mistr to vzal statečně (v té době už měl jasno), ale baletka? Jeho slovní reakci si už opět nepamatuju, vím jen, že v zápětí přistála na náš stůl další láhev bílého.

Důležitým členem naší skupiny byl Pepíček Podsedník, vyučený to dřevosoustružník (že by u firmy “Dereda„ v Neveklově, která vyráběla soustruhované marionety?) a snad i (později určitě) řezbář.

Já jsem v té době působil v karlínském loutkovém divadle (klasické marionety) s názvem “Dětem pro radost„. Tam jsem posléze vtáhnul Jirku & company, jo a taky úžasnou Ajku Stránskou (jednu z Jirkových lásek), později i Honzu Švankmajera a Juraje Herze. Stvořili jsme “Aladina„ a hlavně “Sněhovou královnu„ (sníh jsem vytvořil z naftalínových “vloček„, ó, ta vůně “severu„). Jirka zazářil coby pan Pohádkář na předscéně, přesněji řečeno v sále, neb předscény nebylo. Průběžně s činností loutkářskou jsme spolu prožívali i různé akce s dvěma krasavicemi – studentkami ze VŠUPky. I ony byly, chtíc či nechtíc, vtaženy do naší hlavní činnosti – myslím, že ta Jirkova dokonce i “mluvila„… Tato “vedlejší„ činnost měla, poněkud později, pokračování, leč to už s našimi ženami.

Po mém ukončení DAMU – v r. 1958, se naše cesty opět nakrátko spojily, a to v Krušnohorském loutkovém divadle v Teplicích. Tam jsem poznal jeho budoucí ženu Evu. Společně jsme dali dohromady “Gulivera v Maňáskově„ a “Kytici„ (obé jsem vypravil) a téhož roku jsem narukoval na vojnu.

Jirkovo založení “Černého Tyjátru„ v Alhambře a můj vstup 1963–68 znamenal nové společné akce: kromě již probíhající show nás spojily inscenace “Pinocchio„ (já výpravu a režii) a “Péťa a vlk„ (Jirka režii a já výpravu). Do těchto inscenací jsme zapojili i Ctibora Turbu a Borise Hybnera. Nelze i zapomenout na pár nádherných společných týdnů v Las Vegas…

Příchod bratrských armád v roce 1968 nás na dlouhou dobu rozdělil. Několik setkání v Německu během těch 22 let nás alespoň trochu vrátilo do naší společné minulosti.

Další etapa naší nové spolupráce nastala díky Sametové revoluci kolem roku 1993 v Divadle rozmanitostí. Jirka mi nabídnul realizaci mé německé inscenace “Zirkus Dr. Dollitle„. Toto nové spojení s Jirkou a celá ta atmosféra kolem, byly nádherné a jsem mu za to vděčný.

O několik let později,(v roce 1998) jsem mu to mohl oplatit nabídkou režie “Malého prince„ pro Schwarzestheater Zürich a o tři roky později “Šeherezádou„ a “Péťou a vlkem„. I tady byla naše spolupráce i celková atmosféra báječná. “Malý princ" se s úspěchem hrál až do konce letošního roku. Shodou okolností bylo poslední představení (možná vůbec poslední představení této inscenace) 22. 12. 2010 se vší poctou věnováno Jirkovi…

Jiří Procházka

Loutkář 1/2011, s. 5–6.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.