Anthon, Ivan: 35. Festival pražských amatérských loutkářů

Tak zněl název, ale jednalo se vlastně o přehlídku loutkářů středočeských.

Reprezentativní vzorek je pojem při PR průzkumech i sociologických šetřeních. Takovým vzorkem může být i program letošní přehlídky v pražských Kobylisích ve dnech 26. – 28. března 2010. Byl tam soubor, dlouhodobě držící laťku vysoko, pak neznámý, který překvapil, další, který hraje pro malé diváky, jak nejlépe dovede, skupinka, která se snaží po řadě let obnovit činnost souboru kdysi známého jména, dvojice aktivující nejmenší diváky a konečně tři soubory dětské. Pro nemoc odpadlo Divadlo jednoho herce, vlastně herečky z Vlašimi. Chyběl snad jen soubor ZUŠ, který se dřívějších ročníků pravidelně účastnil. Ale po pořádku:

Jako první, v pátek 26. března, vystoupil ochotnický spolek J. K. Tyl z Rakovníka. Překvapil už jen tím, že po 678 premiérách, které uvedl od roku 1869, přijel s první loutkovou. Vybral si klasiku dobrodružné literatury, Stevensonův Ostrov pokladů. S věkovou adresou do 8 let, ve velkém stylu na velkém jevišti Salesiánského divadla.

Do tmy začne blikat červené světlo. V zápětí vidíme, že je to maják nad vzdálenou vesničkou. Uprostřed značně rozlehlé dekorace je otevřený interiér hospody, kde děj začíná hádkou o rum.

Režie (J. Suk) a scénografie (P. a L. Purkrábkovi) se vydaly cestou, kde dominujícím prvkem bylo právě řešení scény. Soustava pojízdných panelů, viditelně přesouvaných i obracených, vytvářela různá prostředí a fungovala i jako opona. Zmíněný interiér s malými změnami sloužil i jako salon a podpalubí. Pro některé scény byl složen a pak zase rozebrán velký koráb, který později připlul ve zmenšeném měřítku i s malými aktivními figurkami. Náročné, ale přesně fungující. Občas přeletělo scénu hejno racků.

V této bohaté vizuální nabídce se vlastní příběh dostal jaksi na druhou kolej. Dramatizace využila klíčové momenty předlohy a přidala komickou scénku, kdy ercpirát Silver, coby kuchař, připravuje šavlí Ďábelský guláš a dává svým druhům ochutnat.

Druhou polovinu děje, v originále plnou napínavých zvratů, bylo nutné radikálně zjednodušit a také odlehčit. O to se postarala figurka expiráta Bena Gunna i technickým řešením – extrémně pohyblivou hlavou. Ostatní loutky byly vesměs marionety na drátě, který jim umožňoval razantní pohyb. Měly výrazně řezané hlavy (L. Daenemark) a bohužel všechny stejné proporce. Škoda. Výrazně odlišné siluety postav by se uplatnily zejména při pohledu z odstupu, kdy výraz hlavičky již není příliš čitelný. Herecké výkony, ve spojené interpretaci, byly vesměs velmi dobré, jmenujme alespoň D. Daenmarka v roli malého Jima Hawkinse.

Z dramaturgického hlediska nepříliš šťastnými byly vyprávěcí vstupy malého Jima. Nicméně vše dobře dopadlo, piráti byli potrestáni, viděli jsme i bájný poklad piráta Flinta, nástup na cestu domů, v závěru i útěk piráta Silvera.

Celé představení proběhlo bez hudby, ale na konci se přišli představit všichni účinkující za společné písně. A bylo vskutku neobvyklé, vidět s loutkami v rukou jednu ženu a jedenáct mladých mužů.

Všechna další vystoupení se konala už v divadle Karla Hackera. Druhý den otevřel soubor Javajka z Neratovic hříčkou Princka Vincka (H. Vojtíšková podle J. B. Hellera). Jak jméno souboru naznačuje, hraje javajkami, bohužel konstrukčně značně topornými, nutící převážně k „ručičkování“. Přesto hezký výkon podali Kašpárek a babka kořenářka (J. Hejtmancová a H. Vojtíšková).

Pohádka sama je výchovná. Lhaní a zlobení je potrestáno, princezně naroste dlouhý nos. Morálka příběhu ale značně klopýtá, protože lhaní a zlobení jsou reakcí Vincky na to, že všechny normální české zábavy jsou jí zakazovány, jako nevhodné pro princeznu. Polepší se, nos se normalizuje. Doufejme, že se polepší pan král i chůva. Činnost souboru je zaměřena na malé diváky, často vystupuje v mateřských školkách.

Dětské studio Říše loutek zahrálo pohádku F. Nepila O hodné sani a princezně Furieně, v úpravě vedoucí Studia Evy Ovečkové. Hrály děti, jen s náznaky kostýmů v prostoru vymezeném třemi plachtovými stěnami, které si děti samy pomalovaly. Loutkami byly pouze tři dračí hlavy, z jedné strany vykukující.

Studio je jakousi divadelní přípravkou, snaží se dát dětem základy vystoupení před diváky, získat sebedůvěru, jednat v rámci daného příběhu. Není to jednoduché. Viděli jsme, jak některé děti přemáhaly ostych, zábrany, jiné i ty nejmenší naopak vystupovaly zcela suverénně. Nebát se vystoupit na veřejnosti, už to je příspěvek k tvorbě osobnosti.

Z Rakovníka ještě přijel soubor Z fleku. Spíše dvojice E. a J. Sukovi, která se zaměřila na přímý kontakt s divákem. Často navštěvuje mateřské školky.

Dva jdou jako sušit prádlo, ale vyklube se z toho známá pohádka O kohoutkovi a slepičce. Punčochy při obracení naruby mají našité doplňky a vytvoří obě postavy. Když kohoutkovi zaskočí ulakotěné zrníčko, slepička začne jednat. Na pomoc k jednotlivým etapám jsou přizvány děti, které příslušné pasáže znají a odrecitují. Doplněno kostýmními náznaky a improvizovanými postavami. Např. ze dřezu a růžového trička je prasátko, travičku naznačí prstíky dětí. Proloženo ještě písničkami o zvířátkách se celá věc protáhla tak, že kohoutek, který nedopatřením zůstal na scéně, dávno žádnou vodičku nepotřeboval.

To herci uznali a chtějí vystoupení přeorganizovat tak, aby vlastní záchranná akce slepičky proběhla rychle. Slíbili také, že vylepší češtinu.

Loutkové divadlo Jiskra nově nastudovalo svou starší inscenaci dvou aktovek Koza nebo pes a O chytrém ševci od Vojty Cinybulka. Ten byl i výtvarníkem a ovlivnil i techniku loutek – marionety na dlouhém drátě s tenkými plandavými nožičkami.

První hříčka je o tom, jak tři tovaryši přelstili nelítostného vymahače desátků a zachránili výměnkářce kozu. Ve druhé chce zadlužený švec v lese ukončit svůj život. Setká se s mladým, nezkušeným čertem, kterému namluví, že do té smyčky chystá chytat čerty. Čertík uvěří a vykoupí peklo pytlem zlaťáků. Doma ovšem dostane vynadáno a příkaz peníze dostat zpět. Švec ale jeho i starého ďasa přelstí, nic nevrátí, a už ho ani nenapadne se věšet.

Soubor znovu osvědčil své kvality. Zvláště výraznou byla postava mnicha v první scénce (P. Slunečko) a zaujala i blesková proměna lesa v peklo pouhým přesvícením.

Divadelní soubor Kulíšek z Bystřice u Benešova přivezl Klicperova Hadriána z Římsů. Rozverné dvojjazyčné hlášky při předehře dávaly naději, že snad uvidíme obnovenou inscenaci tohoto titulu z roku 1958, s provokativním výtvarným pojetí Zdeňka Juřeny. Po otevření opony se ukázalo spíše retro. Krásně vypracované dekorace, realistické loutky na nitích. Text sice krácený, ale bez Klicperovy parodující nadsázky. Občas zazněl aktuální vtípek, třeba že modří ptáci letí do Toskánska. Dlouhé přestávky beznadějně rozbíjely děj. Byly sice vyplněny starou renesanční hudbou, která ale zejména mladým divákům nic neříkala a navíc nesouzněla ani s příběhem.

Při besedě po představení jsem se dozvěděl, že skupinka odvážlivců po desetiletích otevřela zaprášené skříně a chce obnovit činnost kdysi slavného souboru. O zmíněné inscenaci z roku 1958 neměl nikdo z nich ani tušení. Zaslouží, abychom jim drželi palce.

Posledními byla vystoupení dvou dětských souborů DDM z Mladé Boleslavi. Těch menších Kašpárka, s hříčkou Kohout a liška, v níž netradičně je liška kohoutem na hlavu poražená. Ty větší v Jitřence pod názvem Cek a Rek rozehráli rošťárny dvou kocourů. Obojí v černodivadelním provedení.

Postavení dětských souborů obecně je poněkud zvláštní. Zatím co u ostatních, ať amatérských, či profesionálních je objektem divák a cílem pro něj připravit podívanou, tady je tomu naopak. Objektem jsou děti – členové souborů, cílem je získat jejich zájem vést je k soustavné kultivované činnosti.

Technika černého divadla tady má své výhody. Je efektní. Zaměstná víc dětí, jednotlivé figury většinou ovládá více loutkářů, kteří musejí soustředěně spolupracovat, hudební složka dodává tempo a rytmus, který je nezbytné dodržet. Jistým psychologickým kladem je i anonymita, vlastně neviditelnost herců, bránící ostychu, který jsme viděli u některých dětí ve Studiu Říše loutek. Veřejná vystoupení pak mají dvojí význam. Směrem dovnitř souboru motivační, směrem ven propagační, dokumentující aktivitu.

Soubory mladoboleslavského DDM pod vedením H. a J. Vidlařových mají za sebou již deset let úspěšné činnosti a jistě jsme je neviděli naposled.

Festival skončil. Porota ve složení Ivan Anton, Jitka Dvorská, Ondřej Lážnovský, Irena Marečková a Jan Miller udělila hlavní cenu, spojenou s delegováním na Loutkářskou Chrudim, souboru J. K. Tyl z Rakovníka. Do širšího výběru navrhla ještě dětské soubory a rozdala řádku individuálních ocenění.

S průběhem letošní přehlídky můžeme být celkem spokojeni. Těšme se na setkání za rok!

Loutkář 3/2010, s. 134–136.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.