Bábkarská Bystrica Tour 2018

Eliášková, Věra: Smolíček Pacholíček v Lampionu

„Stalo se módou sezóny,“ že se přešívají a aktualizují staré, klasické pohádky. Nedávno náš film s podobným postupem zaznamenal velký úspěch. Režisérka Mária Procházková se svým druhým celovečerním filmem Kdopak by se vlka bál, který vznikl na půdorysu Červené Karkulky, byl velmi příznivě přijat na festivalu v Berlíně.

Předem musím říct, že je mi tenhle trend sympatický. Staré pohádky se dnes aktualizují tak, že se neobracejí naruby, abychom se dosyta zasmáli svým zpozdilým předkům, kteří neznali telefon a televizi, ale tvůrci v nich hledají inspiraci, odkrývajíce skryté, zasuté významy. Staré pohádky plné symbolů a archetypálních konotací velmi dobře obstojí v moderním převyprávění, když se s nimi zachází citlivě, nejenže se nerozpadnou na levnou taškařici, ale naopak náš myšlenkově a duchovně chudý svět obohatí.

Něco v tom smyslu se přihodilo při poslední premiéře kladenského Lampionu. Režisér Jiří Ondra převyprávěl klasickou pohádku O Smolíčkovi Pacholíčkovi takovým způsobem, že se v ní mohou poznat nejen děti, ale i tátové.

Táta je v současném světě ohrožený druh. Děti většinou vyrůstají s matkami a táta je buď zapuzen, nebo se někde toulá.

Tady je táta jelen, který naopak sám vychovává malého Smolíčka a jeho výchova – soudě z chování malého – zdá se velmi dobrá. Smolíček ho oddaně miluje, a ač bývá celé dny doma sám, přece se otcovými příkazy řídí. Jejich domácnost je pojednána trochu jako rodinná firma. Na polštáři, na dece, všude je logo „jelena“. Dokonce i na portálech a na zvonku, je napsáno: Jelen. Zdá se, že dnes je třeba rodinné hnízdo budovat na pevných základech, téměř jako opevnění. Všude, jako v dobré firmě, je třeba upomínat na rodinnou identitu. Nebezpečný svět, který vládne kolem a v němž panují Jezinky a podobné nebezpečné, blíže neidentifikovatelné elementy, je skutečně nepřátelský a je třeba se před ním chránit. Les obklopující rodinné sídlo zná Jelen dobře, vždyť je to místo jeho pracovních aktivit. Však také, když odchází do práce, nasazuje si pracovní parohy. A přece je les stejně zahrnut do onoho nebezpečného vnějšího světa.

Hra je napsaná jako muzikál (hudba David Hlaváč) a i když texty písní (Jiří Ondra), podobně jako hudba inklinují k řadě legrácek a lehkých parodií, tyhle tendence nakonec nepřeváží nad smyslem celé inscenace, který je docela vážný.

Scéna Kateřiny Kroupové je funkční, požadavky režiséra jsou v ní čitelné na první pohled, ale nijak jeho hlas nepřehluší. Les kolem jelení domácnosti je, aspoň doufám, český.

Proto – a to je jedna z mála výtek – mi vadilo, že lesní průvodce, kteří komentují celou inscenaci, pojednala výtvarnice jako podivné papoušky, kteří patří do onoho proudu klaunského odlehčování a komických meziher. I český les má své klauny a nepotřebuje žádný import ze zámoří.

Ale vraťme se k známým dramatickým událostem pohádky. Jezinky zaútočí na rodinné opevnění táty Jelena a Smolíček neodolá. Neuposlechne příkazů a dobrých rad a nechá se vylákat do nepřátelského světa, kde na něj číhá řada pokušení a nebezpečí. Hlavním zlem je tu celebrita – korunovaný král zpěvák, v jehož službách Jezinky pracují. Ale na Smolíčka v tomhle světě neútočí jenom Jezinky, to by bylo jednoduché. Jsou tu i lákadla nebezpečná skrytě, jako je například nezdravá výživa, všelijaké ty bonbóny, zmrzlina či snad dokonce výrobky z McDonald’s, jež mu dělají na každém kroku laskominy, dokonce i perník (droga?) s obrázkem Jelena, nejspíš proto, aby ho Smolíček snáze spolkl.

Náš Pacholíček se zkrátka zatoulá a docela se ve světě ztratí. Ale možná jeho bloudění nemají na svědomí jenom Jezinky se svým vábením. Táta Jelen se totiž zamiloval do krásné Laňky a běhá po lese déle, než je zdrávo.

Vinou poněkud disproporční délky první půle představení nezbylo už mnoho času na řešení této důležité peripetie: přijetí Laňky do jelení domácnosti. Na druhou stranu je sblížení dítěte s cizí ženou, kterou si otec přivede domů, téma samo o sobě zapeklité a tak trochu na další pohádku, takže by pohltilo asi více dramatického času než je pouhé peripetické zauzlení před samotným závěrem. A tak Laňka nepředstavuje žádné trauma, možná i proto, že se hned ujme (zdravé) výživy a lisování džusu ze zdravých plodů lesa a vše rychle spěje k dobrému konci. Nejen Smolíček, ale i Jezinky jsou zachráněny tátou Jelenem, který mocnými skoky a ostrými kopýtky rozdrtí všechny skutečné nepřátele a Jezinky, které zlu jen sloužily, jsou šťastně adoptovány. A to natolik šťastně, že v závěru v slzách konstatují:„Vždyť i my jsme jednou byly děti!“

I tady si tvůrci v jakýchsi rozpacích z dobrého konce trošku pomáhají humorem, ale Jelenovi to na velikosti nijak neubírá. Stává se z něj táta s velkým T, takový trochu Bůh – Táta, který přepral zlý svět. Koneckonců, proč ne? Kdo si dnes může dovolit podobně šťastné finále, ne-li pohádka.

Herecky je představení na velmi dobré úrovni. Všichni nejen s chutí hrají, ale i dobře zpívají. Každý si pro svou postavu našel charakteristické gesto, jakousi miniaturní, vtipnou zkratku. Je vidět, že současné herecké mládí na divadelní pohyb velmi dá a je v něm i docela na úrovni vyučeno.

Na prvním místě je třeba jmenovat protagonisty: Františka Čachotského a Justina Svobodu. Ale ani Zita Morávková, Drahomír Mráz nebo Hana Hubertová nezůstávají se svými Jezinkami, Laňkami a „ptáky Loskutáky“ pozadu.

Na Kladně vznikla svěží inscenace s originálními nápady, které potěší nejen otrlejší divadelníky, jako jsem já, ale určitě i děti.

A možná nejen potěší a rozveselí, ale donutí i k zamyšlení. Po dlouhé době, kdy byly pohádky s tak zvaným posláním „navždy“ zavrženy pro své moralizování, přichází mladý autor a klade, nezatížen minulostí, bezelstně takové kardinální otázky jako: kdo je máma, kdo je táta, co je to rodina a kde jsem v té rodině já? Nějaké velké přemýšlení se dnes moc nenosí a není ani vyžadováno. A přece je divadlo jedna z možností, jak tuhle užitečnou námahu učinit schůdnější.

Věra Eliášková

Foto: M. Drtina

Divadlo Lampion, Kladno

Jiří Ondra: Smolíček Pacholíček

režie: Jiří Ondra, výprava: Kateřina Kroupová, loutky: Kateřina Kroupová, hudba: David Hlaváč, texty písní: Jiří Ondra, dramaturgie: Zuzana Vojtíšková

Psáno z premiéry 26. 3. 2010.

Loutkář 3/2010, s. 117.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.