Bábkarská Bystrica Tour 2018

Langášek, Miroslav; Malíková, Nina: Blahopřejeme

Blahopřejeme

Devadesátiny Bořka Hrnčíře

Už když jsem vyťukával na PC tento nadpis, začal jsem si uvědomovat, že se chystám napsat pár řádek o člověku, jehož většina dnešních čtenářů vůbec nezná – současně s připomínkou jeho výročí jako pravděpodobně nejstaršího žijícího loutkářského činitele (ovšem spolu s výtvarnicí Jarmilou Majerovou, která se téhož jubilea dožila v rozpětí jediného týdne před Bořkem) nejen v Čechách, ale i na Slovensku.

Kromě jiného proto, že plnou třetinu svého věku prožil v důchodu, protože bezprostředně po dosažení 60 let ukončil působení v tehdejší Ústavu pro kulturně-výchovnou činnost, zřízeném při Ministerstvu kultury ČR, kde vykonal mnoho záslužného pro amatérské loutkářství a ke konci i pro divadelní ochotníky. Dlouho jsem nepochopil, proč odešel tak brzy – ale nakonec to vyplyne ze stručného popisu jeho života: Bořek Hrnčíř se narodil 1. dubna 1920 na jižní Moravě (stejně jako Majerová – ta v Rakvicích o necelý týden dříve – 26. března) ve Strážnici. Vystudoval gymnázium a na konci války v roce 1945 se vypravil do Prahy s úmyslem studovat vysokou výtvarnou školu. Jenomže dorazil až po skončení přijímacího řízení a nezbylo mu, než se poohlédnout po nějakém zaměstnání. To se mu podařilo v osidlovaném pohraničí na Českolipsku, později pak ve Zlíně, kde se uvažovalo o vytvoření loutkové scény, z čehož posléze sešlo. Ale po roce 1948 dostal nabídku na práci metodika pro loutkové divadlo v tehdy vzniklém Ústředním domě lidové umělecké tvořivosti, který měl odborně pomáhat amatérskému umění (tehdy nazývaném lidovou uměleckou tvořivostí – později po sloučení s Osvětovým ústavem dostal název Ústav pro kulturně výchovnou činnost, a dnes je to ARTAMA). A zde pak setrval až do svých šedesátin, v posledních letech už jako vedoucí celého divadelního oddělení. Byla to činnost, viděno z odstupu doby, záslužná – „olemovaná“ např. vznikem Loutkářských Chrudimí jako ústředních přehlídek československého amatérského loutkářství, cílevědomou podporou loutkářství na Slovensku a posléze i vytvořením systému loutkářských i divadelních přehlídek krajských i oborových (např. Šrámkův Písek především pro malé jevištní formy) a v neposlední řadě i stabilizací způsobů výběru souborů na ně.

Tím víc nás všechny, kteří jsme se na těchto činnostech podíleli, překvapilo jeho rozhodnutí ukončit aktivní zaměstnání a odejít do důchodu. Ale s odstupem doby je víc než zřejmé, že se Bořek Hrnčíř rozhodl vrátit aspoň na „stará kolena“ ke své mladé lásce – malování. Začal trávit svá jara a léta na zakoupené chalupě v Březí poblíž Příbrami (nedaleko má své sídlo i bývalý principál a výtvarník Říše loutek Mirek Koubek), pomáhal obci tak, že byl později jmenován jejím čestným občanem – ale hlavně maloval. Na to cele soustředil svou tvůrčí aktivitu, jejímž výsledkem byla účast na řadě výstav, korunovaných posléze i úspěchem finančním z odprodeje obrazů i obrázků. Naštěstí lze ještě leccos vidět v jeho pražském bytě i na chalupě – všichni jeho přátelé varují, aby je neprodával – a doufají, že se ještě řadu let, třeba až k tomu jubileu stoletému) budou moci se s nimi potěšit. Držme mu všichni, kdo ho znáte, oba palce…

Miroslav Langášek

Karel Brožek (28. 4. 1935)

Tak jako se Češi, Poláci a Slováci hádají, čí je vlastně Janošík, tak by se klidně mohli čeští, slovenští a dnes i polští loutkáři hádat, čí je vlastně režisér Karel Brožek? Není to jednoduché – za ta léta, co jako „kočující režisér“ prošel snad všemi slovenskými a mnoha českými divadly, nechal svou prací stopu vlastně v celé východní Evropě…

Ale co tato slova píšu, už vidím, jak se Karel Brožek směje pod fousy a říká si, jestli jsem si nespletla jubilantské gaudeo s nekrologem. A tak tedy jinak:

Karle, jsem moc ráda, že jsem byla vedle tebe při tvém Faustovi, Rackovi Jonathanu Livingstonovi, Macbethovi a mnoha dalších, a vůbec mohla sledovat tvou práci nejen v kladenském Lampionu, ale i v kladenské a hradecké činohře, obdivovat „botanický zázrak“, jímž je více než 4 000 repríz Dona Giovanniho v Národním divadle marionet v tvé režii, či tvoji neokázalou a dojímavou filmovou roli v partnerství s Ivou Janžurovou v „Co chytneš v žitě“…

Tak ať tě, Karle, pořád ještě zajímá muzika, ať se ti líbí stále obrazy, za kterými neváháš jet i přes půl Evropy, ale neopouští tě i chuť podělit se právě o tyhle zážitky. Ať máš stále tu nakažlivou vlastnost nadchnout se pro jakýkoli sebe bláznivější divadelní projekt!

Tak hodně radosti do dalších let, abys měl čas potkávat se znovu někde se svým oblíbeným Chagallem a třeba ještě zrežírovat další operu. Ale zvolni, své trvalé místo v historii českého loutkového divadla už přece už dávno máš! Já vím, je to hloupost. Tomu, že budeš už jen sedět a psát paměti, přece nevěříš ani ty sám.

Tak aspoň vkládám tohle přání do pomyslné lahve a vhazuji ho nazdařbůh doufajíc, že tě snad někde mezi Prahou, Montrealem, Košicemi či Katovicemi zastihne.

Tvoje Nina M.

Vítězslav Kuschmitz (4. 6. 1935)

Divadelní názor Vítězslava (pro všechny přátele ale Slávka) Kuschmitze byl formován poetikou (disciplínou a někdy i drilem) Ústředního loutkového divadla, kam přišel v r. 1954 jako mladý chlapec. Tomuto divadlu a dr. Janu Malíkovi, kterého uznával jako svého učitele, zůstal do r. 1976 let věrný, aby posléze práci divadelního technologa a konstruktéra tohoto divadla vyměnil definitivně za práci na „volné noze“ – kdy předváděl svou technologickou i marionetářskou zručnost v sólových vystoupeních. Od počátku byla v jeho práci snaha předávat něco ze svých znalostí dál – ať už to bylo v letech 1958–1963, kdy byl externím pedagogem na loutkářské katedře DAMU, tak později při různých kurzech a workshopech v Německu. Znovu se s ním ti, kteří toužili proniknout do tajů výroby loutek a manipulace s nimi, mohli setkat nedávno na Loutkářské Chrudimi a loni na Čechově Olomouci, kde své znalosti dokonce předal v útlé publikaci věnované technologii loutek – marionet. „Největšího českého loutkáře“, jak někdy s humorem dva metry vysokému Slávkovi říkají přátelé, výstižně charakterizovala jeho žena Pavla: „Slávek Kuschmitz – to je vzácně slušný člověk, všestranný loutkář tělem a duší. Činnost amatérských loutkářských souborů považuje za nenahraditelnou a jedinečnou službu dětem. Publikaci “Marioneta„ (19. ČO) i připravovanou publikaci “Javajka„ a “Scénografie na javajkovém a marionetovém jevišti" zaměřuje též na tyto amatérské soubory hrající pro děti.

Potvrzuji: Slávek Kuschmitz – loutkář se stále neuvěřitelně chlapeckým vzezřením je opravdu výjimečně poctivý a hodný člověk. Tak hodně zdraví a zajímavé práce, Slávku!

Loutkář 3/2010, s. 98–99.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.