Lešková-Dolenská, Kateřina: Proměny papíru

Letošní 8. ročník pražské přehlídky Malá inventura se konal v posledním únorovém týdnu (24. 2. – 2. 3.) a jeho vizuální kampaň – lepou děvu obklopenou čerstvými kusy syrového masa a výrazný slogan Divadelní nářez – asi přehlédl málokdo. Přehlídka toho nejlepšího, co se na nezávislé scéně urodilo, přinesla během sedmi dní trvání, na šesti scénách, celkem sedmnáct českých a sedm zahraničních představení experimentálního autorského divadla.

Mezi nejinspirativnější počiny letošní přehlídky, které nějakým způsobem souvisejí s loutkovým divadlem, rozhodně patřila pohybově-výtvarná inscenace Jednoduchá tragédie z produkce holešovického Studia Alt@. Inscenaci připravil mezinárodní tvůrčí tým ve složení Ute Niffka a Alexander Matakas z Německa, Yuko Takahashi z Japonska, Mexičanka Cristina Maldonado a čeští zástupci Kristýna Taübelová, Jan Beneš, Tomáš Morávek a Jiří Zeman Sönmez.

Základem jevištní koncepce jazykově bezbariérového projektu inspirovaného básní Michaela Ende Papírová tragédie byla příznačně práce s papírem. Čistě technicky vzato vlastně šlo o sérii etud na téma papír, a co všechno se s ním dá na jevišti dělat: Po papíru se dá samozřejmě psát a malovat, dá se rozmáčet vodou v lavoru, lze ho rozřezat na proužky, trhat na kusy, či spálit. Papír se dá ale i skládat do složitého origami, nebo bohapustě zmačkat; dá se na něj psát psacím stojem. Performeři se do něj mohou zabalit, či sežvýkat několik jeho kousků. Mohou ale třeba i pouštět papírového draka. Prosvícení velkého papírového lampionu umožní práci se stínohrou. Najednou si divák uvědomí, jak nepřeberné množství možností obyčejný papír nabízí.

Celou scénografii tvořily důmyslně skryté role papíru, které se v pravou chvíli rozbalovaly. Metry lehce nažloutlého papíru ležely na zemi, papírový byl i zadní prospekt. Dále byl na scéně už jen stůl, židle a několik desítek metrů šňůr, táhel a lanek.

Pět performerů nás v Jednoduché tragédii provedlo výjevy z mezilidských vztahů, sérií nešťastných tužeb i nedorozumění mezi mužem a ženou, které se v inscenaci slily do pomalu plynoucí jevištní básně plné metaforických obrazů, poetických sekvencí chvíli melancholických, chvíli něžných i tragických a zároveň křehkých, jako znějící melodie hracích strojků.

Loutkář 2/2010, s. 66.