Malíková, Nina: Tolosa vlídná a inspirující

Byla to tak trochu blesková mise, když se naše tříčlenná delegace (Stanislav Doubrava, Jaroslav Blecha a autorka těchto řádků) vypravila na konci listopadu (26. – 29. 11.) do Tolosy. Tentokráte však nešlo o účast na festivalu Titirijai, ale o přátelskou kolaudaci nového kulturního centra TOPIC, na které jsme byli oprávněně zvědaví a pro které jsme za České středisko UNIMA vezli tři hmotné příspěvky do loutkářských sbírek.

O vztahu mezi českými loutkáři a organizátory toloského festivalu (mezi které patří především bývalý generální sekretář UNIMA Miguel Arreche a jeho dlouholetá spolupracovnice Idoya Otegui) jsme v Loutkáři zejména v souvislosti s přípravami, realizací a úspěchem „Okna do českého loutkářství“ v roce 2007 už několikrát psali, a tak jsme na slavnostním otevření kulturního centra nechtěli a také nemohli chybět.

Už na podzim 2007 nám Miguel Arreche pyšně ukazoval skici, makety a studie chystaného kulturního centra (TOPIC – toloské informativní centrum) pro celou spádovou baskickou oblast, ale byli jsme zvědaví, jak se smělý projekt multikulturního centra (s divadelním sálem, knihovnou, speciální expozicí pro loutky, výstavními sály, kavárnou, studovnou, badatelnou, archivem, mediatékou a hlavně sály pro řadu kulturních aktivit v kraji, mezi něž patří nejen loutkové divadlo, ale také velmi rozšířená a dotovaná činnost pěveckých sborů) podařil. Šlo o rozsáhlou rekonstrukci historické budovy v centru města (na nádvoří před ní se konají každou sobotu oblíbené trhy, zadní trakt rekonstruované budovy využívá zčásti zdí bývalé věznice, původní palác byl totiž justičním palácem) o rozloze 3.600 m2, která bude sloužit nejen při stále se rozrůstajícím loutkářském festivalu, ale hlavně během celého roku obyvatelům Tolosy a okolí.

Cílem TOPICu je podtrhnout vztahy mezi loutkovým divadlem, výtvarným uměním, hudbou, tancem, hlasem a divadelní technologií, s důrazem na možnost kombinování a prolínání těchto technik, být místem k setkávání, studiu, bádání, získávání informací, přemýšlení a reflexí.

Přijeli jsme den před otevřením centra a první naše cesta směřovala samozřejmě do ještě oficiálně neotevřených prostor. Proudilo sem už mnoho domácích návštěvníků, pro které byl prostor vstřícně otevřený už týden před oficialitami. Ostatně ty nebyly ani o slavnostním večeru nijak škrobené. Starosta města dokonce při zahajovacím projevu (bez papíru a velmi vtipně) improvizovaně odpovídal na otázky a výkřiky malých diváků, které vzali rodiče s sebou.

Letošní ročník festivalu Titirijai byl tematicky „Oknem do Kanady (Québecku)“ a je třeba říci, že se Québečané prezentovali opravdu důstojně. Nejen, že připravili velmi reprezentativní retrospektivní výstavu dokumentující vývoj québeckého loutkářství (ve stejném prostoru, kde slavila před dvěma lety úspěch výstava připravená Jaroslavem Blechou a jeho spolupracovníky z Moravského zemského muzea), ale přivezli i velkou loutkovou show nazvanou Koruna osudu v provedení známého montrealského pohybově-loutkového divadla Théatre sans fil využívajícího některých prvků černého divadla. Byla to historizující podívaná hraná loutkami-manekýny v životní velikosti, které vodili herci-manipulátoři v černém. Inscenace slaví až téměř dvacet let úspěchy na mezinárodních festivalech i komerčních zájezdech, ale její až barokní okázalost, jistá pompéznost a v neposlední řadě i hlasová „konzerva“ nahrávky mě však i přes virtuóznost provedení sehraného teamu nijak neuchvátila.

Nový sál v TOPICu (s kapacitou 250 diváků) pokřtila inscenace španělská – nový autorský projekt Joana Baixase nazvaný podle hlavní hrdinky Zoé, spojoval jeho výtvarné performance s dramatickým příběhem. Po pravdě řečeno upoutala mě znovu více atmosféra na místě vytvářených výtvarných Baixasových objektů, jeho „přímá malba na plátně“, kdy na obrovském plátně maluje a posléze obrazy stírá a jako u dřevorytu vyrýpává z vrstev setřených barev další proměňující se dramatické objekty, než poněkud složitý a i na textu spočívající příběh hlavní hrdinky psychicky narušené Zoé, jejíž osudy jsou poznamenány brutální vraždou, osamělostí a neschopností komunikace. Inscenace Zoé hraná Compagnie Joan Baixas je jakousi paralelou drsného života, ve kterém přes veškerou jeho krutost jeho aktéři nepřestávají hledat lásku a porozumění. Největším překvapením však pro mne nebyly jen Baixasovy obrazy-vize, ale v samotném závěru jeho jemné, stylizované taneční duo s mladou hereckou partnerkou. Jak výtečně se umí Baixas pohybovat! Kolik cudnosti, ale i temperamentu, obřadnosti a humoru jako herec-tanečník sděluje!

Zážitkem pak byla oficiální prohlídka prostoru čtyřpodlažního kulturního centra: výtečně vyřešené interiéry skýtající pomocí vtipných architektonických nápadů řadu průhledů, ale také zmnožujících se pohledů, které prostřednictvím zrcadel násobí loutkářské sbírky od podlahy až kamsi do nebes, knihovna, která je udělaná s optickým efektem několika zrcadel vizuálně prodlužujících řady knižních svazků až do hloubky spodních pater.

V expozici, která není muzeem v pravém slova smyslu – je to spíše výstava nejrůznějších loutek vystavených podle jednotlivých technologií, včetně obrazové dokumentace a historických odkazů – je umístěn velký čtyřhranný sloup s portréty významných světových loutkářů. To víte, že jsme měli radost, že jsme mezi nimi našli nejen Skupu, dr. Veselého, Kolára a Malíka, ale také Josefa Kroftu a Petra Matáska!

Pozoruhodná výstava loutek z Mali prověřila na výbornou možnosti nového výstavního sálu a organizátoři dobrý dojem i z této prezentace doplnili velmi pečlivě připraveným katalogem obsahujícím informace i fotografie z této pro nás málo známé oblasti a její loutkářské tradice. Upřímně jsme jen litovali, že není vzhledem k administrativním, celním i byrokratickým opatřením možné po skončení výstavu okamžitě operativně převézt k nám – ať už by to bylo do Prahy, do Chrudimi či do Brna. Ze Španělska by to snad bylo přece jen jednodušší než z Afriky!

Slavnostní večer, který se konal na zahájení festivalu, byl poslední příležitostí, kdy jsme mohli vzhledem k našemu limitovanému pobytu předat své pozdravy a dárky. Lepší publikum a příležitost jsme si ale opravdu nemohli představit. Byli zde všichni zahraniční hosté, reprezentace radnice, kraje i ministerstva a tak se triková loutka skřítka Haťapy z Labutího jezírka, loutka z Moravy a loutka z münzbergovské kolekce z Prahy těšily skutečně mimořádné pozornosti a zájmu. O to víc, že jsme byli jediní, které napadlo, že je třeba po vzoru pohádkových sudiček přinést novorozeněti, v tomto případě TOPICU, také nějaký dárek.

V Tolose se teď mají skutečně čím chlubit. A co z toho vyplývá pro nás? Možná fakt, že je možné za 4 roky dojít od zajímavého a užitečného projektu k realizaci, že je dobré mít osvícené lidi na radnici, kteří si váží kultury a ve španělské Tolose přátele, se kterými je radost se potkat a přátelit.

Loutkář 1/2010, s. 34–35.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.