Loutkar.online

Exnarová, Alena: Loutkářská přehlídka v Jesličkách

Regionální loutkářská přehlídka se konala 9. a 10. dubna již tradičně v Divadle Jesličky v Hradci Králové, jako vždy v příjemném prostředí a za vzorného technického zabezpečení pod bdělým okem Jirky Polehni. Viděli jsme celkem 14 představení, v nichž převažovaly produkce zájmových uměleckých škol.

Hned to úvodní, souboru Vlastislav Filip ZUŠ Na Střezině, vzniklo pod Jirkovým vedením – pod názvem Šel Dr. P. S. a podtitulem „monotematické multižánrové představení s tajenkou v názvu“ se skrývalo jevištní zpracování textů Václava Laciny, na němž se podíleli všichni členové souboru. Pojítkem jednotlivých příběhů prezentovaných různými prostředky měl být drát (prý je tomu tak i v samotné předloze), ale ten byl poněkud slabým pojítkem celku. Takže představení, které jsme viděli, bylo sice zábavné a svým způsobem mělo charakter studentské besídky, ale avizovanou tajenku z názvu – prý „Šel dráteník po silnici“ – jsme neodhalili.

Také druhé představení, které jsme viděli, pocházelo z líhně ZUŠ Na Střezině. Tentokrát to byl soubor Plastologové, který pod vedením Jolany Brannyové nastudoval její starší předlohu Večer dionýský pod názvem Plastkomédie bakchanálie. Už v samotném názvu je skryt použitý materiál – scéna, kostýmy, loutky a vše, co se na scéně objevilo, bylo z plastu. S jeho zvukem se ale nepracovalo vědomě a tak naopak šustění často rušilo a bylo na úkor srozumitelnosti. A navíc většinu zásadních informací jsme dostávali v textové rovině, takže bylo představení poněkud nepřehledné a působilo zdlouhavě. Pod vedením Jolany vznikla i Ohořelá pohádka, na motivy pohádky Zdeňka Svěráka O požáru mlýna, tentokrát v provedení souboru 3+D. Interpretace byla založená na surrealisticky obrazovém vyjádření doslovnosti (oheň na střeše, spát se slepicemi…). Byl to jistě dobrý nápad, ale provedení samotné trochu nedůsledné. A také, jako by šlo jen o přísloví a na samotném příběhu nezáleželo.

Z líhně chlumecké „zušky“ a Romany Hlubučkové jsme viděli představení tří souborů. S nejmladšími dětmi (6–10 let) v souboru Čtyřlístek připravila poezii Miloše Kratochvíla a pod názvem Kratochvílení předvedly děti s předměty, hračkami a jednoduchými hudebními nástroji (hrkačky, bubínek), občas za doprovodu kláves, básničky s vtipnými pointami. Bylo to představení spontánní a živé a jako tradičně se zde projevila dobrá práce Romany s dětmi – byly přirozené a necítily potřebu se předvádět, dobře artikulovaly a evidentně je to bavilo. Romaně jsme za práci s dětmi v této inscenaci udělili ocenění. Děti ze souboru Překvapení chtěly hrát něco strašidelného a tak s nimi připravila Kočičího krále od Pavla Šruta. Postavy hrobníka a jeho ženy hrají živě, kocour je manekýn a hrobníkovo vyprávění o tom, co se dělo na hřbitově, ilustrují stínohrou. Postrádali jsme potřebný nadhled nad předlohou (představiteli hrobníka v tom evidentně bránila tréma) a tak příběh neměl žádoucí napětí a ani závěrečná pointa se příliš nevydařila. Ale soubor vznikl teprve v loňském roce a je to jeho druhá inscenace, tak pokud vytrvá, věřím, že o něm ještě uslyšíme. Zato se souborem Pod čepicí se setkáváme už několik let. Letos s ním pracovala dcera Romany Petra Hlubučková a pod jejím vedením byl nastudován příběh O hrbáčovi Eduarda Petišky (další původně avizované příběhy O zloději s opicí a o ukradeném měsíci se pro nemoc nerealizovaly). Rámec vytváří dívka, která přichází převlečená za Šeherezádu a tak po ní její kamarádi chtějí, aby vyprávěla orientální příběh, a ona je vyzývá k pomoci. Usedne na židle překryté černým přehozem, a její šála i hlava se stávají scénou pro maňásky, s nimiž se příběh odehrává. Loutkoherci jsou částečně skryti za paravánem z židlí, částečně odkryti a jejich obličeje poněkud ruší. Chybí loutkoherecké fázování a pointování situací a tak je to trochu změť. Je to ale první Petřina režie a určitě je v silách jejích i souboru na inscenaci ještě zapracovat.

Také z jaroměřské ZUŠ F. A. Šporka jsme viděli tři soubory se třemi představeními vzniklými pod vedením Jarky Holasové. Nový a nejmladší soubor Ještě ne! se představil s Krkonošským koledováním Josefa Horáka. Hrají maňásky na dvou paravánech s okýnky, mezi paravány je umístěna chaloupka. Základní problém tohoto představení byl dramaturgický. Kladli jsme si otázku, co vlastně vidíme. Počáteční epizoda, kdy hvězda zbudí pastýře, sděluje, že se narodil Ježíšek, a že všichni nosí k Betlému dary a pastýři ukradnou kozla, aby měli co darovat, navozuje dojem, že bude pokračovat putování k Betlému. Ale nepokračuje, sledujeme jiné krátké příběhy, snad zvyky kolem Vánoc inspirované koledami? Místy nám chybí pointy a trochu se neorientujeme. Ale děti jsou přirozené, práce s maňásky slušná a viděli jsme i některé hezké situace. Našlápnuto má Jarka se souborem určitě dobře, jen ve sdělení představení tentokrát nevyšlo.

Se souborem Moje pětka jsme se prvně setkali v roce 2007 a hned jej s inscenací Bleděmodrý Petr především pro spontánnost dramatického projevu doporučili na Loutkářskou Chrudim. To byly ještě hodně malé děti. Dnes nám pod Jarčiným vedením nejen vyrostly (tuším, že je to tak osmá-devátá třída), ale především v loutkohereckém projevu vyzrály a představily se s Jarčiným autorským zpracováním klasické pohádky K. J. Erbena O třech přadlenách. Čáp nese miminko chlapečka do selské chalupy, ale jeho pozornost odláká žába, a tak chlapečka odloží. Současně nese vrána miminko holčičky – princezny na zámek. Díky zápletce se žábou dojde k záměně miminek, a tak chlapec putuje na zámek a děvče do chalupy, ale sudba sudiček je určená pro jejich původ. Takže Liduška je líná pracovat a příst len, zatímco princ zavaluje zámek hromadami lnu, který pěstuje. Královna bere Lidušku na zámek, aby předla, ale to se nepodaří. Nakonec zasáhnou opět sudičky jako tři přadleny poznamenané prací – velkým pyskem, velkým palcem a velkou nohou. A když si princ uvědomí, že by takhle mohla dopadnout milovaná Liduška, slíbí, že přestane pěstovat len a začne pěstovat brambory. Vše se odehrává na nevelkém jevišti s malovaným paravánem v pozadí. Hraje se odkrytě loutkami – manekýny, které nejsou příliš složité, ale dokážou naplnit, co je třeba, a mladí herci s nimi přesně pracují a vytvářejí výrazné typy, které mají základ už v dobré dramaturgii. Čáp a vrána jsou pak v podstatě marionetky vznášející se vzduchem na udici. Výborná je i muzika a vůbec je inscenace ve všech složkách kompaktním, rytmickým a radostným celkem a tak jsme souboru udělili ocenění za inscenaci a nominovali jej na Loutkářskou Chrudim.

Se souborem Někdo, jmenovitě s Jakubem Maksymovem, se rovněž setkáváme už několik let. Tentokrát se ve spolupráci s Jarkou pokusil o originální zpracování Jiráskovy Lucerny a uvedl ji pod názvem Lípa. Na začátku je na scéně na stole velká lepenková krabice. Jakub přichází, odkryje víko a přední stěnu, nasvítí lampičkami a my zjišťujeme, že se díváme na malé jeviště s mlýnem. Jakub vezme knihu a čte, jak má být pro první jednání scéna vybavena. Všechno doladí a pak začne s malými marionetkami zkoušet vlastní variaci Jiráskovy Lucerny, včetně veškeré obsluhy technické (světlo apod.). Po scéně noční cesty mlynáře s kněžnou k lípě zazní mobil a my se dozvídáme, že jsme v roce 2018 a že Jakub Lucernu zkouší pro nějakou vernisáž k 100. výročí vzniku republiky. Z telefonátu je zřejmé, že druhá strana buď odřekne (vlastenecké důvody pro uvedení ji nezajímají), nebo je nutné ještě všechno zlevnit a zkrátit. Po skončení telefonátu pak vidíme superkrátkou verzi, z níž těžko někdo neznalý pochopí nějakou myšlenku. Pak se Jakub rozhodne, že takhle ne – je to vlastně revolta jako paralela k tématu Lucerny – a vrací se ke své původní verzi. Oznámením zkoušky třetího jednání inscenace končí. Je to inscenace nesporně chytrá, nesoucí hlubší sdělení, ale v samotné realizaci má ještě rezervy. Díky určitému chaosu ve scéně cesty k lípě v noci pak ona superzkrácená verze nevyzní v dostatečném kontrastu a ne vždy divákovi na první podívání dojde, co se to vlastně odehrává. Také by prospělo telefonický dialog odehrát civilněji, rozdílně od poloh, kdy se hraje divadlo, což je důležité pro výše zmíněnou pointu. Ale vzhledem k tomu, že Jakub bude na inscenaci určitě ještě dále pracovat (tak jako tomu bylo u jeho předešlé inscenace Ve dvě na hruškách), domnívali jsme se spolu s Blankou Luňákovou a Tomášem Volkmerem, s nimiž jsem zasedla v porotě, že by program LCH rozhodně obohatila, a tak jsme ji také doporučili. Už teď je cenná především pro originální autorskou interpretaci české klasiky, za kterou jsme Jakubovi udělili ocenění. A ještě jsme ocenili Jarku Holasovou za pedagogické vedení v inscenacích Lípa a O třech přadlenách.

S Dětským loutkářským souborem Blechy Jaroměř, který pracuje pod vedením Jany Dvořáčkové, jsme se už rovněž setkali. Letos se představily s inscenací Za všechno můžou prasátka. Jde o zdařilou parafrázi známé pohádky, na které se významně podílely samy děti a Jana ji pak „doladila“. Tato prasátka milují jahodový punč, a protože jahody v okolí své chalupy vysbírala, rozhodnou se přestěhovat do lesa i s chaloupkou a rozhodnou se pro nové sousedy, a tedy i pro vlky, uspořádat seznamovací večírek. Když se vlci se zlými úmysly dostaví, tak se je prasátkům podaří vypudit a všechno tradičně dobře končí. Hraje se v dekoraci na stole a okolo něj jednoduchými marionetami, vlci jsou pak střídavě podle potřeby hráni marionetami nebo maňásky. Všude je odkryté vodění a postavu představuje herec s loutkou společně. V inscenaci je řada zajímavých a vtipných situací a point (dobře připravených už v předloze), děti jsou přirozené a zaujaté. Celku by ještě prospělo inscenační dořešení některých situací a ještě výraznější typizace jednotlivých postav, především rozlišení charakteru obou vlků pro lepší zdůvodnění jejich jednání. Ale i přes tyto připomínky jde už nyní o inscenaci svižnou a zábavnou a tak jsme ji doporučili na Loutkářskou Chrudim a Janu Dvořáčkovou ocenili za autorský vklad do této inscenace, s přihlédnutím k inscenaci Žabí princ, kterou předvedlo Loutkové divadlo Maminy Jaroměř. A tím se dostávám i k představením dospělých.

Žabího prince napsala Jana na motivy pohádky bratří Grimmů a hraje společně se Zdenou Broukovou na stole v dekoraci na způsob leporela, malými marionetkami na tyčce. Úvod a mezihry jsou veršované, ale posléze působí poněkud jednotvárně. Estetice pohádek bratří Grimmů nejlépe svou nadsázkou odpovídalo výtvarno, především ve formě pohyblivých ilustrací, použitých hlavně v závěrečné části inscenace. Méně už odpovídal loutkoherecký projev, který byl příliš učesaný a postrádali jsme větší kontrasty i větší rozehrání některých situací. Ale to je v silách Mamin ještě dotáhnout. Dále se Maminy představily ještě s drobničkou Myšistroj podle Mika Valtariho, kterou prý vozí všude s sebou, protože se vejde do jedné krabice. Hrají malými manekýny kolem krabice, ale dlouho je to v podstatě rozhlasová hra o tom, jak zužitkovat pochytané myši a vyrobit a prodat myšistroj někomu, kdo naletí. Teprve v okamžiku, kdy přichází Američan a myšistroj koupí, začíná se něco dít.

Divadlo Trám Svitavy se představilo s nastudováním Gogolova Portrétu v úpravě Karla Šefrny a Michala Kadlece a pro tuto inscenaci se dalo dohromady pět členů různých souborů divadla Trám. Vznikla rozhodně zajímavá inscenace. Scénu tvoří rámy s obrazy v prostoru prodejní galerie, loutky pak jsou dřevěné totemové (hrají na přenosných plošinách) se zajímavě řešenou hlavou – je jí pouze obrys z drátu a kolem vlasy. Malíř pak (po smlouvě s ďáblem a reklamě v novinách) portréty postav maloval jednoduchými tahy štětcem, které tyto postavy ale nepřipomínaly, což jsme si dokázali zdůvodnit pouze technickým hlediskem – snadnou proveditelností. Kladli jsme si proto logicky otázku, proč byly zvoleny právě takové prostředky a taková symbolika a nakolik portréty odpovídají skutečnosti a proč se lidem líbí – jestli proto, že je malíř maluje hezčí, než jsou ve skutečnosti, nebo pro bombastickou kladnou reklamu v tisku. Důležitou složkou inscenace jsou, jak už jsme u Karla Šefrny zvyklí, hudba a písně. Velkým kladem pak, kromě hudební složky, kvalitní, soustředěné a vyrovnané herecké výkony, takže přes výše uvedený problém inscenace oslovuje a věčný příběh o ztrátě sama sebe a upsání se ďáblu-komerci se přes rampu dostává. Soubor jsme ocenili za herectví a Karla Šefrnu za osobnostní vklad do inscenace a inscenaci doporučili k postupu na Loutkářskou Chrudim.

Na závěr přehlídky se představil soubor J.S.T.E. ARTYŽOK a D.R.E.D. s Pohádkou o loutkovém divadle autorů Petra Pazdery Payna a Ondřeje Pumra, v Pumrově režii. V první scéně v čajovně se sejdou dva herci s režisérem a ten jim za pomoci vytváření loutek ze sáčků od čaje vypráví, co s nimi bude zkoušet a o čem budou hrát. Dál už se pak hraje živě a řada z nás měla dojem, že se opakuje něco, co už nám předtím sdělili. Zaujaly některé jednotlivosti i kvalitní zpěv, ale celek poněkud unikal. Vzhledem k tomu, že jakékoliv seriózně míněné pokusy o diskusi poroty i dalších účastníků o představení se ze strany tohoto neloutkářského souboru setkaly pouze se zlehčováním, invektivami vůči loutkářům a odbíháním od tématu, necítím potřebu se k inscenaci dále vyjadřovat. Škoda, že to trochu pokazilo jinak celkový příjemný dojem z celé přehlídky.

Loutkář 3/2010, s. 122–124.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.