Filcík, Štěpán: Plzeň - stále malá a stále dobrá

Postupová přehlídka pro Plzeňský a Karlovarský kraj je rozsahem už tradičně malá. Letos čtyři inscenace včetně jedné inspirativní, tedy tři „soutěžní“, ale všechny tři porota doporučila na Loutkářskou Chrudim.

Přehlídku zahájil na své domovské scéně soubor Střípek inscenací Pohádky o kohoutkovi a slepičce (na motivy M. Černíka, Pohádky o zvířátkách). Je to sedm víceméně drobných příběhů, hraných manekýny a spodovými loutkami. Přestože jde o mateřinkovské představení, své si v něm najde snad každý. Osvědčená autorka a režisérka Ivana Faitlová opět odvedla velmi poctivou a „profesionální“ práci. Vše funguje, vše je velmi dobré – výprava, text, loutky i hudba… Jedině snad délka představení a s tím související temporytmus v závěru představení bude potřeba domyslet. Buď vynechat jednu dvě epizody, nebo jim dát přesnější smysl v daném kontextu. Představení se zkrátka v závěru trochu „táhlo“. Otázkou ovšem je, zda to nebyla povinná daň premiéře.

Jinak je inscenace plná loutkářských nápadů, žertů, vtípků – některé se táhnou i přes několik epizod (šnek, krtek). Tradičně vynikající je i práce se zvukem a samozřejmě herecká práce.

Přehlídka pak pokračovala ve Skvrňanech, na scéně divadla V Boudě. Sobotní večer uzavřel domácí soubor s inscenací Čertovy nevěsty – úprava a režie Hana Čížková. Na káře, v jednoduchých kulisách, marionetami s odkrytým vedením se odehrává příběh o princezně, její služce a čertovi. Přes velkou snahu o úpravu je přece jen cítit, že text je staršího data. Herectví, jak jsme u tohoto souboru zvyklí, vynikající, byť tentokrát poněkud za „skleněnou stěnou“. Na druhou stranu je potřeba ocenit schopnost souboru vytvořit dramatické postavy pomocí loutek – jev ne zcela běžný. Loutky v rukách bouďáků nejen zprostředkovávají vizuální podobu postav, ony dramatickou postavou prostě často jsou. Představení jako celek bylo ale také trochu rozvleklé – a opět není zcela jisté, zda největším problémem nebyla vlastně únava jak souboru, tak publika. A dále – celé představení, tak jak je vytvořené, míří spíš na ulici, jarmark, pouť…; tam by mu to opravdu slušelo víc. Ztratilo by na jisté „akademičnosti“, herci by se museli víc odvázat a celá anekdota o tom, jak princezna i služka usilovaly o čerta, by dostala ten správný šmrnc.

Nedělní část zahájil profesionální soubor Divadýlko Kuba s inspirativní inscenací Není drak jako drak. Čtyři pohádky, každá hraná jiným typem loutek – plošné, marionety, manekýni – každá postavená na trochu jiném principu. Vtipné a svižné texty, plastické a nápadité loutkoherectví. Divadýlko patří do širší rodiny plzeňských loutkářů (Petr Mlád a František Kaska jsou členy amatérského Střípku), takže představení bylo přijato velmi vstřícně, a také se o něm vedla veřejná rozprava s porotou.

Přehlídku uzavřela čerstvá novinka souboru Rámus s názvem Rámus kolem stěhování. Inscenace postavená na podobném principu jako loňské Vánoce pro berušku (divadlo na divadle). Tentokrát ale inscenace působila kompaktněji, a vlastně i promyšleněji. Rodina se stěhuje, ale malé holčičce se nechce. Navíc najde své staré hračky v krabici s nápisem NA VYHOZENÍ. Rodina se pokouší dceři vysvětlit, proč se musí stěhovat, a vypráví jí pomocí nalezených hraček příběh o Strouhovi (Leonid Leonov, Buryga), který se musí stěhovat z lesa. Představení je plné inscenačních i hudebních nápadů, má celkem spád a jasnou pointu. Vzhledem k tomu, že šlo o úplnou premiéru, lze očekávat ještě další posun, zpřesnění a vyčištění.

Plzeňské Pimprlení je vždy moc pěkná přehlídka, má přátelskou a klidnou atmosféru (koná se dnes už pravidelně o Velikonocích) a vysokou kvalitu. Je ale malá rozsahem i návštěvností. Škoda. Určitě by se v regionu našly i jiné soubory, ale ty nepřicházejí. To je vlastně největším problémem této přehlídky. Dorůstá ovšem nová generace, a tu tento fakt začíná také trápit. Pokud se tedy loutkáři dají do kupy, a zkusí něco vymyslet, je možné, že v západních Čechách poroste amatérské loutkářství i kvantitativně, což by jistě mělo zpětně vliv i na další zkvalitnění.

Loutkář 3/2010, s. 138–139.