Loutkar.online

Francis, Penny: Lorca v Argentině

Extrovert, který žil svůj život naplno, měl rád své nesčetné přátele, rodinu, divadlo a umění, Federico García Lorca (1898–1936), byl na druhou stranu mužem uzavřeným, jehož složitá a nádherná poezie, téměř nepřeložitelná, odhaluje jeho posedlost smrtí, stesk a hluboké pochybnosti o sobě samém. Bylo o něm napsáno více než o jakémkoliv jiném autorovi kromě Shakespeara: vykladače a životopisce přitahují rozpory v jeho uhrančivé a dobrosrdečné osobnosti, která přitahovala tolik jiných velkých umělců jeho doby. Byl silně muzikální, rád bavil společnost svou hrou na klavír; od přírody byl nadán k veřejnému vystupování, ať už jako herec nebo přednášející – a to vše byly jen vedlejší činnosti, které zastiňuje genialita jeho psaní, jeho her a jeho básní. Co ovšem bývá ve vší lorcovské bibliografii překvapivě opomíjeno, je jeho celoživotní láska k loutkám, zejména maňáskům.

Několik spíše novějších studií o Lorcově kariéře této velké zálibě sice věnuje prostor, který si zasluhuje, ale mnohé se o tomto důležitém aspektu jeho života zmiňují jen málo, popřípadě vůbec. Existuje jedna kniha od Francisca Porrase, který už bohužel není mezi námi, vydaná španělským střediskem UNIMA, která pečlivě zkoumá vztah Lorcy k loutkám od jeho dětství až po den, kdy byl ve věku třiceti osmi let zavražděn; dokazuje, že v jeho životě nenajdeme období, kdy by na své cristobicas „zapomněl“, kdy by „z nich vyrostl“ nebo jen ztratil velkou úctu a náklonnost, kterou k nim cítil.

Osmiletý Federico jednou zhlédl se svou matkou pouliční představení žánru zvaného „títeres de cachiporra“, zhruba přeloženo „loutky s kyjem“, jimž Lorca sám říkal cristobicas; loutkové divadlo podobného charakteru, jako mají angličtí Punch a Judy a, předpokládám, staré frašky s Kašpárkem. V španělské Andalusii se hrdina (nebo antihrdina) těchto her nazýval don Cristóbal, pravděpodobně podle známého kočovného loutkáře téhož jména; možná to byl právě on, kdo se tenkrát zastavil v Lorcově rodném městě Fuente Vaqueros. Chlapec byl představením tak nadšený, že po návratu domů s pomocí několika členek své rodiny vytvořil loutkové divadlo vlastní.

Lorcova umělecká plodnost, jeho básnický dar, vzešla z jeho loutek, jeho cristobicas, jeho geniálních scénografických návrhů, rozverného humoru, z rukou múzy zakořeněné hluboko v samém srdci poezie malé vesnice. Loutkovým divadlem začal Lorca růst. (1995, Porras)

Je známo, že se Lorca od své oblíbené loutky ničemného darebáka dona Cristóbala, ke které, jak přiznal, cítil velkou náklonnost, jen málokdy odloučil. Cristóbal se nakonec stal protagonistou několika jeho her, ačkoliv ty obvykle hrají živí herci.

V dospělém věku Lorca dál hrál loutkové divadlo pro své přátele a psal i loutkové hry. Jeho první dramatický text, který se dočkal inscenace, Uhrančivý motýl (1920), byl původně zamýšlen pro loutky, ale producenti si to na poslední chvíli rozmysleli a namísto toho byla hra nastudována s tanečníky a herci v hmyzích kostýmech. Inscenace byla velmi špatně přijata a stažena po jednom nebo dvou představeních. Lorca zjistil, že jeho vášeň pro loutkové divadlo sdílí i velký skladatel Manuel de Falla, s nímž se spřátelil; spolu pracovali na několika loutkových projektech a mimo jiné založili „Granadské loutkové divadlo“, s kterým měli v úmyslu putovat po horské oblasti Alpujarras. Přestože se většina z těchto projektů nedočkala realizace, skladatel i básník snili o vytvoření muzikálové loutkové hry ještě ve třicátých letech, nedlouho před Lorcovou smrtí.

Snad nejhorším obdobím Lorcovy dráhy byl rok 1929, kdy odjel na několikaměsíční pobyt do New Yorku, aby utekl tíživě nešťastnému životu ve Španělsku. Přestože bylo jeho skromné množství básní a her přijímáno kritikou celkem příznivě, finančně zůstával závislý na pomoci svého otce, jenž se netajil tím, že je synovou volbou básnické kariéry zklamaný. Po dlouhém a intimním vztahu se svým nejbližším přítelem, Salvadorem Dalím, Lorca dospěl k podezření, že se Dalí spojil s Luísem Buñuelem a že se mají oba v plánu k Lorcovi obrátit zády a odjet ze Španělska do Paříže. Navíc bylo divadlo, kde měla mít premiéru jeho nová hra V zahradě jsou s láskou svou don Perlimplin s Belisou, zavřené pravicovými úřady a text hry konfiskován. Jeho další blízký přítel a pravděpodobně milenec jej opustil, protože se měl v úmyslu oženit. V pozadí všech těchto příkoří byl důvod pro ještě větší tesknotu, Lorcova neustálá potřeba skrývat – před svou rodinou z vyšších kruhů a jejich buržoazními známými a přáteli – svou homosexualitu, která byla společensky nepřijatelná, dokonce přímo tabuizovaná.

Možnost utéct do New Yorku, kde se Lorca pustil do horečnatého psaní, pro něj znamenala úlevu. Během těchto několika měsíců Lorca fascinován městem, rozmanitostí jeho obyvatel, jejich hudby i potlačovaných minorit, napsal některé ze svých nejvíce ceněných a úzkostných básní, shrnutých ve sbírce Básník v New Yorku. Pracoval zde také na nové hře; své deprese léčil na četných večírcích a seznamováním se s novými přáteli, často v těch nejchudších čtvrtích města.

New York tedy Lorca navštívil v tom nejhorším období svého života; pravým opakem pak byla situace, v níž o něco později přijížděl do Buenos Aires. V roce 1933 už byl Federico (jak mu všichni jeho přátelé říkali) tři roky na výsluní: jeho poezie měla úspěch, stejně jako turné po španělských vesnicích s univerzitní divadelní společností zvanou La Barraca (její představení často doprovázela loutkohra), ale zejména pak jeho divadelní hra Krvavá svatba, která měla premiéru v roce 1933. Když zhlédla slavná argentinská herečka Lola Membrives v Madridu jedno z představení této hry, uvědomila si, že by se pro ni role Matky výtečně hodila, a brzy zařídila její zinscenování v Buenos Aires, kde měla stejně velký ohlas jako v Madridu. Byl to Lorcův první mimořádný úspěch.

Mezitím se Lorca stal oblíbeným i v jiných oblastech tvorby: jako recitátor a jako přednášející. Recitály jeho poezie a hry na klavír, někdy spolu s populární zpěvačkou známou jako „La Argentinita“ (Encarnación Lopez Julvez) byly velmi žádané. Společnost HMV je natočila na tři desky.

V roce 1933 byla Lorcova pověst v Evropě vynikající a měl mnoho kontaktů, obdivovatelů i přátel mezi největšími spisovateli a básníky své doby. Úspěch jeho publikované poezie a Krvavé svatby mu také získal mnoho fanoušků v Argentině; od těch zanedlouho přišlo pozvání, které nešlo odmítnout: přednést čtyři přednášky (skvěle zaplacené!) a zúčastnit se představení Krvavé svatby v hlavním městě, Buenos Aires. Hra už měla za sebou obrovský úspěch jak tam, tak během turné po okolí, a v září měla mít novou premiéru ve větším divadle.

Třebaže Lorca nebyl velkým cestovatelem a svůj odjezd nervózně odkládal o několik týdnů, věděl, že tentokrát pro něj plavba přes Atlantik nebude znamenat útěk, ale významnou příležitost rozšířit svou tvorbu i svou pověst ve španělsky mluvící Jižní Americe. Bez významu není ani fakt, že vedle tantiém, které dostával za Krvavou svatbu z Madridu a Argentiny, to pro něj znamenalo příležitost přijít k většímu množství peněz. Poprvé ve svém životě by měl možnost vrátit něco svým milovaným rodičům, kteří jej trpělivě podporovali po tolik let jeho dospělosti. Jak rád a s jakou hrdostí přijal možnost dokázat svému otci, že se jako umělec dokáže uživit!

Při příjezdu do Buenos Aires jej v přístavu vítal dav přátel, obdivovatelů a novinářů. „Nikdo nemohl předvídat, jak obrovský dopad bude mít Federicova osobnost a jeho dílo v Buenos Aires.“ (1989 Gibson, 360) O jeho příjezdu následující den, 14. října, informovaly všechny noviny. Původně měl v plánu se na Vánoce vrátit domů, ale propadl kouzlu města a přátelskému charakteru jeho obyvatel natolik, že se od nich nedokázal odtrhnout až do konce března příštího roku, o šest měsíců později.

Od dne, kdy přijel, o Federicovi neustále psaly všechny noviny a časopisy ve městě. Jeho úspěch byl větší než kteréhokoliv jiného španělského spisovatele, který do hlavního města Argentiny zavítal před ním – chilský básník Pablo Neruda hovořil o „největším triumfu, jakého kdy autor naší rasy dosáhl“ […] Lorca přednášející, Lorca kráčející po ulici v davu obdivovatelů, nebo úřadující v Café Tortoni; Lorca s Lolou Membrives; Lorca s další slavnou herečkou, Evou Franco; Lorca, jak nadšeně hovoří o tangu…; Lorca na tom a tom banketu či slavnostní recepci; Lorca hrající na piáno; Lorca recitující… (op. cit. 364–5)

Jako vždy Lorcu doprovázela jeho milovaná loutka dona Cristóbala a brzy se spojil i s argentinskými loutkáři. Mezi nimi byla i vysoce ceněná skupina Teatro de Marionetas de San Carlino, která měla i vlastní divadlo; byl to pár, hrající velkými loutkami sicilského typu, pupi, a Federico se na jejich představení přišel podívat při první příležitosti. Jeho vášeň pro loutky byla v městě brzy známá a nedlouho nato se Lorca seznámil i s budoucí hvězdou argentinského loutkářství, Javierem Villafañem. Se svým obvyklým šarmem vyjádřil Lorca svůj zájem o dílo i plány mladého loutkáře, kterému bylo v té době 24 let. Villafañe našel v Lorcovi svého hrdinu; po celý svůj dlouhý život se pak věnoval umění hry s maňásky. Podle Pabla Mediny Javier daroval Lorcovi několik svých vlastních loutkových her, a po návratu do Španělska Lorca vyslovil jedné z nich, zvané La Fantasma, velkou chválu. Řekl, že se stane „klasickou hrou loutkového divadla, která má všechno, co má správná loutková fraška mít.“ (op. cit. s. 128)

Zdálo se, že Lorcovo nadšení z návštěvy Buenos Aires nebude mít konce. Když se ukázalo, že v knihkupectvích není dostupná ani jedna jeho kniha básní, jeden z nových kontaktů z vydavatelského světa zajistil, že se na pultech ocitly jeho Cikánské romance ještě před koncem roku a čtenáři náklad téměř okamžitě rozebrali. Mezi jeho mnoha novými přáteli byl i básník Pablo Neruda, v němž Lorca našel spřízněnou duši a kterému nabídl, že nakreslí ilustrace k jeho sbírce poezie (Lorcovy scénické návrhy a kresby byly dalšími příležitostmi, při nichž se ukazoval jeho mnohostranný talent). Lola Membrives, která dále hrála v Krvavé svatbě, zatím řídila zkoušky další Lorcovy hry, Čarokrásné ševcové. Ta měla premiéru 1. prosince v divadle Avenida; pro básníka znamenala další velký úspěch a zdroj příjmů.

Lorca nikdy nebyl statné postavy a nikdy neinklinoval ke sportu; po několika měsících oslnivého gejzíru sociálních i profesionálních setkání v Buenos Aires on i čelní představitelka jím napsaných rolí Lola Membrives už nutně potřebovali dovolenou. Na tu jeli v únoru 1934 do Uruguaye. Ani tam ovšem Lorca práci zcela neunikl: byl požádán, aby zopakoval přednášky, které byly tak kladně přijaty v Argentině.

Lorcův elán v tomto období zakrýval silné obavy, vyvolané politickou situací ve Španělsku. Republikánská vláda, která si jej tolik oblíbila a která podporovala jeho milovanou společnost La Barraca, byla odstavena z úřadu a začala dlouhá noc vlády španělské pravice, úzce propojené s italskými fašisty. Lorca věděl, že by měl stát při barracos a při své rodině, nedokázal se ale odtrhnout od všech projektů, které běžely v Buenos Aires: nové inscenace, které bylo třeba nastudovat, básně, které se měly otisknout, písně, které měly být složeny a zpívány… Kromě toho měl na paměti i Lolino přání zahrát si ještě v nějaké Lorcově hře. Doufala, že se mu podaří dokončit Yermu, z níž už byla hotová dvě dějství, ale ve svém nabitém programu na ni Lorca jednoduše nedokázal najít čas (ani inspiraci) a musela se tedy spokojit s Marianou Pinedovou, kterou Lorca napsal ve svých dvaceti letech a jež nedosahovala těch kvalit, které očekávali diváci navnadění Krvavou svatbou a Čarokrásnou ševcovou. Hra neměla úspěch. Sebevědomí ovšem Lorcovi vrátilo nastudování jeho adaptace klasické hry Lope de Vegy La Dama Boba (Hloupá dáma) s Evou Franco v hlavní roli s několika novými písněmi a tanci, které přidal Lorca. Inscenace měla premiéru takřka v předvečer jeho odjezdu zpět do Španělska a znamenala pro něj další velký triumf.

V tomto kontextu všechno, co Lorca během svého pobytu udělal a řekl, zásadním způsobem ovlivnilo další vývoj divadla v Argentině. Během jeho návštěvy se hrálo mnoho jeho děl – Krvavá svatba, Čarokrásná ševcová, Mariana Pinedová a jeho loutková hra, El Retabilio de don Cristobal (Malé divadlo dona Cristobala); sám se účastnil vytváření jevištní podoby své adaptace hry Lopeho de Vegy, La Dama Boba (Hloupá dáma), uváděné jako La Niña Boba (Hloupá dívka), v níž zářila Eva Franco, které tato hra dopomohla k dalšímu vzestupu. Kromě toho udržoval kontakty s mnoha dramatiky, scénografy, režiséry, herci, herečkami a divadelními kritiky, s nimiž neúnavně diskutoval o divadle, jeho současnosti a budoucnosti. (1999: Medina, s. 13, přel. PF)

Jaký dopad měla Lorcova návštěva na loutkářství v Argentině, zemi, v níž tolikrát prokázal své bezmezné, až nakažlivé nadšení pro svět loutek, lze jen těžko odhadnout. Jisté je, že byl nesmírnou inspirací pro Villafañeho; a protože Villafañe sám během své dlouhé kariéry inspiroval a bavil tisíce – možná miliony – lidí a je v této velké zemi, v níž loutkové umění stále kvete, považován za kmotra loutkářství, je možné soudit, že i Federico García Lorca má své trvalé místo v dějinách argentinské loutky.

Lorcova nezapomenutelná návštěva vyvrcholila zvláštním představením, které zorganizoval osobně spolu se svým společníkem na cestách Manuelem Fontanalsem (scénografem a manželem loutkoherečky) ve foyer divadla Avenida 26. března 1934, někdy po druhé hodině ráno. Bylo to soukromé loutkové představení na rozloučenou, odehrané v chvatně postaveném paravanu, jehož předek zdobila krásná Fontanalsova malba (viz foto). V obecenstvu bylo asi padesát jejich nejbližších přátel a několik novinářů. Byl tam i Villafañe, který si vybojoval místo v první řadě. Federico začal představení s loutkou dona Cristóbala na své levé ruce; ta říkala následující slova:

Dámy a pánové: tohle není poprvé, co se já, don Cristóbal, loutka a opilec, který se ožení s doñou Rositou, objevuji na ruce Federica Garcíi Lorcy na svém jevišťátku, kde budu vždycky živý a nikdy nezemřu. Poprvé to bylo u básníka doma, vzpomínáš si, Federico? Bylo to v Granadě na jaře a salon vašeho domu byl plný dětí, které říkaly, „ty malé loutky jsou přece živé, tak proč jsou pořád malé a nikdy nerostou?“ Na klavír hrál vážený Manuel de Falla a hrála se tam španělská premiéra Stravinského Příběhu vojáka. Ještě dnes si pamatuji usmívající se tvářičky chudých chlapců-kamelotů, které básník na představení pozval, a na kudrliny a mašle bohatých dětí.

Dnes jsem zde v Buenos Aires, abych se vám předvedl a abych vám poděkoval za tu radost a pozornost, kterou jste věnovali Federicovi a Manuelu Fontanalsovi. Já sám v takovémhle divadle nehraju moc rád, protože jsem na ně moc obyčejný. Tady vládnou rafinovaně vymalované dekorace a měsíční světlo. Já jsem vždycky pracoval mezi rákosím v andaluských letních nocích, obklopený červenajícími se líčky vesnických děvčat a chlapců pasáčků, jejichž vousy škrábou jako dubové listí.

Ale básník mě tady chtěl mít.

Básník: Ty jsi základní kámen divadla, done Cristóbale. Všechno divadlo z tebe pochází. Kdysi byl v Anglii básník Shakespeare, který si vymyslel postavu jménem Falstaff; to je tvůj syn.

Cristóbal: Nu, dobrá. Ty o tom asi víš víc než já. Můžu ti ale říct, že elektrická světla rád nemám.

Básník: Věřím, že se k tobě divadlo musí vrátit.

Cristóbal: Já vím akorát, že tě mám rád. Je to blázen, tenhle Federico! Pořád mě tahá ven a i když často vyvádím hrozné hlouposti, jemu se to líbí!

Básník: Mám tě rád. Miluji tě od dětství, Cristobito, a až budu starý, dál s tebou budu pracovat na tom, abychom bavili děti, které v divadle nikdy nebyly.

Cristóbal: Je mi smutno.

Básník: Pročpak?

Cristóbal: To nic. Odjíždím s Lorcou a Fontanalsem. Řekli mi, že loučení mám obstarat já, protože já nedokážu plakat, kdežto oni ano, a nechtějí, aby jim bylo smutno. Takže díky vám všem, dámy a pánové. Tisíceré políbení celé společnosti a Lolo, prosím, nikdy na nás nezapomeň, a pamatuj na Federica, který tě vždy bude milovat.

Básník: Děkuji vám, dámy a pánové. A teď představení! Prosím omluvte, že naše loutky možná nebudou hrát zrovna nejlépe, protože řadu let spaly, všemi zapomenuté. Zdravím vás.

Poté následoval program, sestávající ze tří krátkých výstupů, jenž vyvrcholil Lorcovou nově sepsanou hříčkou, El Retablillo de don Cristóbal (Malé divadlo dona Cristóbala), již odehráli samozřejmě maňásci vedení Lorcou a několika jeho přáteli, kteří se nabídli jako dobrovolníci. Představení mělo pravou andaluskou atmosféru: neuhlazený humor, jistou obhroublost jazyka, rychlé jednání, grotesku a žertování s publikem. Několik diváků bylo šokováno, protože tuhle tradici neznali, ale přesto mělo celé představení bouřlivý úspěch.

Z roku 1936, posledního roku Lorcova života, máme zaznamenaný rozhovor, který vedl s herečkou Margaritou Xirgu o zamýšleném loutkovém turné po Argentině, na němž by „hrál drobné komedie“; zhruba ve stejné době pomáhal sestavovat studijní program pro Státní konzervatoř v Madridu, v němž doporučoval, aby se při výuce studentů klasického herectví vysvětloval pohyb na jevišti pomocí loutek.

Návštěva Buenos Aires znamenala pro Lorcu začátek nejúspěšnějšího období jeho krátkého života, začátek konce. O necelé dva roky později už bylo zřejmé, že fašistická vláda a katolická církev považují Lorcu za nepřítele státu; obávali se jeho slávy a popularity, díky nimž považovali jeho často pronášené liberální názory (třebaže v jeho hrách a poezii se nikdy explicitní politická nebo proticírkevní stanoviska neobjevila) a blízké vztahy s členy předchozí vlády za možnou hrozbu. Navíc existovalo podezření, že je homosexuál – což je pro každého pravého fašistu naprosto nepřijatelné.

V srpnu 1936 Lorca „zmizel“, bez jakéhokoliv vysvětlení granadských úřadů. Až v sedmdesátých letech odhalil irský spisovatel a vědec Ian Gibson svým pečlivým výzkumem a díky mnoha rozhovorům se sousedy a očitými svědky otřesný příběh Lorcova zavraždění.

V Granadě byl Lorca zatčen a po dva nebo tři dny držen v zajetí v jedné vládní budově pod pohrůžkou uvěznění. Několik přátel žádalo jeho propuštění, zejména Manuel de Falla, teď už starý a unavený muž, který opustil svůj dům a dlouhé hodiny seděl před granadskou policejní stanicí. Ale marně.

Existují zprávy, že až do posledního dne navrhoval Lorca svým spoluvězňům, že by spolu měli vytvořit loutkovou hru, aby si udrželi dobrou náladu. Na to už ale nebyl čas. Uprostřed noci třetího dne, 18. srpna, byl Federico García Lorca spatřen, jak je, připoután k jinému vězni, odváděn do nákladního vozu. Ten jej odvezl na opuštěné místo za Granadou, kde byli oba zastřeleni.

Po této hrůzné události jeho přátelé i rodina schovali tolik z jeho poznámek a rukopisů, kolik dokázali sehnat, a to, co nebylo schováno, stát zničil. Všechny důkazy o tom, co Lorca znamenal pro španělskou literaturu, byly potlačeny, aby jeho zmizení z povědomí španělské veřejnosti bylo co nejúplnější. V ostatních zemích byla ovšem jeho genialita dále opěvována, hrály se jeho hry a tiskly se jeho básně. Španělsko si na Lorcu a jeho dílo téměř nevzpomínalo až do roku 1975, kdy Franco zemřel. Dnes je ve své zemi uznáván jako její největší básník a dramatik dvacátého století.

Jeho tělo se nikdy nenašlo. Bylo mu 38 let.

Loutkář 3/2010, s. 108–111.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.