Bábkarská Bystrica Tour 2018

Rezková, Jana: Iva Peřinová - Hry s ohněm, aneb Česká otázka v loutkovém divadle

Iva Peřinová se narodila se 25. června 1944 v Roztokách u Prahy. Vystudovala střední keramickou školu a prošla několika kratšími zaměstnáními, posléze nastoupila v Praze na loutkářskou katedru AMU. Studovala loutkoherectví, ale podle jejího svědectví ji lákala dramaturgie a vlastní psaná tvorba.

Po absolutoriu (1969) začala pracovat jako loutkoherečka v Naivním divadle Liberec, které vedle královéhradeckého DRAKu stálo tehdy na vrcholu loutkové tvorby nejen v Československu. V průběhu let se zde vyvinula zvláštní poetika, kterou vyjadřovalo i označení „naivní“ v názvu divadla. Inscenátoři se snažili nahlížet svět dětskýma očima – otevřeně, nezaujatě a tázavě. V tvorbě se projevovala i neobyčejná muzikálnost, mnohé inscenace byly označovány za „loutkové muzikály“.

Koncem 70. let se Iva Peřinová po prvním nepříliš úspěšném pokusu vrátila k psaní a krátce po sobě uvedlo Naivní divadlo Liberec dva její texty, jejichž inscenace se staly událostí. Šlo o dramatizaci dětské knihy Jiřího Trnky Branka zamčená na knoflík a o ohlasy kramářských písní Poslechněte, jak bývalo, s podtitulem Písnička na známou notu, jenže jinak.

Zatímco první text se obracel k dětskému divákovi, ve druhém případě se projevily už všechny dovednosti, kterými Iva Peřinová ve svých hrách přitahuje dospělého diváka. Text i inscenace vyrůstaly z poetiky kramářské písně. Příběh lásky chudé dívky k bohatému knížeti rámovaly spory zpěvačky a soudobého herce. Divák se bavil sentimentálním příběhem a zároveň přesně rozpoznával parodické a ironické vrstvy textu. Inscenace navíc scénografickým řešením a technologií shora vedených marionet navazovala na tradici lidových loutkářů, což ještě přispělo ke zvýraznění parodického pojetí.

Důležitým momentem pro další tvorbu Ivy Peřinové bylo vědomí, že se setkala s tvůrčím týmem, který na základě jejích textů vytvořil špičkové inscenace. Psát už nepřestala a svou tvorbou během let výrazně spoluvytvářela styl „svého“ divadla. Šlo o zcela autorské divadlo, neboť Iva Peřinová psala až na výjimky pro konkrétní herce.

Na počátku 90. let se Naivnímu divadlu změnil nejen zřizovatel, proměnil se také tvůrčí kolektiv. Iva Peřinová v divadle působila dále, od roku 1990 jako dramaturgyně. Nová etapa její tvorby započala spoluprací s hostujícími režisérem Tomášem Dvořákem, výtvarníkem Ivanem Nesvedou a hudebníkem Jiřím Koptíkem z plzeňského Divadla Alfa. Jejich společnou úspěšnou sérii otevřel v roce 1993 Bezhlavý rytíř, po němž následoval Alibaba a čtyřicet loupežníků (prem. 1994), Alína aneb Petřín v jiném dílu světa (prem. 1996), Zvířecí divadlo (prem. 1999) v Naivním divadle Liberec, Jeminkote, Psohlavci (prem. 1999) v plzeňském Divadle Alfa anebo například Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla premiérovaný v roce 2005 v Naivním divadle.

Podrobněji se zastavím u textů Jeminkote, Psohlavci a Krásný nadhasič. V těchto hrách si Peřinová bere jako námět české klasické literární dílo – Psohlavce, které Alois Jirásek vydal v roce 1886 – a historickou událost – požár sotva postaveného Národního divadla v roce 1881. Její pohled na jevy a události, které se staly součástí české národní tradice, je vtipně ironický a demytizující, stejně tak ovšem nepostrádá pochopení a nostalgii.

Nápad vytvořit hru, zpracovávající dojímavý příběh boje Chodů za stará práva, který je v Jiráskově podání Čechách dokonce povinnou školní četbou, vznikl v plzeňské Alfě, kde si přáli ztvárnit regionální látku. Iva Peřinová, kterou divadlo oslovilo, námět nejprve odmítla, pak ji však napadlo poslat mezi Psohlavce Kašpárka…

Kašpárek je v české loutkové hře rozšířenou a obecně známou postavou. Objevoval se už ve starých hrách lidových loutkářů pro dospělé publikum. Jeho typickými vlastnostmi byly poživačnost, bezcharakternost a prospěchářství. Peřinová úmyslně volila pro postavu Kašpárka specifický jazyk, včetně textových odkazů k lidovým hrám.

Hlavní hrdina Jan Sladký Kozina je v pojetí Ivy Peřinové více otec rodiny a pochybující realista, než odhodlaný bojovník za práva menšin. O jejich neplatnosti je navíc od začátku přesvědčen a do sporu je spíš vmanipulován. Domácí prostředí mu nadto znepříjemňují dorůstající synové svou touhou naučit se hrát na dudy, tradiční chodský hudební nástroj.

Významnou rovinu hry tvoří písničky z chodských zpěvníků Jindřicha Jindřicha. Hra tedy obsahuje tři pásma vedle sebe: příběh Kozinův, Kašpárkův a lidové písně. Kontrast vážného, ba tragicky končícího (Kozina je popraven) příběhu o chodské rebelii a věčného, nesmrtelného oportunisty Kašpárka vnáší do známého syžetu nové a nečekané významy, které demytizují hrdinský tón a do diskuse o tzv. české národní povaze přispívají zjištěním, že Češi jsou spíše realisté a muzikanti než bojovníci a revolucionáři. Objevuje se též odvěké téma vztahů mezi Čechy a Němci. Autorka ho zvýraznila hlavně jazykovým balancováním Lomikara, který se s jazykem „svého lidu“ potýká s krajním odporem.

Iva Peřinová s nadsázkou konfrontuje obecně známé motivy s pohledem současného člověka. Výsledkem je nečekaně aktuální a vtipná hra, jejíž divácké zaměření je možné cílit doširoka, od starších dětí až po intelektuální dospělé publikum.

Inscenace režiséra Tomáše Dvořáka v plzeňské Alfě vzbudila mimořádný ohlas nejen u tradičních vyznavačů loutkového divadla a stala se událostí divadelní sezóny 1999/2000.

Se zvědavostí byla očekávána premiéra Krásného nadhasiče v únoru 2005. Inspiraci k této hře, zachycující události kolem příprav, stavby a konečně i požáru českého Národního divadla, čerpala Iva Peřinová ze studia pramenů i odborné literatury. Na základě důkladného studia vznikl text, který není „veselou pohádečkou“ ani historizující hrou s ambicí o přesné vylíčení událostí, byť mnoho scén zachycuje doložené historické skutečnosti. A jak sama autorka zdůraznila, navzdory názvu to není ani hra o hasičích. Podobně jako v textu Jeminkote, Psohlavci, i zde jde o chytře ironizující pohled na některé vžité národní legendy.

Příběh o úsilí českého národa zbudovat vlastní divadelní budovu se odehrává opět v několika liniích. Ambiciózní hasič Čeněk je titulní postavou. Se svou Marjánkou přivede na svět postupně tři nemanželské děti, ale nezávislost a touha dosáhnout vyšších cílů mu brání nejen vstoupit do stavu manželského, ale vžene ho i do náruče krásné Múzy Lízy. Následné zklamání a nedostatek práce řeší radikálně – spáchá sebevraždu. Právě v den jeho pohřbu vzplane zbrusu nová budova Národního divadla a většina hasičů se nedostane včas k požáru.

Důležitým – a také příznačně českým – dějištěm je ve hře hospoda. Sem chodí na pivo jak Staročeši, tak Mladočeši (představitelé českých politických stran 19. století) a na jejich slovních přestřelkách je zobrazen nikdy nekončící alibismus a omezenost členů politických stran v libovolné době.

Do hospody dochází oznamovat důležité události Němec, symbolicky pojmenovaný pan Franc. V jeho postavě je naznačována dvojznačnost česko-německých vztahů, přičemž Češi jsou představeni jako na jedné straně samolibí furianti, na straně druhé zakomplexovaní věrní poddaní. V hospodě nachází útočiště i Háta, postava věštkyně. Ta, podobně jako Kašpárek, byť ne tak výrazně, patřila ve starším romantickém a pseudoromantickém repertoáru k oblíbenému členu dramatického personálu. Háta hraje na harfu, zpívá a je stíhána děsivými předtuchami. Prochází celým dějem jako zvěstovatelka věcí příštích, byť jsou někdy její představy poněkud nepřesné (místo zemětřesení přijde „zemětřesení na vídeňské Burze“ apod.).

Jako typicky čeští řemeslníci jsou představení dva zedníci Pepíci. Jsou zaměstnáni na nekonečné stavbě (budování Národního divadla trvalo téměř půl století), kde práci budou mít „tak ňák na furt“. Příslovečné a ceněné „zlaté české ručičky“ jsou zde zobrazeny ze své druhé stránky: dovedou si sice se vším poradit, ale především ke svému vlastnímu prospěchu.

Ve hře nechybí ani davové scény. Mimo těch, v nichž mají lidé korzující po nábřeží, komentovat postupující stavbu, je to zejména vrcholná scéna požáru.

Důležitou součástí textu jsou autentické komentáře a citace z dobového tisku, v němž byl požár popisován adekvátně převládajícímu dobovému pocitu jako národní tragédie. Vzniká tak funkční kontrast s dějem.

V loutkové podobě se objeví též skutečné historické osobnosti: architekt Josef Zítek, komponista Libuše, opery otevírají Národní divadlo Bedřich Smetana či autor slavnostní opony malíř Vojtěch Hynais, který si při skicování stěžuje modelce Líze, že mu čeští vlastenci vyčítají jeho neschopnost malovat „plynně česky“…

Hra je zaplněna postavičkami, neztrácí však spád a zůstává kompaktní. Krásný nadhasič byl nominován na cenu Alfréda Radoka za rok 2005.

Inscenace, opět v režii Tomáše Dvořáka a výpravě Ivana Nesvedy, ukázala, v jaké symbióze tento tvůrčí tým pracuje. Loutky zcela ovládly scénu. Text předpokládá nutné přestavby a tak střídání projekcí a dění na nábřeží či v jednotlivých interiérech (v hostinci, u Marjánky, v atelieru, u Lízy, v divadle či v královské lóži) inscenaci výrazně rytmizovalo.

Výtvarné pojetí loutek připomíná staré tradiční marionety ve scénách interiérů a malé javajky v scénách na nábřeží. Loutky jsou realistické, ale s náznakem nadsázky. Jejich animace je skrytá, herci – vodiči se ukazují až při závěrečné děkovačce. Zajímavým postřehem jednoho kritika byla otázka: „Kdo by si například pomyslel, že i mezi dřevěnými loutkami to může eroticky jiskřit tak jako mezi Čeňkem a jeho Múzou?“1 Výprava připomínala hlavním scénickým objektem, velkým divadelním portálem s bohatými ornamenty, klasické divadélko pro marionety. Jeho oponka sloužila též jako projekční plátno, na nějž se promítaly zmiňované texty z dobového tisku i další dokumenty.

V inscenaci nechyběly ani proslulé loutkářské gagy režiséra Dvořáka. Tentokrát se objevily marionety strhaného čápa, vyčerpaného tempem, kterým musel Marjánce nosit děti, věčně přitakávajícího papouška, nebo na harfu hrající bláznivé Háty.

Inscenace byla diváky velmi dobře přijata. V rámci festivalu Otevřená náruč 2005 se odehrálo jedno představení i přímo na scéně Národního divadla, tedy doslova na „místě činu“.

[…]

Jak shrnula v Divadelních novinách režisérka Markéta Schartová, na Ivě Peřinové se cení „rafinovaná výstavba her, brilantní dialogy, nápaditost, hravost, smysl pro jemné nuance, poetičnost, cit pro jemnou ironii, humor, umění vypointovat vtip, odvaha k sarkasmu, to vše korunováno vpravdě niternou znalostí loutkového divadla.“2

Iva Peřinová napsala a vytvořila 33 her, dramatizací a adaptací. Je držitelkou Ceny Českého literárního fondu, Ceny Alfréda Radoka a Ceny českého střediska mezinárodní asociace divadla pro děti a mládež – ASSITEJ. Její hry byly přeloženy do cizích jazyků a uváděny na mnoha zahraničních scénách (v Německu, Rusku, Bulharsku, Maďarsku, Polsku, Finsku aj.) Psát pro „velkou“ činohru ji nelákalo: „Od okamžiku, kdy jsem začala dělat loutkové divadlo, jsem se soustředila plně na ně a ani jsem neměla čas nebo chuť dělat něco jiného.“3 I přes to je nejhranější současnou českou dramatičkou (několik jejích her bylo nakonec uvedeno i v činohře). Není divu – její pohled na českou tradici a českou povahu a způsob, jakým s nimi zachází, jsou jedinečné.

Jana Rezková

(Výběr z diplomové práce obhájené na Katedře divadelní vědy FFUK v roce 2007)

Poznámky

1 Ier: Krásný nadhasič – zábavná lekce dějepisu, MF Dnes, Liberecký kraj, 3. 3. 2005.

2 M. Schartová in: Někdy trochu ulítnu (rozhovor s I. Peřinovou), Divadelní noviny 13, 2004, č. 9, s. 10.

3 I. Peřinová: Když se mi něco povede, je to životodárná síla, Plzeňský deník 7. 7. 2000.

Loutkář 1/2010, s. 30–33.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.