Peřina, Vítek: Jak to bylo s Pohádkou o Raškovi

To bylo tak: Na počátku stál Tomáš Syrovátka, kamarád a svého času téměř kolega (někdejší dramaturg v libereckém Divadle F. X. Šaldy), který při našich občasných setkáních snil o tom, že až bude mít děti, napíše nám pohádku, nejlépe o kočičkách, vzpomínám-li si dobře. Po čase se opravdu stal tatínkem a šup, už zvonil na vrátnici v Naivním, že má nápad – Pohádku o Raškovi. Jen místo koček, že tam plánuje vrány. Takřka ihned nebylo co řešit – navrhl jsem oslovit jeho pravidelného spolupracovníka od Šaldů, režiséra Martina Tichého, a Tomáš se dal ihned do dramatizování.

Pan Ota Pavel by jistě zaplakal, co všechno mu Tomáš z knížky vyházel, aby to bylo dobré pro divadlo. A neméně plakal Tomáš, když jsem já musel vyházet leccos z textu jemu, aby to bylo dobré pro divadlo loutkové. A do toho neustále huhlal režisér cosi o tom, že pak stejně všechna ta slovíčka vyjádří obrazem…

Tomáš měl výborný nápad s průvodními postavami vran, které nahrazovaly původní postavy lyžařských funkcionářů, posouvaly děj vpřed a tvořily spojnici mezi reálným a pohádkovým světem. Ostatně právě na pomezí těchto rovin se celá Pohádka o Raškovi odehrává. Museli jsme ale obětovat celé intro Pavlovy knihy, včetně výrazné postavy Raškova tatínka. Ale toho nám dostatečně nahradila postava tetičky Pravečkové, která se vlastně stala téměř hlavní postavou pohádky.

Inscenace vznikala ve velmi specifickém duchu, neboť režisér Martin Tichý je na plný úvazek zaměstnaný kdesi v Praze a mohl zkoušet pouze o víkendech a pozdních večerech. Takže se předem ujistil, zda obsazení herci opravdu chtějí tímto způsobem zkoušet, a pak jsme to společně víkendově táhli od září do Vánoc 2008. Byla to moc krásná práce, podpořená i neobvyklou výtvarnou koncepcí (Renáta Pavlíčková). Na premiéru dorazil osobně pan Raška i s šéfy skokanského svazu (ze kterých jsme udělali ty vrány) a byl strašně dojatý. A později během mistrovství světa v lyžování v Liberci přivedl na představení ještě 40 dalších skokanů na lyžích, od nejstarších olympijských pamětníků až po současné reprezentanty. Jenom Jakub Janda nedorazil, že prý se soustředí na závod, ale pak stejně nic neskočil, to je tím, že nebyl v divadle.

Z Erika máme v Naivním radost, a to doslova neskrývanou – vystavili jsme sošku za okno u vchodu do divadla, takže Erik od rána do večera pozoruje Liberec a vyhlíží první sníh. Jen co napadne, chce prý navštívit ještědský skokanský areál, kde pan Raška v mládí trénoval tak kvalitně, až o něm vznikla knížka a pak ještě ke všemu i loutkové divadlo.

Loutkář 6/2009, s. 262.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.