Bábkarská Bystrica Tour 2018

Hulec, Vladimír: Stůj, stůj jménem zákona

Omlouvám se čtenářům Loutkáře, že recenzi na inscenaci Divadla Minor čtou až v tomto čísle, byť měla premiéru 15. listopadu. Považuji tento projekt za tak výjimečný a podstatný, že jsem nebyl sto ihned o Jednorožci psát. Počkal jsem měsíc, nechal si poslat text a na představení zašel ještě jednou – v sobotu 23. ledna.

Divadlo Minor se od začátku svého nového života na adrese ve Vodičkově ulici v Praze 1 profiluje jako divadlo nejen pohádkové a nejen pro školky a základní školy. Posouvá vnímání loutkového divadla i směrem k experimentálnímu divadlu (Tisíc a jedna noc, Pod hladinou ticha), nebojí se velkých projektů pro celou rodinu (Klapzubova jedenáctka, Velké putování Vlase a Brady) ani miniatur pro vyhraněné publikum na Malé scéně (Z knihy džunglí, Konžert), pořádá akce dokonce i naproti na nádvoří Novoměstské radnice (Johannes doktor Faust, různé slavnosti). Inscenací Hon na Jednorožce došlo Divadlo Minor zatím nejdál ve směru žánrovém, obsahovém i tematickém. Vstoupilo na půdu aktuálního dokumentárního, silně politického divadla. Pro kohokoli.

Jednorožec je příjmení skutečné, dokonce ještě žijící postavy – Lubomíra Jednorožce, celoživotního přesvědčeného skauta (Minor sídlí v bývalém kině Skaut, což je poměrně pikantní, byť pravděpodobně nezamýšlená vazba s tímto prostorem). Sedmero skautských bobříků je dokonce součástí programu k inscenaci. Víc než skautství je však důležitý sám Lubomír Jednorožec a jeho život.

Lubomír (v textu se označuje Luboš) Jednorožec se narodil 17. 5. 1925 v Praze ve Střešovicích. Po válce vedl 16. skautský vodní oddíl v Praze Braníku. 22. března 1950 jej zatkli spolu s otcem, když pomáhal sousedce Růženě Švestkové k útěku na Západ. Byl obviněn z trestného činu velezrady a odsouzen na deset let (otce pustili). 14. září 1951 utekl z tábora Horní Slavkov u Jáchymova. Po devíti měsících skrývání jej 20. června 1952 zatkli spolu s jeho snoubenkou Olgou Vosádkovou při pokusu o ilegální přechod hranic. Dostal dvacet šest let „natvrdo“, Olga čtyři. Po propuštění a dalších čtyřech letech se Olga provdala za jiného muže, se kterým žila až do své smrti. Dva roky po její svatbě – v roce 1960 – propustili na amnestii i Lubomíra Jednorožce. V 60. letech se oženil a po roce 1968 emigroval se svou ženou do Ameriky. Dvacet let pak pracoval v L. A. jako elektroopravář u pásové výroby igelitových obalů. V L. A. žije dodnes (na konci inscenace je promítán rozhovor s ním přes internetový Skype přenos). Jeho životní příběh zpracovala v roce 2008 ČT v cyklu Neznámí hrdinové. Mikuláš a Martin Kroupovi z nevládní a neziskové agentury Post Bellum jeho životní příběh zdokumentovali, dramaturgyně Adéla Balzerová a režisér Jan Jirků jej pak – přímo ve spolupráci s Lubomírem Jednorožcem – zdramatizovali a uvedli v Divadle Minor.

Je to ambiciózní inscenace. Příběh skauta, který v necelých pětadvaceti letech „spadl“ do spárů politických procesů, aniž by se o politiku jakkoli zajímal, a byl tvrdě – celoživotně poúnorovým režimem postižen, převedli inscenátoři do samomluv a dramatických situací nejen samotného Luboše, ale i řady dalších postav – jak jeho otce a obou „osudových“ žen, tak i udavačů, StBáků, vojáků, jáchymovských hlídačů, lidí, které Luboš potkal během svého útěku. Každá má svůj podstatný význam nejen v životě Luboše, ale především v samotném dramatu. Dobré typové obsazení všech postav jim dodává punc civilní (osobní) věrohodnosti. Výrazně stylizované herectví jim přidává – pro inscenaci podstatnou – hororovou obludnost až zrůdnost.

Divadlo Minor důsledně pracuje s novými technologiemi. Tak je tomu i v této inscenaci. Její formální stránka je podstatná pro evokování tématu. Syrovost a temnota jsou ústředními prvky, z nichž je inscenace vytvořena. Soustředí divákovu pozornost k jedinému – k temnému tématu. Loutka bílého jednorožce, jež „probíhá“ neúnavně celou inscenací, a přitom stojí na místě, je pak přesně zvoleným symbolem odvahy, vytrvalosti a důstojnosti člověka-skauta, jehož jméno zní: Jednorožec.

Režisér Jirků ale nedokumentuje pouze jeden konkrétní život. Zachycuje samu atmosféru padesátých let. V inscenaci se objevují a štěkají psi, na kraji stojí vyšetřovací stolek StB s psacím strojem, telefonem a nezbytnou stolní lampou. Po pojízdném pásu v pozadí (na horizontu) jeviště jezdí plošné loutky, stylizované kresby a hračky – psi, tanky, vojáčci… Jejich jízdu snímá kamera a obraz se přenáší na velkoplošné poloprůhledné plátno, před kterým se hraje. V úvodu na něm vidíme i dobové dokumentární záběry. Za plátnem do očí diváků nepříjemně svítí StBácká žárovka. Celé představení se odehrává nepříjemné polotmě. Psi, StBáci a vojáci se pohybují i kolem diváků, dokonce vstupují do jejich řad. Evokace temné, nebezpečné, zločinné doby je maximální. Loutkové, či přesněji výtvarné divadlo se přirozeně propojuje s činoherním herectvím a živou rockovou kapelou umístěnou po stranách jeviště. Podstatná je atmosféra daná výtvarnou, zvukovou i hereckou složkou. Některé scény se zarývají hluboko pod kůži diváka. Například scéna Jednorožcova útěku z jáchymovských dolů (Petr Vaněk), scéna s Maďarem během útěku (Gustav Hašek), výstupy Vrchního StBáka (Karel Kratochvíl)… Ironické, mírně komicky pojaté výstupy s milou Olgou Vosádkovou (Anna Schmidtmajerová) svou éteričností a použitým bílým kostýmem ztvárňují neuskutečněný, srdceryvný Jednorožcův (Ondřej Bauer) sen. Inscenaci dodávají přízračnost a jistou osudovou nostalgii. Tragická postava je Jednorožcův otec (Hynek Chmelař). Člověka nelámala pouze politika, ale i čistě lidské, osobní ztráty jí způsobené. Není to jednoduchá inscenace, a nelze ji, všechny její dějové motivy při prvním zhlédnutí zcela pochopit. Podstatným se mi tak jeví nejen závěrečný záznam živého Lubomíra Jednorožce (na premiéře mluvil v přímém přenosu), ale i možné (a pro určité věkové kategorie myslím nutné) dialogy s tvůrci či – lépe – historiky po představení. Takové inscenace totiž nejsou důležité svou uměleckou estetikou, ale především obsahem a inspirací k dobírání se dalších vědomostí a faktů. Inscenace není divadelním dramatem jako takovým, ale především dokumentárním divadlem, jež téma politických procesů a jejich důsledků „pouze“ otevírá.

Je smutnou tragikou české divadelní publicistiky, že si této inscenace dosud příliš nevšimla, že na ni neupozorňuje jako na podstatný hlas k celospolečenské diskusi o naší nedávné (a stále živé) historii.

Vladimír Hulec

Divadlo Minor Praha – Jan Jirků, Adéla Balzerová a kol.: Hon na Jednorožce. Námět: Lubomír Jednorožec, Mikuláš Kroupa, Martin Kroupa, režie: Jan Jirků, dramaturgie: Adéla Balzerová, hudba: Dalibor Mucha a Tomáš Vychytil, výprava: Kamil Bělohlávek, Antonín Šilar, kostýmy: Tereza Venclová.

Premiéra 15. listopadu 2009.

Loutkář 1/2010, s. 18–19.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.