Lepage, Robert : Úvodník

Provolání k Mezinárodnímu dni loutkového divadla

Jako mnoho lidí i já jsem byl hluboce zasažen zemětřesením, které nedávno těžce zasáhlo Haiti. Když jsem se díval na obrázky, které se objevovaly v televizi a na internetu, ptal jsem se, které ze všech divadelních umění by dokázalo nejlépe ukázat lidský rozměr podobné katastrofy? Které médium by nejlépe vyvolalo soucit, aniž by kleslo k pouhému litování, které by vybízelo k solidaritě, aniž by spadlo do moralizování, které by dokázalo nejlépe vyvolat v našich tělech ozvěnu fyzické bolesti ran a amputovaných končetin?

Ptal jsem se sám sebe: jak by bylo možné přenést na jeviště nejen žal lidí z Haiti, ale zároveň i jejich nezlomnost, která nás tolik dojímá a inspiruje?

Zdálo se mi, že nejlepším nástrojem k zprostředkování této tragédie je loutka. Její bezmocnost, zranitelnost, ale stejnou měrou i síla její čistoty a nevinnosti se v ní spojují a vytvářejí mezi ní a divákem spojení, jež je intimní a unikátní. Tato solidarita pravděpodobně vychází z velké přednosti, kterou loutka má před hraným divadlem a filmem: herec hraje roli, loutka je ovšem vždy pravdivá.

Na rozdíl od živého herce nejsou krutosti páchané na loutce jen předstírané, a i když jsou její nitky přestřižené, když je bita, ponižována, vystavena špatnému zacházení či rozbíjena na kousky, nikdy si nestěžuje. Je pak spravena, slepena a zase stojí na vlastních nohách jako nová.

Tento fakt obdařuje loutky ohromnou mocí, protože přitom jako by byly schopné postavit se tváří v tvář rozbouřenému osudu a najít v sobě kuráž potřebnou k tomu, aby svět povstal z trosek.

Loutkář 2/2010, s. 49.