Richter, Luděk: Kudy cesta nevede V

Přišišlávání na děti aneb Čím jen to spláchneme

Vypravěč: To v jedné maličké chaloupce bydlela chudičká vdova a její dceruška. Maminka měla dcerušku tak ráda, že by jí modré z nebíčka snesla, a dceruška by pro maminku do samého pekla skočila.

Maminka: Dcerunko, holčičko moje. Potřebovala bych nasbírat hrneček jahůdek na kašičku.

Dcerka: Maminečko, pro vás všecičko na světě. Vezmu si hrneček a už běžím.

Maminka: Ale cupitej pomaličku, aby sis neublížila.

Dcerka sbírá s roztomilou písní jahody, pak: Jahůdek už mám plný hrneček. Půjdu za maminkou. Ale co je to támhle za roztomilou babičku? Vypadá jako žebračka, šatečky má samou záplatku, ale čisťounké…

Stařenka: Ach, má zlatá panenko, to bych jedla!

Dcerka: I to si spapejte mé jahůdky. Maminka se zlobit nebude. Ta je tuze hodná!

Stařenka: Zaplať pán bůh, má zlatá panenko. Ale že jsi tak hodná, dám ti také hrneček. Když mu řekneš „hrnečku, vař!“, navaří ti kaše, že ani nebudeš chtít. Pak stačí říci „hrnečku, dost!“

Dcerka vběhne domů: Maminko, maminečko, nesu kouzelný hrneček od babičky. Hrnečku, vař! – Hrnečku, dost!

Obě si sednou a jedí: Mňam, mňam, mňam…

Maminka: Dobroučká. Teď už jen se trošičku napít.

Dcerka: Skočím pro vodičku do studánky. Aspoň si cestou popovídám s koloušky a zajíčky, co u ní, mršky, dovádějí. (Odběhne)

Maminka: Hodné děvčátko mám. Hezoučká jako růžička a čiperná jako srnečka. A jak mne má ráda. I kouzelný hrneček mi přinesla. A ten je taky poslušný. Stačí pěkně poprosit. Hrnečku, vař… (Kouká okouzleně do hrnečku, po chvilce:) Hrnečku, kdybys byl tak moc hodný a přestal. Hrnečku, buď hodňoučký a nech toho. Hrnečku, pěkně tě prosím, zastav… (Kaše vytéká na stůl a na zem, maminka před ní leze na židli, na skříň, na půdu, na střechu a stále prosí:) No tak, hrnečku, měj přeci rozum! Hrnečku, nezlob! Hrnečku, nebuď eaný! Hrnečku, ty jeden zlobílku! Hrnečku, že tě nebudu mít ráda?! Hrnečku…

Vypravěč: Maminka neuměla hrneček zastavit. A kaše tekla z okýnek na cestičku, po cestičce do vesničky, až lidičky z domků vybíhali, za hlavy se popadali a utíkali do blízkého lesíka a lezli tam do korun stromečků. Ale nebojte se, děti, v naší pohádce se nic zlého ani stát nemůže. Když už byl ten lesík lidiček plný, dcerušce to přišlo divné, rozloučila se se srnečkami i veveruškami, vyběhla a hned věděla, co má dělat.

Dcerka přiběhne a zvolá: Hrnečku, dost!

Maminka zničeně na střeše usedne: A teď bych všechnu tu sladkost ráda spláchla douškem čisté vody.

Dcerka: Maminko, já jsem ale džbánek v té kaši dočista ztratila.

„Přišišlávání“ – podbízivá snaha přiblížit se dětem roztomilostí a něhou. Nemá jen podobu nadměrného, někdy až nesnesitelného nadužívání zdrobnělin a uťunťanosti, ale i nevěrohodné, přeslazené přeněžnělosti ve vztazích i v celkově falešném obrazu světa.

Krom své nepravdivosti a tedy i neúčinnosti je i značným podceněním dětí, z kterých namísto partnerů dělá méněcenné hlupáčky. Tak „malé“ děti, jaké předpokládají některé hry a inscenace, snad ani neexistují.

Loutkář 2/2010, s. 82.