Schubertová, Lenka: V Loutkovém divadle Radost ožila středověká legenda

Aucassin a Nicoletta, legenda, kterou Loutkové divadlo Radost Brno uvedlo v překladu Hanuše Jelínka v premiéře 16. ledna 2010, je původně středověké francouzské dílo neznámého autora, které vzniklo na přelomu 12. a 13. století. Jedná se o žánr nazývaný chantefable – vyprávění se zpěvy. Jeho jediný rukopis lze najít v Bibliothéque Nationale v Paříži. Legenda pojednává o lásce Aucassina a Nicoletty, která prochází těžkými zkouškami plnými odloučení. Režie a dramatizace se ujala Zoja Mikotová, která se však s textem nesetkává poprvé. Inscenovala jej již v roce 1996 v Městském divadle Zlín.

Příběh, odehrávající se ve středověké Francii, nás zavádí k hraběti de Beaucaire, jehož syn rytíř Aucassin odmítá bránit svou zem a lid před nepřítelem, dokud rodiče nesvolí k jeho volbě vzít si za ženu krásnou Nicolettu. Ta je nalezencem s nehodným původem, který se neslučuje s urozeností Aucassinovou. Tímto faktem jeho rodiče odůvodňují zákaz sňatku. Na přání hraběte Garina de Beaucaire, Aucassinova otce, je Nicoletta vsazena do vysoké věže a také Aucassin je za svou tvrdohlavost potrestán. Nicolettě se jedné noci podaří uprchnout a navštívit zajatého Aucassina. Uprchnou spolu do podivné země – Tramtárie, kde mluví lidé pro ně nesrozumitelnou řečí a nosí prapodivné kostýmy. Připluvší vojsko zajme milence a rozdělí je každého na jinou loď. Aucassin se tak po ztroskotání lodi dostane do rodné země, jeho rodiče však již nežijí. Stane se pánem města a hrabství. Nicoletta se pro změnu vylodí v Kartágu, odkud ji jako malou unesli piráti, a setkává se se svým otcem. V převlečení se dostane zpět do země Aucassina, oba milenci se šťastně setkají a nic již nebrání jejich sňatku.

Strastiplný příběh milenců Aucassina a Nicoletty se začne odehrávat za zataženou oponou, diváci mají možnost pouze slyšet reprodukované zvuky znázorňující bouři a vítr. Po odhrnutí opony se setkáváme s kapelou složenou z herců, která nyní a pak i několikrát v průběhu inscenace posunuje děj živými písněmi, tancem a hrou na hudební nástroje (k nejneobvyklejším patří dudy a valcha). Kapela nepůsobí jen jako nečinný pozorovatel děje, ale reaguje také na události, vtipy, emocemi, zesilováním či zeslabováním hlasitosti. Účelná a jednoduchá scéna, kterou spatříme při počátečním rozhrnutí opony, zůstává po celou dobu prakticky neměnná. Jevišti vévodí položený dřevěný kvádr, který tvoří vyvýšené pódium. Skrývá také malá dvířka, která budou v pozdější scéně využita. Tři průchody na jevišti zajišťují rozhrnovací plachty na větvích. K víceúčelovým rekvizitám patří vědro, sudy, které slouží někdy svému prvotnímu určení, jindy jako židle. Dále několik dřevěných holí, dlouhé dřevěné trámy, z nichž se dá vytvořit kůň, mříž označující vězení či žebřík hrající i věž, bílou látku, pomocí níž je vytvořen les či bouře. Z mála tedy dokázali herci vykouzlit mnoho. Tvůrci využili na kratičký moment i stínohru. V samotném závěru se setkáváme opět s reprodukovanými zvuky bouře a větru, za jejichž doprovodu postavy za bílého nasvícení nehybně strnou v živém obrazu.

Střihy kostýmů evokují dobu vzniku legendy, tedy středověk, ale jsou s ohledem na častou fyzickou akci herců zjednodušeny. Dominuje jim modrá a zelená barva, jsou složené z košilí a kamaší. Barvy kostýmů milenců jsou odlišeny od ostatních postav, které Michaela Zámečníková-Savová jednotně oblékla do světlomodré barvy, zatímco Nicolletu a Aucassina spatřujeme v různých odstínech modrozelené. Nepřítele Bougarta a Vicomta zdobí červený samet a Aucassinovi rodiče jsou charakterizováni barvou tmavozelenou. Postavy jsou tedy rozděleny do několika skupin s dominancí různých barev. Tvůrci nezapomněli ani na špičaté střevíce zvané tulipány a středověké pokrývky hlavy – gotické čapky. Scéna zhotovená ze světlého dřeva a přírodních nažloutlých pláten tak společně se zelenými a modrými kostýmy působí něžně přírodně. Vtipně vyřešeny jsou postavy obyvatel Tramtárie, kteří nosí široké sukně a špičaté slaměné klobouky či čepce nápadně připomínající pokrývky hlavy patřící k vlčnovskému ženskému kroji. Nejkomičtěji působí Královna oděná do brnění ze slaměných ošatek, které má umístěny na prsou, břiše a zadku. Dvě mužské postavy z Kartága jsou pak odlišeny žlutými turbany.

Příběh je zpracován jednoduše a srozumitelně, odehraje se v poměrně rychlém a dynamickém tempu. Jeho podání je vytvořeno v souladu s textem humorně a zároveň romanticky, což vytváří příjemný kontrast. Inscenátoři zachovali formu střídání vyprávění s přímou řečí a lyrickými zpěvy i parodický ráz legendy. Něžnost dodávají sami milenci, kteří působí oba velmi jemně a kontrastně k ostatním humorně těžkopádným postavám. Pouze jejich postavy mají detailnější charakteristiku, která nabídla i větší herecké možnosti. Společné výstupy milenců nebo jejich steskuplné monology jakoby zpomalovaly rychlý spád děje a dovolovaly tak střídání statiky s dynamikou, která je zastoupena např. válečnými ryky. Scény jsou buď zobrazeny přímo, nebo dovyprávěny některou z postav. Humor se v inscenaci vyskytuje slovní i akční. Hned v úvodu nás např. rozesměje popis Aucassina a jeho kučeravých vlasů, přičemž jeho představitel Jiří M. Valůšek je téměř holohlavý. K závěru se dokonce setkáváme s narážkami na Brno a nepřeslechneme výrazy jako je „Slatina“ (brněnská městská část) či „šalina“. Text legendy je napsán básnickým jazykem, který se Zoja Mikotová ve své dramatizaci snažila zachovat. Zůstaly i některé archaické výrazy či spojení, např. „dceř“ či „nasedni na kůň.“ K výrazným komediálním akcím pak patří např. mírumilovný soubor nepřátel Tramtárie, kteří zápasí hrou s jablky nebo políčkování mužů, kteří se dívají do místnosti, v níž se koupe Nicolleta.

Jak již bylo řečeno, kromě hlavních postav, Aucassina a Nicoletty, nemá žádná z postav hlubší charakteristiku, protože se v příběhu mihne pouze krátce. Představitelka Nicoletty Julie Goetzová dokáže svým hereckým projevem přesvědčivě ztvárnit křehkost a něžnost kombinovanou s odvahou a hrdostí své postavy. Využívá k tomu svého fyzické vzezření i umu obrátit svůj slovní projev do něžné i drsnější polohy. V průběhu celé inscenace je to právě ona, která je nucena překonávat nejrůznější fyzické překážky a jako by svou odvahou v těchto partiích připomínala pozdější Johanku z Arku. Aucassina, kterého zpodobňuje Jiří M. Valůšek, můžeme charakterizovat obdobně, dokáže však svým hlasovým projevem vytvořit pouze romantickou polaritu svého hrdiny. Nedokáže v krajních situacích příliš přitvrdit, takže vedle odvážné Nicoletty působí spíše bojácně.

Inscenace je vytvořena precizně, ryze činoherně, bez loutek. Snad by stálo za úvahu použít loutky místo některých epizodních postav, jejichž charakteristika je velmi jednoduchá. Jak již bylo uvedeno výše, v inscenaci se vyskytuje pár k brněnské lokalitě směřujících aktualit. Pokud je již inscenátoři do středověkého textu vůbec zařadili, možná by nebylo špatné formovat v tomto duchu celou inscenaci, nikoli vložit pouze dvě narážky v závěru. Komediálně pojatý romantický příběh Aucassin a Nicoletta zřetelně směřuje k mladému publiku, jehož pozornost dokázalo udržet po celou dobu zhlédnutého představení.

Jméno autorky

Foto: archiv divadla

Loutkové divadlo Radost Brno

Auccasin a Nicoletta

dramatizace a režie: Zoja Mikotová

výprava: Michaela Zámečníková Savovová

hudba a hudební nastudování Vlastimil Peška

dramaturgická spolupráce Eva Janěková

Premiéra 16. 1. 2010, psáno z reprízy 10. 2. 2010.

Loutkář 2/2010, s. 58–59.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.